Pro mnoho lidí není hrůzná ta představa, že ve městě nenajdou záchod a nedostanou se na něj včas, ale naopak vidina toho, že se z něj nedostanou ven. Některé dámy si proto nosí moudře v kabelce malý šroubováček a studují na internetu různé zámkové systémy. Vědí své o mstivosti mechanismů a ze zkušenosti znají, co je marnost. Lomcovat dveřmi, kopat do nich a volat o pomoc možná uvolní na okamžik vnitřní přepětí, ale klaustrofobickou úzkost jen znásobí, když se zjistí, že materiál odolává a spása je v nedohlednu, protože údržbář nestojí za každým rohem.

O tom, jak civilizace postupně, zákonitě a nezadržitelně komplikuje člověku uspokojování nejelementárnějších potřeb, napsal francouzský spisovatel Benoît Duteurtre. Jeho povídka se odehrává na styku bulváru Montmartre a des Italiens, kde, stejně jako vůbec po Paříži, instaloval v závěru minulého století J.-C. Decaux zaoblené kosmické objekty se supermoderním hygienickým vybavením. Naprogramovány jsou například tak, že poté, kdy klient uvolní vážní systém u mísy a opustí kabinu, obrátí se klozet vzhůru nohama a trysky ze všech stran vyprskají prostor detergentem.

Když tato vysoce citlivá technologie sešrotovala osmiletého chlapce, neboť nesplnil váhové požadavky, vývojáři firmy se hluboce zamysleli a našli řešení. Na kabiny pověsili upozornění, že zařízení nesmějí používat děti bez doprovodu rodičů.

Duteurtreův hrdina pospíchá na obchodní schůzku a hnán urinárním bičem vyloví potřebné mince z kapsy a vrazí je do otvoru u dveří „sanisettu“, jak se začal jmenovat dřívější primitivní pisoár. Stroj na odčerpávání exkrementů však vstup nedovolí, vstupní automat vzdoruje i vzteklému ataku nohou.

Po drobné konverzaci hrdiny s procházejícími se najednou ozve klapnutí a dveře se doširoka otevřou. Jsou nejen automatické, ale také autonomní, jak se ukazuje. Ve změti injekčních stříkaček a použitých kondomů, v louži vody a mezi stěnami jakoby natřenými dohněda se zoufalec uvolní a, pronásledován historkou o osudu nebohého chlapce, usiluje o rychlou evakuaci z nebezpečného prostoru.

Jenže dveře si nedají poroučet. Čisticí systém je naštěstí nefunkční, takže usazen na míse, očekává muž rezignovaně záchranu nebo smrt. Po jakési době se ozve povědomé kliknutí a hrdina se ocitá na ulici. Leč tam ho nečeká Paříž, jakou opustil. Kolem je šedivé město plné kosmických záchodových tvarů a vstříc propuštěnému „vězni“ kráčí rozesmátý J.-C. Decaux a podává mu ruku.

Kde jsou ty idylické doby, kdy na pařížských trotoárech páchly válcovité plechové útulky, v nichž byla uživatelům vidět lýtka. Nebylo třeba mincí ani systémů na rozeznávání duhovek nebo otisků prstů. Nebylo třeba obávat se křehkosti sofistikovaných struktur. Nebylo třeba překonávat překážky.

Civilizační technologie spotřebovávají člověka. Svou složitostí a křehkostí komplikují dosažení jednoduchých cílů, vyžadují spoustu znalostí a energie, než je možné provést požadovanou operaci. Ono se to vždycky nějak… Dostat se ze záchodu může být stejně komplikované jako obdržet penzi bez bankovního konta. A zámků, těch reálných i virtuálních, bude přibývat. Na nádraží budeme časem chodit jako dnes k letadlům. Šroubovák v kabelce už nebude stačit, stejně vám ho seberou.


Share on Myspace

Civilizace