První část komentáře k eseji Paula Grahama. Svoji reakci ke Grahamově eseji jsem se rozhodl rozdělit do více částí. Dvě budou určitě, možná i třetí. Pokusím se jednotlivé díly udržet v rozumném rozsahu.

Úplně první je na řadě kritika a námitky.

Velkou slabinou Grahamovy eseje je zaujatost autora. Jeho sympatie zřetelně vzrůstají „proti směru hodinových ručiček“. Agresivně konvenční jedinci jich mají nejmíň, agresivně nezávislí nejvíce. Jako příklad jejich „zpěvu“ vybral Paul Graham nejslavnější údajný výrok Galilea Galileiho, což je nepochybně jemná lichotka.

Nezávislým myslitelem byl i Unabomber

V téhle souvislosti si kladu otázku, jestli není P. G. poněkud z(de)formován svým povoláním. Jako zakladatel firemního inkubátoru Y Combinator se léta setkával s tím nejpříjemnějším poddruhem agresivně nezávislých jedinců, mladými IT profesionály, kteří chtějí realizovat své myšlenky a přijít s novým produktem nebo službou. A z nich si ještě k investicím vybíral ty nejnadějnější a nejvíce talentované. Že by odtud pramenila jeho zjevná slabost pro agresivně nezávislé typy?

Protože agresivně nezávislým myslitelem je i Theodore Kaczynski alias Unabomber. A což teprve pustíme-li se do otázky, kolik jedinců se sice dá nazvat agresivně nezávislými, ale s tím myšlením je to v jejich případě neslavné.

Patrně ses, čtenáři, také stal terčem aspoň jednoho takového agresivně nezávislého člověka, který si tě – navíc bez tvého souhlasu – zařadil na distribuční seznam svých hromadných e-mailů. Mně už jich chodí asi pětadvacet a dávno už je maximálně přeletím pohledem; ale jsou mezi nimi opravdové perly.

Jeden z těchto pánů (vesměs jsou to pánové) si naložil úkol přesvědčit mě, že žádný COVID-19 vůbec neexistuje a je to výlučně sorosovské spiknutí za účelem ovládnutí světa, při kterém „doktoři a sestry tančí v prázdných sálech“ (doslovná citace) a rakve odvážené z lombardských nemocnic byly prázdné. Jelikož na to nereaguji, nejspíš jsem v jeho očích ovce. Bééé. Ale píšící ovce; tak aspoň něco.

Čímž jsem se dostal k další výtce. Jde právě o pojem ovce, který mě v Grahamově eseji dost podráždil, naštěstí se tam vyskytuje jenom jednou. Na označování lidí za ovce jsem alergický a je to jedna z věcí, která mě odpuzuje na libertariánské internetové komunitě, zvlášť té anglosaské. Tam se s ovcemi hází pořád, stejně jako u anarchistů a krajní levice, až někdy máte pocit, že jste zabloudil na odbornou konferenci karpatských bačů. Je to strašlivě laciná nálepka.

V případě té pasivně konvenční majority, o kterou se Graham otřel slovem ovce, se vyplatí o ní přemýšlet trochu více do detailů. Jednak může být člověk v nějaké věci pasivní proto, že o ní třeba moc neví a přitom ví, že moc neví; takový člověk je mi osobně daleko milejší než někdo, kdo si přečte jednoho Marxe a hrrr na barikádu zbořit kapitalismus. Pak se také v téhle velké komunitě musí rozlišovat mezi lidmi, kteří jsou opravdu konvenční i vevnitř, a těmi, kteří to jen předstírají navenek, protože se obávají nějakých reálných škod či postihu v případě, že by se zprotivili ortodoxii vládnoucí na jejich pracovišti. Těm to asi nelze úplně vyčítat. Pokud jste zaměstnanec a máte na starosti hypotéku a dvě děti, váš manévrovací prostor je u kontroverzních témat hodně zúžený.

