Už od roku 1997 probíhá ve Francii velká studie shromažďující informace o vykrádání židovských galerií, muzeí a bytů, jinak řečeno o antisemitské loupeži, která za plného souhlasu vichistické vlády probíhala v letech 1940 až 1944. O této kapitole druhé světové války se dlouho mlčelo, v poměru k šoa se tato skutečnost hlavně krátce po válce považovala ve Francii spíše jen za smutnou epizodu celé tragédie. To se ale změnilo, právě k tomu účelu vznikla v roce 1997 tzv. Mission Mattéoli, pojmenovaná po Jeanu Mattéoli, který stojí v jejím čele. 

V březnu minulého roku byla v pařížském Mémorial de la Shoah poprvé zahájena výstava s názvem Le Marché de l´art sous l´Occupation (1940–1944), Obchod s uměleckými předměty za okupace (1940–1944). Výstava přinesla nová zjištění, například jakým způsobem byla tato loupež organizována, jak probíhala arizace, černý trh i dražba. A protože si v těchto dnes celá Francie připomíná osvobození Paříže 25. srpna 1944, je dobré si připomenout i skutečnosti připomínané už méně.

Lévitan, Austerlitz a Bassano

Expozice připomněla i tragické osudy židovských galeristů, starožitníků a sběratelů umění. A zároveň přiblížila i málo známé skutečnosti o tom, jak okupační moc v tomto punktu šla ruku v ruce s francouzskými antisemitskými institucemi, zejména s Commissariat général aux questions juives, C. G. Q. J., Vrchním komisariátem pro židovské otázky, ale i dalšími orgány vichistické státní správy. Expozice připomněla „Lévitan“, „Austerlitz“ a „Bassano“, pařížské pobočky koncentráku v Drancy, které se staly symbolem nacistické mega-loupeže, první byla specializovaná na nábytek, druhá na porcelán a třetí na vzácné látky. Jen stěhovací a skladovací firma Bedel, dodnes existující, skladovala už v roce 1942 dvacet obrazů z umělecké sbírky Maurice Rothschilda. A jen archiv Vrchního komisariátu pro židovské otázky obsahuje ve svém inventáři 60 tisíc položek o arizaci židovského majetku; 40 tisíc vyrabovaných bytů, 10 tisíc ukradených uměleckých předmětů a počet ukradených vzácných knih jde do milionů.       

Göring a Rosenberg

Své příležitosti se hned, jak přišel do okupované Paříže, chopil říšský maršál Göring, stejně jako stranický ideolog NSDAP Alfred Rosenberg, který už v roce 1940 založil organizaci Einsatzstab Reichsleiter Rosenberg, ve Francii známou jako E. R. R. V roce 1943 byla už každá druhá pařížská galerie buď arizována, nebo vykradena. A lup putoval via třetí říše.  

Ráno 17. července 1941 se na fasádě pařížského paláce Drouot, ve stejnojmenné ulici v devatenáctém okrsku, kde se dodnes nachází vyhlášená aukční síň, objevila cedule: Policejní prefektura oznamuje, že na žádost Komisařství pro židovské otázky platí pro všechny Židy absolutní zákaz vstupu do aukční síně. Cedule byla na výstavě mezi exponáty. Zlověstný zákaz však nestačil, najatí udavači slídili mezi přítomnými, zda se přece jen do aukční síně nějaký Žid nevetřel… Jedna z výstavních prostor v Mémorial de la Shoah působivě navodila atmosféru tehdejší aukční síně: rudé látkové tapety, hudební kulisa, umělecké exponáty a seznam děl zařazených do aukce, včetně jmenného seznamu původních majitelů…

Franco-nazi salon

Krátce po osvobození v roce 1945 napsal ve své příspěvku pro Action známý francouzský spisovatel Jean Dutourd, autor slavného románu Hrůzy Lásky, který vyšel v českém překladu A. J. Liehma, že aukční síň u Drouota byla opravdový franco-nazi salon. Už Le Journal des Arts ze 3. března 2017 psal o tom, jak v listopadu 1942 v pařížské galerii Charpentier u příležitosti vernisáže výstavy uměleckých předmětů pocházejících ze židovského majetku teklo šampaňské proudem. Tisk tehdy referoval, že výstavu poctila svojí návštěvou i Madame Suzanne Abetz, manželka německého velvyslance, provázel ji malíř Kees van Dongen, který expozici také slavnostně zahájil; na vernisáž přišla i spisovatelka Colette, herec Sacha Guitry a mnoho jiných významných osob… Fotografie z té slávy připomněla výstava, o níž píši.  

