Ve věku 96 let zemřel 27. června ve švýcarském Magdenu pražský rodák Miloš Povondra, původním jménem Bondy, jeden z nejstarších českých přeživších holokaustu a autor osobního svědectví Co odvál dým. Ve čtvrtek o tom informovala nakladatelství Prostor dokumentaristka Olga Sommerová, přítelkyně manželů Povondrových.

 

Miloš Bondy pocházel z pražské židovské rodiny, společně s rodiči Bohumilem a Kamilou Bondyovými a sestrou Věrou žili na Královských Vinohradech. V Praze studoval gymnázium. Za protektorátu dopadla na jeho rodinu perzekuce židovských obyvatel v rámci norimberských zákonů a posléze „konečného řešení židovské otázky“. V srpnu 1942 byl spolu s rodiči internován v ghettu Terezín, na začátku února 1943 byli transportováni do Osvětimi-Březinky, kde oba jeho rodiče zahynuli. Miloš Bondy věznění v Osvětimi a dalších táborech (Sachsenhausen, Ohrdruf a Buchenwald) přežil, po pochodu smrti se dočkal osvobození v německém Eisenachu. Po válce se vrátil do Prahy, kde dokončil gymnázium a vystudoval medicínu na Karlově univerzitě. Příjmení Bondy si změnil na Povondru. K výběru nového příjmení ho inspiroval Čapkův román Válka s mloky, kde je postava Povondry, vrátného pana Bondyho.

Miloš Povondra pracoval jako lékař v různých nemocnicích, a nakonec až do roku 1968 působil na ministerstvu zdravotnictví. Hned po ruské okupaci emigroval s manželkou do Švýcarska, kde pracoval ve farmaceutickém průmyslu. Prahu s manželkou pravidelně každý rok navštěvovali.

Před třemi lety vydal Prostor Povondrovy paměti Co odvál dým aneb Jak jsem přežil holokaust. Kniha vyšla pod původním příjmením autora. Vzpomínky začínají popisem transportu Miloše do Terezína spolu s jeho rodiči. Tehdy mu bylo 16 let. V Terezíně byli internováni několik měsíců, podmínky zdejšího života byly sice velice stísněné a těžké, ale proti jiným táborům méně vražedné.

Na počátku února 1943 však byla celá rodina transportována na východ, do vyhlazovacího tábora Osvětimi-Březinky. Zde začíná stěžejní část vzpomínek Miloše Bondyho – od úvodní selekce na rampě, kde byla maminka zařazena mezi ženy jdoucí do plynové komory, přes pobyt s tatínkem v úvodní „karanténě“ po zvykání si na nelidské a vražedné podmínky života v táboře.

Po konci „karantény“ a smrti tatínka se Miloš Bondy dostává do hlavního tábora Osvětim I. V knize popisuje otrocké práce, které musel vykonávat, mučení od kápů a jejich úlohu v systému koncentračního tábora, vztahy mezi vězni různých národností (Poláky, Rusy, Ukrajinci, Francouzi, Nizozemci a Židy) a pobyt na „ošetřovně“. Přežil tam s velkým štěstím několik selekcí do plynu a zrůdné lékařské pokusy.

Po několika měsících byl s dalšími Židy přeložen zpět do Osvětimi-Březinky. Zde byl zařazen do „úklidového komanda“, které odklízelo a třídilo věci, jež na rampě zůstaly po příjezdu každého nového transportu a kde se věci příchozích a většinou zavražděných dále třídily a skladovaly. Členové komanda zde pracovali po několik měsíců, poté byli obvykle zavražděni v plynových komorách a nahrazeni novými vězni. Díky potravinám ze zavazadel se mu podařilo přežít další měsíce a získat tak fyzickou sílu pro poslední etapu svého věznění.

V zimě na přelomu let 1944 a 1945 s blížící se frontou a Rudou armádou začala SS Osvětim postupně vyklízet. Miloš Bondy byl nejprve transportován do Sachsenhausenu, odtud pak do pracovního tábora Ohrdruf, pobočného tábora KT Buchenwald. V Ohrdrufu vězni pracovali v otřesných podmínkách při budování tunelu ve zdejším skalním masivu. Část pobytu naštěstí přežil v táborové kuchyni, nakonec však otrocké práci při budování štol neunikl. Brzy byl na konci sil, nadto se teror SS s blížící se nevyhnutelnou válečnou porážkou zvyšoval. Před postupem Rudé armády se příslušníci SS snažili dostat více na západ, blíže Američanům. Mnoho vysílených vězňů bylo na vyčerpávajícím pochodu bez jídla a odpočinku zastřeleno. Miloš Bondy se octl začátkem dubna 1945 v Buchenwaldu. Těsně před koncem války byl odtud hnán jedním z takzvaných pochodů smrti přes Výmar do Eisenachu, kde se dočkal osvobození Američany, pomoci UNRRA i cesty zpět do své vlasti.

Kromě této hlavní dějové linky autor vyprávění prokládá vzpomínkami na členy své širší rodiny a popisuje prostředí, ve kterém vyrůstal – židovskou měšťanskou rodinu z pražských Vinohrad. Vzpomínky Co odvál dým jsou tak nejen vyprávěním o životě člověka, kterého nezlomily ani ty nejkrutější podmínky, ale především osobním svědectvím o tom, čemu byly oběti holokaustu vystaveny. Jejich autor zachytil mnoho konkrétních detailů fungování táborové mašinerie, příběhy některých svých spoluvězňů i táborovou hierarchii. Vše podává velmi živě a místy i s nečekaným humorem.


Share on Myspace

Civilizace