Starověk je fascinující. Po první várce Mezopotámie v minulé Knihovně jsem tahal z regálu další svazky na tohle téma a nestačil se divit, kolik jsem jich za ta léta shromáždil.
Jan Heller: Starověká náboženství (Kalich 1988)
Skripta pro Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze napsal autor už v sedmdesátých letech minulého století a opatřil je podtitulem Náboženské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Reprint strojopisu budí nostalgii, jsou v něm rukopisné opravy, takže nese pečeť dobové rukodělnosti. Místy se písmo rozpíjí a je hůř čitelné, prostě tak, jak to známe z mládí. Heller se pohybuje na úrovni poznání své doby a je faktograficky přesný a důsledný. V každé ze tří částí naplňuje obsahové schéma od základních informací historických a geografických přes panteon bohů až po bibliografii. Autorova encyklopedická fundace je udivující, důstojně pokračuje v české tradici blízko a středovýchodních studií a v odkazu otců zakladatelů Bedřicha Hrozného a Lubora Matouše. Vzrušující je text pro toho, kdo se chce dovídat, třeba že jméno bohyně Jusas je odvozeno od egyptského výrazu jusau – masturbator.
Hans Bardtke: Příběhy ze starověké Palestiny (Vyšehrad 1988/ překlad Jindřich Slabý)
Profesor Bardtke (1906–1975) vystudoval staroorientální jazyky, dějiny starověku a teologii, a co je zajímavé, byl povolán jako řádný profesor starozákonní vědy na teologickou fakultu univerzity Karla Marxe v Lipsku a ke všemu ještě zpracoval senzační objev esejských svitků z Kumránu. V této knize vzrušujícím způsobem konfrontuje biblická vyprávění se svědectvím novodobých archeologických nálezů a vědeckých zjištění. Už samotná lokalizace biblických zeměpisných názvů připomíná detektivku. Rozměry odkrývaných pevností, stájí pro koně nebo podzemních chodeb a vodovodů jsou fascinující a stále znovu čtenáři připomínají, čeho jsou lidé schopni v pozitivním slova smyslu. Bohužel ovšem současně autor nabízí svědectví o tom, jak nekonečně vynalézavá a nadčasová je lidská krutost.
Alfred Jepsen: Královská tažení ve starém Orientu. Prameny k dějinám starověké Palestiny (Vyšehrad 1987/, překlad Jiří Prosecký, staroorientální texty přeložili také Břetislav Vachala a Jan Heller)
Na rozdíl od kolegy Bardtka se autor (1900–1979) soustřeďuje spíše na literární památky, na rozluštěné monumentální nápisy králů a faraonů, na dopisy vládců a atmosféru tisíciletí před naším letopočtem nechává dýchat autentickými texty. Samozřejmě, že mnohá fakta se ve srovnání s předcházejícími knihami opakují, ale pro zaujatce historií se každá nová nuance nebo nečekaný nový detail stává potěšením a někdy uspokojí i tím, že potvrdí to, co už člověk zná. Tak třeba se zjistí, že Šalomoun byl taky velký koňský handlíř, který ve velkém přeprodával koně z Egypta a do Egypta. Taky je zvláštní, že při astronomickém počtu jeho souložnic se mluví jen o jediném synu, králi Rechabeámovi, který způsobil rozpad Davidovy říše na království na Izraele a Judu. „Kéž žijete, jste zdrávi a svěží.“