Do věci se vložil i Picasso

Nedávná expozice Obchod s uměleckými předměty za okupace 1940–1944, jak už jsem uvedla, přiblížila i chmurný osud mnoha židovských galeristů, sběratelů a obchodníků. Jeden z tehdejších nejvýznamnějších v této branži byl Paul Rosenberg (1881–1959), jeho známá galerie Rosenberg byla až do roku 1940 v rue de la Boétie v čísle 21 v osmém pařížském okrsku; ve své sbírce měl obrazy Braquovy, Mattisovy, Renoirovy i Légérovy. Galerista stačil ještě včas i s rodinou opustit Francii a uchýlit se do Ameriky. Poté, co emigrovali, byla roku 1941 fasáda jejich domu vyzdobena nadživotním portrétem maršála Pétaina a nápisem: Bojujeme proti Židům, abychom vrátili Francii její tvář. Dnes jsou na této adrese kanceláře a chmurnou historii domu nic nepřipomíná. Pro úplnost snad, že Rosenbergovou vnučkou je novinářka Anne Sinclairová, bývalá manželka kontroverzního politika Dominiqua Strausse-Kahna proslulého sexuálními skandály; ten z roku 2012 ho patrně stál prezidentský úřad.

Na place Palais-Bourbon v centru města nad Seinou měl svoji galerii René Gimpel (1881–1945), který hned na začátku okupace uprchl na Côte d´Azur a vstoupil do odboje. Na výstavě byly vystaveny nezvratné důkazy o tom, že Gimpel byl zatčen na udání svého společníka, který mu dlužil peníze. Druhého července 1943 byl deportován a 3. ledna 1945 umírá v koncentráku Neuengamme poblíž Hamburku.

Sběratelka umění Hedwige Zak, vdova po malíři Eugènu Zakovi, měla svoji galerii Rive gauche v rue de l´Abbaye; jako jedna z prvních vystavovala Kandinského a měla také sbírku latinskoamerických umělců. Krátce po okupaci byla deportována do Drancy, pak do Osvětimi, kde byla zavražděna v plynové komoře v den příjezdu.

Jiný galerista Pierre Loeb (1897–1964) otevřel svoji galerii v rue Bonaparte 13, nedaleko dnešního sídla Českého centra i konzulátu. Loeb vystavoval Picassa, Matisse, Artauda i Giacomettiho. Patnáctého května 1941 byla jeho galerie aryanisée, novým majitelem se stal jeho společník Georges Aubry. V roce 1942 Loeb i s rodinou emigroval, válku přežil v Casablance, Havaně a ve Spojených státech. Po osvobození a návratu do Paříže chtěl pochopitelně svoji galerii zpět, jenže nový majitel mu ji odmítl vrátit. Do věci se vložil i Picasso, který všem s velkým nadšením oznámil: Pierre se vrátil a svoji galerii zase brzy otevře! Georges Aubry ustoupil. Jedenáctého července 1945 se opět galerie vrátila svému původnímu majiteli a slavnostně uvítala první návštěvníky.

Washington 1998

V prosinci 1998 se konala ve Washingtonu konference, na které čtyřiačtyřicet států podepsalo deklaraci upravující podmínky restitucí v umělecké oblasti. A v roce 2018 předseda francouzské vlády Edouard Philippe slíbil, že učiní vše, aby v dohledné době došlo konečně k nápravě; mnoho kauz v tomto směru není ve Francii stále uzavřeno, o čemž svědčí i nedávno skončená výstava v Mémorial de la Shoah, jejíž pokračování se jistě uskuteční v dohledné době. Velká část materiálu totiž na své zpřístupnění veřejnosti ještě čeká.

Doufejme, že další odkládání nenastane ani kvůli koronavirové krizi, ani kvůli nekonečným nepokojům, které opět sužují hlavní město, ani kvůli změně předsedy vlády: Edourda Philippa vystřídal Jean Castex, který se své funkce ujal v červenci letošního roku.