Bylo nebylo, v rámci surfení při podzimním lockdownu jsem narazil na blog popularizátora ekonomie jménem Morgan Housel a na něm na článek, který mě inspiroval k dnešnímu příspěvku. Začíná velmi starou a přitom naprosto relevantní citací Woodrowa Wilsona, který byl prezidentem USA za první světové války.

Potíž s touto teorií je, že vláda není stroj, ale živá bytost. Nespadá tak pod vesmírné teorie, ale teorie organického života. Zodpovídá se Darwinovi, a ne Newtonovi. Přizpůsobuje se svému prostředí, svým nezbytným úkolům, je formována masivním tlakem života,” napsal Woodrow Wilson v roce 1908.

Bingo. Tohle je velice hezky vyjádřená myšlenka, sahající na jádro spousty problémů, které jsem za uplynulá léta viděl. Značné množství lidí, včetně vysokoškolsky vzdělaných (a tím myslím „tvrdé“ tituly, ne nějakou lesbickou teorii tance), má sklon k tomu, vnímat politický svět ohromně mechanisticky, jako nějaké modelové kolejiště, kde si ponastavujete výhybky, jak chcete, a ony vám ty vláčky podle toho jezdí.

Takže: Darwin, nikoliv Newton. Tři příklady situací z běžné politické diskuse, kde se na Darwina neprávem zapomíná.

Nic nezůstane při starém

Příklad první – americké prezidentské volby. V roce 2016 jsem slyšel spoustu úvah a nářků, že Trump se stal prezidentem i přesto, že Clintonová obdržela podstatně více hlasů (skoro o tři miliony). Často doprovázené myšlenkou „kdyby ten volební systém byl spravedlivý, teď máme madame president“.

Pomiňme skutečnost, že pojmy jako spravedlivý jsou u federálního státu, který zabírá podstatnou část severoamerického kontinentu, poněkud diskutabilní. Základní chyba té zkratovité úvahy je v představě, že v případě tak zásadní změny volebního systému by vše ostatní zůstalo při starém.

Kdyby se při amerických prezidentských volbách hlasovalo čistě většinově (ať už jednokolovým či dvoukolovým způsobem), změnilo by se všechno. Hlavní politické strany by vypadaly jinak, měly by jiný elektorát. Zcela jinak by se vedla volební kampaň, současné swing states jako Ohio by ztratily na významu. Začaly by převažovat jiné zájmové skupiny, k volbám by chodili jiní voliči. S pravděpodobností hraničící s jistotou by tento systém generoval úplně jiné typy kandidátů.

Stručně řečeno, stav věcí by určoval Darwin, nikoliv Newton. V tak komplexním systému, jako je politika, nemůžete změnit jen jeden parametr, aniž by se chování hráčů nezačalo vyvíjet někam zcela jinam.

(Osobně si myslím, že takový většinový systém by vedl k rozpadu USA stejně, jako se kdysi na dvacítku samostatných států rozpadlo španělské koloniální impérium na jih od Rio Grande. USA je bytostně neunitární entita a vnitřek země by se nechtěl podřídit oběma pobřežím, kde je vysoká koncentrace obyvatelstva. Ale to je těžko testovatelná hypotéza.)

Vysoké zdanění nefunguje

Příklad druhý – daně a dávky. Zavedeme nějakou daň a lidé nám na ní odvedou X. Zavedeme nějakou dávku a problém Y se nám vyřeší.

Extrémně mechanistický postoj vídám zejména u advokátů univerzálního nepodmíněného příjmu. „Dejme každému člověku deset tisíc měsíčně a o všechny bude postaráno.“

Jo? Postaráno? Co se například v průběhu následujících měsíců a let stane s cenami nájmů, když každá rodina bude mít v kapse o X tisíc více a bytů v žádaných lokalitách je chronický nedostatek? Nepožerou náhodou veškerý rozdíl? Toto není snadné nějak modelovat.

Co se stane s pracovním trhem, nebudou některé důležité pracovní pozice naprosto neobsaditelné? (Třeba popeláři.) A co vliv na mezinárodní migraci? Podle stávajících smluv má ten, kdo dostane azyl nebo doplňkovou ochranu, nárok na všechny sociální dávky jako domácí občan; že by to někde v Africe nepůsobilo jako přitažlivý prvek?