Z čistě pragmatického hlediska bych tady ještě dodal, že chce-li P. G. ochránit svobodu projevu – což asi chce – není žádoucí, aby si pohrdavými pojmy jako ovce odcizoval množinu lidí, o které sám píše, že je velmi početná. To je přesně ten druh chyby, které se na progresivní straně dopouští ti twitteroví radikálové, kteří každému, kdo se s nimi shodne jen na 98,5 procenta, vynadají do bigotních rasistů. Nálepkování může lidi umlčet, ale málokdy vám zajistí jejich spojenectví, byť třeba tiché.

Shrnu-li to stručně: nepřechválit agresivně nezávislé a nepodceňovat pasivně konvenční, ony jsou to veliké a značně hrubě definované skupiny, jejichž členové budou tím pádem všelijací.

Pomalé pěstování hroší kůže

Konec kritiky a začátek chvály, nebo aspoň souznění.

Grahamův postřeh, že je potřeba nějakým způsobem chránit nezávisle přemýšlející jedince před šikanou těch agresivně konvenčních, je docela trefný. Dodal bych: hlavně je třeba chránit ty nepříliš agresivní myslitele, kteří se dají snáze umlčet vnějším nátlakem. To jsou cenní lidé, jejichž výstupy mohou být velmi kvalitní, protože na rozdíl od svých agresivně nezávislých kolegů neplýtvají časem a energií na tu agresi a věnují je právě přemýšlení. Bohužel má Graham zároveň pravdu v tom, že instituce, které tomuto účelu měly sloužit, dnes selhávají.

Jedním z problémů je, paradoxně, přílišná transparentnost těch institucí a jedinců, kteří je tvoří, v době internetové. Jsme zvyklí na to, že transparentnost je kladná vlastnost. Jenže ono to není až tak univerzální dobro.

V některých situacích je transparentnost žádoucí, třeba v hospodaření s veřejnými penězi nebo při zasedání volených institucí, které mají pravomoc vytvářet všeobecně závazné normy. Ale u jednotlivců je to spíš riziko, protože se v podstatě jedná o odhalení jejich slabých stránek psychopatickému davu ze sociálních sítí.

Skutečnost, že za sebou většina lidí dnes vytváří prohledávatelný záznam názorů a myšlenek (někdy i nemyšlenek, každý má mozkově slabší chvíle), a který může být (i se značným časovým odstupem!) skutečně prohledán a použit proti nim, zatím neumíme řešit. Časem si vůči ní vypěstujeme hroší kůži; ale hroší kůže, jelikož je tlustá, roste už z principu dost pomalu.

Samopalem proti vtipu

Z Grahamovy eseje to bezprostředně nevyplývá, ale konvence, kolem které se točí ona zastrašující agrese, nemusí být v dané společnosti většinová. Stačí, aby byla prosazována dostatečně fanaticky a bezohledně.

Nejextrémnější případ teroru ze strany agresivně konvenčních, který jsme v posledních letech mohli vidět v akci, bylo vyvraždění redakce časopisu Charlie Hebdo, a pachatelé přitom vymáhali ve Francii stále ještě menšinovou konvenci, že Alláh nesmí být zpodobňován a zesměšňován. Bohužel to stačilo, nové veselé obrázky islámského boha už asi nikdo nenakreslí, nebo to minimálně nepodepíše a neotiskne. V tomhle případě selhává i ono „pěstování hroší kůže“, které by fungovalo vůči běžné twitterové šikaně – proti samopalu je to málo platné.

Způsob, kterým dnes určitá progresivní dogmata ovládla Grahamem jmenované univerzity a velké firmy, sice na rozdíl od Charlie Hebdo nebyl zaplacen životy lidí, ale zajímavou otázkou je, zda tato dogmata nejsou ve skutečnosti podobně minoritní jako dogma „nekreslit Alláha“ mezi francouzským obyvatelstvem. V situaci, kdy se neagresivní část populace cítí zastrašena, není jednoduché to zjistit.

Bohužel i minoritní dogma může mít stále ještě dost příznivců na to, aby libovolného jednotlivce smetlo. K obraně svobody projevu a myšlení tedy nejspíš jedinci – byť sebestatečnější – stačit nebudou. Asi budeme opravdu potřebovat nové instituce, navržené tak, aby byly nátlaku zvenčí pokud možno odolné.

A k institucím se vrátíme ve druhé části této reakce. Zaslouží si totiž důkladné zamyšlení.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.