Literární noviny

Když si Spojené státy kolem roku 1970 poprvé uvědomily, že rostoucí ekonomická a tudíž také geopolitická síla zemí západní Evropy a Japonska ohrožuje jejich hegemonickou nadvládu, změnily svůj přístup ve snaze zabránit těmto zemím, aby ve světových záležitostech zaujímaly příliš nezávislá stanoviska.

I když ne výslovně, fakticky řekly Spojené státy toto: dosud jsem s vámi jednaly jako se satelity, od nichž se žádá, aby se od nás na světové scéně bez dotazů nechaly vést. Teď jste ale silnější. Takže vám nabízíme partnerství, postavení mladšího partnera, který se bude podílet na kolektivním rozhodování za jediného předpokladu, že se na vlastní pěst nezatoulá příliš daleko. Tato nová politika USA byla institucionalizována řadou způsobů - zejména vytvořením skupiny G-7, založením Trilaterální komise a vynalezením Světového ekonomického fóra v Davosu jako místa pro schůzky „přátelské" světové elity.

Hlavním cílem USA bylo zpomalit úpadek své vlastní geopolitické moci. Nová politika fungovala přibližně dvacet let. Nakonec ale byla zmařena dvěma za sebou následujícími událostmi. První z nich byl rozpad Sovětského svazu v letech 1989-1991, který připravil Spojené státy o jejich hlavní argument používaný vůči „partnerům", aby nebyli na světové scéně příliš „nezávislí". Druhou událostí byl jednostranný macho militarismus Bushova režimu, kterým si USA samy podřezávaly pod sebou větev. Výsledkem byla diplomatická katastrofa, když Spojené státy nedokázaly roku 2003 získat podporu Bezpečnostní rady OSN pro svou invazi v Iráku. Bushova neokonzervativní politika se zcela obrátila proti svým původním záměrům a změnila pozvolný úpadek geopolitické moci USA na prudký pád. Dnes skoro všichni uznávají, že Spojené státy už nemají takový vliv jako dřív.

Člověk by si myslel, že se Spojené státy poučí z chyb Bushova režimu. Zdá se ale, že se dnes pokoušejí zopakovat tentýž scénář v případě Brazílie. Na rozuzlení tohoto pokusu nebude zapotřebí dvacet let.

Hlavním geopolitickým tahem, který učinil Obama, byla přeměna setkání G-8 na G-20. Klíčová skupina, o níž byla tato setkání rozšířena, je známa pod zkratkou BRIC - tvoří ji Brazílie, Rusko (které už je členem G-8), Indie a Čína. Jinak se jim také říká „emergentní", „vynořující se" země

Spojené státy nabízejí Brazílii „partnerství". O co jde, ukazuje zcela jasně nedávná zpráva pracovní skupiny Výboru pro zahraniční vztahy (CFR, Council on Foreign Relations) s názvem Vztahy mezi USA a Latinskou Amerikou: novým směrem k nové realitě. CFR je hlasem centristického establishmentu a tato zpráva pravděpodobně odráží myšlení Bílého domu.

Brazílie se v této zprávě týkají dvě klíčové věty. „Pracovní skupina je přesvědčena, že prohlubování strategických vztahů s Brazílií a Mexikem a přeformulování diplomatických snah s Venezuelou a Kubou povede nejen k plodnější interakci s těmito zeměmi, ale také k pozitivním změnám ve vztazích mezi USA a Latinskou Amerikou."

A druhá věta se zabývá specificky Brazílií: „Pracovní skupina doporučuje, aby Spojené státy budovaly na existující spolupráci s Brazílií týkající se etanolu a rozvinuly vzájemně provázanější, více koordinované a širší partnerství zahrnující širokou paletu bilaterálních, regionálních a globálních otázek."

Tato zpráva byla vydána roku 2009. V prosinci uspořádal CFR společně s nadací Fundação Getulio Vargas (FGV) seminář o „Brazílii na vzestupu". Shodou okolností právě v tom okamžiku panovala v Hondurasu politická krize a v Brazílii byl na návštěvě íránský prezident Ahmadínedžád. Účastníci z USA nehovořili na semináři stejným jazykem jako Brazilci.

Američané byli přesvědčeni, že Brazílie by měla jednat jako regionální mocnost, tj. jako mocnost sub-imperiální. Účastníci z USA nedokázali pochopit, proč je Brazílie proti vojenským a ekonomickým vazbám Kolumbie se Spojenými státy. Vyjádřili také názor, že by Brazílie měla převzít nějakou odpovědnost za udržování „světového řádu", což by znamenalo připojit se k tlaku USA na jadernou politiku Íránu, zatímco Brazilci se domnívali, že postoj USA k Íránu je „pokrytecký". A konečně zatímco účastníci z USA viděli Chávezovu Venezuelu jako „zdaleka ne demokratickou", Brazilci opakovali charakteristiku svého prezidenta Luly, podle něhož Venezuela trpí „nadbytkem demokracie".

V lednu 2010 zveřejnila konzervativní americká analytička Susan Purcell v listu Miami Herald kritiku politiky USA vůči Brazílii, kterou označila za „zbožné přání". Je docela možné, že má pravdu. Podle jejího názoru „by Washington měl znovu zvážit své domněnky o tom, do jaké míry lze spoléhat na Brazílii, že bude řešit politické a bezpečnostní problémy v Latinské Americe takovými způsoby, které budou také slučitelné se zájmy USA".

Tentýž měsíc řekl tajemník Lulovy strany PT pro mezinárodní vztahy Valter Pomar, že záměrem USA při vytvoření G-20 bylo „pokusit se pohltit a kontrolovat alternativní póly moci,... a tím udržet pod kontrolou multipolaritu". Vyjádřil přesvědčení, že v napětí mezi podporou světových kapitalistických zájmů v roli sub-imperiální mocnosti a podporou „demokraticko-lidových zájmů", Brazílie nakonec zaujme místo na lidové straně.

Když začátkem 70. let rostla síla zemí západní Evropy a Japonska, Spojené státy jim nabídly povýšení do stavu mladšího partnera. Francie a Německo se roku 2003 rozhodly jít dál a usilovat o nezávislou roli ve světě. Japonsko podle všeho činí obdobný krok právě teď svými celostátními volbami roku 2009 a letošními místními volbami na Okinavě. Brazílii bylo vzhledem k její rostoucí síle nabídnuto povýšení na mladšího partnera teprve roku 2009. A zdá se, že Brazílie začala usilovat o vlastní nezávislou světovou roli téměř okamžitě.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 274, 1.2.2010.

Z angličtiny přeložil se souhlasem autora Rudolf Převrátil.

• Přidat Nový
• Hledat

Komentářů (0)

Přidat komentář

Your Contact Details:

Jméno:

Email:

Web:

Komentářů:

Název:

Message:

Security

Prosím, vložte text z obrázku (anti-SPAM ochrana).

Powered by !JoomlaComment 4.0 beta2