U daní funguje opačný princip. Lidi jsou od jisté míry výše motivováni je obcházet, seč to jde. V roce 2012 zavedl socialistický prezident Francois Hollande ve Francii daň 75 procent vůči „superbohatým“. Nevynesla ani zdaleka tolik, kolik se očekávalo. Jaké překvapení – zrovna milionáři většinou mají k dispozici nějaký ten aparát, jak ulít své zisky mimo dosah té či oné jurisdikce. V roce 2014 byla milionářská daň zase zrušena; otázka je, kolik těch „daňových utečenců“ se vrátilo zpátky do Francie, když už mezitím našli lepší daňový domicil.

Ale stejně každou chvíli potkáte někoho, kdo horuje pro vysoké, až trestu podobné zdanění bohatých, aniž by bral podobné zkušenosti v úvahu. Reálně vám ti lidé buď utečou, nebo si prosadí do zákoníku tolik různých výjimek a speciálních ustanovení, že ta vysoká daň zůstane jenom na papíře. Toto je evoluční proces a ekvilibrium, kterého systém nakonec dosáhne, se nedá vypočítat předem. Rozhoduje Darwin, nikoliv Newton.

Neexistuje jednoduchá závislost mezi životní úrovní a mírem

Příklad třetí – ty slavné uprchlické kvóty. Kolikrát jste slyšeli argumentaci ve stylu „Moria je ostuda Evropy, stačilo by rozdělit si ty lidi mezi jednotlivé státy a Česká republika by nějakou tu stovku určitě zvládla!“ (V nedávném prohlášení Pirátů k věci migrace je znát uvažování podobným směrem. I když se v něm hovoří o dobrovolném rozdělování, ani slovem tam není zmíněna myšlenka, že stávající přítok lidí do Evropy by tím rozdělováním mohl být posílen.)

No dobře! Co se stane, až se ta Morie naplní znovu? A znovu? A znovu? Demografie rozvojového světa je šílená a v nejbližších desetiletích bude počet mladých Afričanů či Afghánců v ekonomicky slabých zemích ještě nadále významně růst; pokud se novorozeňata z roku 2020 dožijí roku 2040, budou některé země vysloveně přelidněné. Modelujeme vývoj covidu, demografické tlaky se přece dají taky modelovat.

Ale ne, pořád máte určitou skupinu lidí, která není ochotna hledět na to, jaký vliv bude takové rozdělování, ať už dobrovolné či povinné, mít na rozhodování mezi dalšími zájemci o přestěhování do Evropy, kterých jsou přilehlé regiony plné.

Abych nebyl úplně nespravedlivý. Zrovna v tom výše zmíněném prohlášení je aspoň jedna částečně „darwinisticky”“ působící věta, totiž Válečným konfliktům, pronásledování, suchu, hladu a dalším příčinám nucené migrace lze předcházet prevencí v místě jejich vzniku.

Potíž je hlavně v tom neurčitém „lze“, jehož reálnou implementaci bych rád viděl. Ona ta citovaná věta zní hrozně moudře a humanisticky, ale výsledky mezinárodních zásahů v Iráku, Afghánistánu, Libyi či Sýrii nijak zvlášť povzbudivé nejsou, takže dokonce i ochota Američanů (natož Evropanů) si někde pálit prsty se značně snížila. A soft power je ve světě, kde velmoci hrají složitou vlivovou hru a žádné embargo se nedá globálně vynutit, prostředkem se značně limitovanou účinností.

Tak například v Etiopii, zemi se silným přírůstkem obyvatelstva, vlastní vláda bombarduje separatistický tigrajský region. Jak tomu chcete z pozice ČR nebo i EU jako celku předcházet prevencí, když Etiopie je spřátelená s Čínou, která jí v případě potřeby poskytne svoje zdroje? Jak? Stavbou škol a studní z rozvojového rozpočtu?

Neexistuje žádná jednoduchá závislost mezi životní úrovní a mírem. Nejdestruktivnější války v moderní historii vedly právě bohaté a rozvinuté státy, které si teprve můžou dovolit drahé zbraňové vybavení a mobilizaci celé ekonomiky pro válečné úsilí. Takové císařské Německo roku 1914 nepřepadlo sousední Francouze a Rusy proto, že by řadoví Němci trpěli suchem a hladem. Právě naopak, mohli si takovou kampaň na dvou frontách dovolit.

Tím nechci říci, že stavět studně v poušti je z principu špatná věc. Ale namlouvat si, že investicí do rozvojové pomoci děláte něco jako prevenci války, není v souladu s tím, co známe z dějin. Ozbrojené konflikty samy o sobě jsou oblast, kterou řídí Darwin a jednoduché mechanice „více peněz = lepší vztahy mezi státy a etnickými skupinami“ nepodléhají.

Darwin. Nikdy nezapomínejme na Darwina. On na nás totiž rozhodně zapomínat nebude.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace

Civilizace