Možná nastala chvíle, kdy hledat odpověď na otázku, zda EU může být mocností, aniž by byla státem. Slova britského diplomata a experta na zahraniční politiku EU Roberta Coopera, napsaná někdy před rokem, začínají znít stále naléhavěji. Zdá se, že Evropská komise se něco podobného snaží, když v reakci na rozpočtovou krizi některých zemí eurozóny přišla s plánem kontrolovat státní rozpočty členských států unie. Na obzoru, i když možná vzdáleném, se objevuje „evropské ministerstvo financí". Návrh vyvolal v celé unii, včetně ČR, poměrně bouřlivou polemiku. Úspěch či neúspěch záměru Evropské komise může zřejmě předznamenat budoucnost EU.
Hlavní aktéři evropské integrace - Německo a Francie - si však jsou vědomi již dnes, že pokud evropský projekt v krizi eurozóny ztroskotá, poklesne i jejich individuální politická a ekonomická váha. Měli by to mnohem těžší, kdyby museli čelit tlaku „starých" i „nových" globálních hráčů samostatně - USA, Číně, Rusku, Indii, Brazílii ale časem třeba i Turecku, Indonésii nebo Jihoafrické republice. Dotklo by se to i nás. Varovný hlas zazněl z tradičně euroskeptické Británie: dnes již bývalý britský ministr zahraničí (ale v budoucnu možná nový předseda labouristů a britský premiér) David Milliband, řekl, že Evropa musí udělat vše pro to, aby místo světa s dominancí „G2", jehož hlavními protagonisty budou USA a Čína, vznikl triangl „G3", s EU jako rovnocenným partnerem obou velmocí.
Evropa a Spojené státy však možná stojí před další zásadní otázkou: nenazrává doba doplnit triangl o Rusko? Při střízlivém pohledu na mapu světa lze říci, že především Severní Ameriku, Evropu a Rusko spojují mnohé společné bezpečnostní zájmy - zajištění energetické bezpečnosti, boj proti terorismu, úsilí o nerozšiřování zbraní hromadného ničení, jaderné odzbrojování, a teď také vyřešení afghánského konfliktu ve kterém se rozhoduje o osudu NATO. Ostatně právě proto NATO vyslalo vůči Rusku řadu vstřícných signálů při přípravě své nové strategické koncepce. Bývalý německý ministr obrany Volker Rühe spolu bývalým předsedou vojenského výboru NATO Klausem Naumannem dokonce napsali otevřený dopis s příznačným názvem Je čas přizvat Rusko do NATO (plný text dopisu otiskly Literární noviny v březnu).
Signály vstřícnosti směrem k Evropě v posledních týdnech přicházejí i od nejvyššího politického vedení Ruska. Nejde jen o Beethovenovu Ódu na radost, hymnu EU, která zazněla na závěr vojenské přehlídky 9. května na moskevském Rudém náměstí. Jde především o novou zahraničněpolitickou strategii Ruska vůči Západu, kterou vypracoval ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov pro prezidenta Medveděva, a která pak řízeně „unikla" do médií. Rusko si klade za cíl místo konfrontací „modernizační aliance" s evropskými zeměmi, kde hledá podporu pr svou technologickou modernizaci. Její prioritní oblasti uvedl prezident Medveděv před měsícem v přednášce v Brookingsově institutu ve Washingtonu: vesmír, atomová energetika, farmaceutické preparáty, energetické úspory a nové energetické technologie.
Na „modernizační aliance" by mohly slyšet politické elity především v Berlíně, Paříži, ale také Římě a Madridu, třeba proto, že to může pomoci rozhýbat ochablou evropskou ekonomiku. Především v Čechách bychom měli vážně přemýšlet o posledních trendech, signálech i praktických politických krocích ve vztazích USA - Evropa - Rusko. Minimálně proto, abychom nebyli překvapení z jejich dopadů na naši zahraniční (a koneckonců i vnitřní) politiku.
Autor je vedoucím Střediska bezpečnostní politiky CESES FSV UK.
