Gary Garrels byl až donedávna kurátorem oddělení maleb a soch v sanfranciském muzeu moderního umění. Už není, rezignoval pod nátlakem petice na serveru Change.org, která jej označila za rasistu a bílého supremacistu. Což dokládají tím, že řekl, že „budou i nadále kupovat díla bílých umělců“.
Rozumíte, nikoliv jenom bílých umělců, ale i bílých umělců. A ještě prý použil slova o diskriminaci naruby. Jak praví petice: „Názory a činy jako tyto ještě stále tvoří skvrnu na našich komunitách.“
Komentář MK: Umělecká sféra je v USA silně doleva a San Francisco je neoficiálním hlavním městem amerického progresivního hnutí. Pravděpodobnost, že by umělecký kurátor v SF byl nějakým skrytým nacistou, je asi tak 0,0 nic. Nejspíš tedy právě „sežrali svého“, friendly fire, blue on blue.
Toto je přesně ten moment, kdy si říkáte, jestli v pozadí celé akce náhodou nebyla snaha nějakého ctižádostivého soudruha o získání Garrelsova křesla.
Mexičan bílým rasistou
Emmanuel Cafferty je přes svoje irské příjmení tříčtvrtinový Mexičan, který na samotném jihu Kalifornie, v San Diegu, pracoval pro místní elektrárenskou a plynárenskou společnost.
Někdo jej vyfotil na křižovatce, jak při řízení dělá údajné gesto bílých rasistů. Tím je míněno „OK“, takové to OK, které odedávna doprovází obrázky tlustých kuchařů na štítech restaurací. Fotka Caffertyho se ocitla na Twitteru (mezitím už je zase pryč) a začal klasický virtuální lynč.
Cafferty tvrdí, že si jen protahoval prsty, ale stejně ho tohle foto stálo práci. Jeho případ zaujal i novináře Yaschu Mounka, který o něm napsal článek do The Atlantic. „Člověk se může poučit ze svých chyb,“ řekl mi. „Ale co si mám vzít z tohohle? Bylo to, jako když vás zasáhne blesk.“
Na podporu Caffertyho vznikla také petice na Change.org, nasbírala 6500 podpisů, tedy daleko více než ta zaměřená proti Garrelsovi. Požadavkem petice je, aby jej firma přijala zpět. Ale pokud je mi známo, neměla tato žádost žádný úspěch.
Komentář MK: Mexický dělník na jihu Kalifornie – typický rekrut budoucích Waffen SS? V hlavách některých lidí očividně ano. A když už jsme u nacistického Německa, jehož stíny tak straší dnešní americké progresivce; při čtení petice, která se staví na Caffertyho obranu, jsem si zavzpomínal na pasáž z Remarqueovy knihy Čas žít, čas umírat, kde se opilý nacistický pohlavár chlubí Graeberovi, že dostat člověka do koncentráku pro něj není žádný problém. Pak se odmlčí a dodá, že zpátky už to tak snadno nejde.
Drze usnula na protirasistické online akci
Patricia Simon vyučuje (zatím ještě stále) na divadelní škole. I ona má ovšem budoucnost nejistou, i proti ní vznikla petice s cílem ji odvolat. Bezprostředním důvodem jmenovaným v textu bylo to, že drze usnula na protirasistické online akci a někdo ji u toho vyfotil. Jako vždy, i ona je obviňována ze systematicky rasistického chování, aniž by to bylo v textu petice nějak konkrétněji podloženo.
Komentář MK: Zaujalo mě slovo sizeist, případně fatphobic, které se opakuje v komentářích signatářů (skoro 2000 podpisů). Zajímalo by mě, co to v dnešní nálepkovací atmosféře znamená. Dovolila si snad říci studentům herectví, že Bajaja a Sněhurka by neměli mít dohromady čtyři sta kilo? Kdo ví.
Stejně jako v případě Garyho Garrelse, i zde silně pochybuji, že by učitelka herectví skutečně usilovala o vyhnání barevných studentů z fakulty. Takže se nejspíš zase snaží “sežrat svoji”, friendly fire, blue on blue.
Skalpy bezvýznamných lidí
Společným prvkem všech tří incidentů je, že jde o vcelku bezvýznamné lidi.
V diskusních fórech občas narazíte na snahu romantizovat Digitálního Molocha coby hnutí utlačovaných, kteří po letech náhle získali hlas a pohánějí tímto způsobem ku zodpovědnosti ty velké, bohaté a mocné.
Ach, kdeže. Ty skutečně mocné či proslulé lidi není zase tak snadné smazat ze světa. Mají peníze, nějaký vliv a také příznivce, kteří se za ně v nouzi postaví. Veškerý běs na Twitteru zatím nedokázal smést J. K. Rowlingovou do propadliště dějin, bez ohledu na zvolené prostředky. A takový Elon Musk také za svůj život natweetoval nemálo podivností či kravin – a je ve svých firmách šéfem dál.
Zdaleka nejzranitelnější demografií, přímo ideálními obětmi Molocha, jsou lidé, kteří v životě dosáhli nějakého mírného úspěchu (dejme tomu toho kurátorského křesla v sanfranciském muzeu), ale od opravdových velkých ryb je dělí několik příček na sociálním žebříku a o jejich budoucnosti rozhoduje nějaký nervózní šéf nebo ustrašená dozorčí rada. A myslím si, že pachatelům je to přes veškeré ty obřadné kecy o privilegiích a sociální spravedlnosti ve skutečnosti jedno.
Kill je kill, v Counterstriku i na Twitteru. Než byste udolali jednoho skutečně významného protivníka, posbíráte mezi bezbrannými jedinci těch skalpů třeba dvacet.
Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
