Česká filharmonie hlásí: v roce 2012 bude vyprodáno

Email Tisk PDF

ceskafilahromieHumbuk kolem ředitele Galerie Rudolfinum odsunul hudbu na vedlejší kolej. Koho by taky zajímala podstata existence Česká filharmonie, když jsou po ruce mediálně tučnější sousta. Kam bude náš špičkový orchestr a špičková kulturní instituce směřovat v čele s novým generálním ředitelem? Vladimír Darjanin zatím nabídl pouze obecné pravdy.

Křeslo generálního ředitele České filharmonie (ČF) zdá se být zakleté. Vladimír Darjanin (někdejší operní režisér, později šéf projektu Deset století architektury a generální komisař české účasti na Expo 2005 v Aiči, před pár lety i žhavý kandidát na ministra kultury, když se hledal nástupce Pavla Dostála) to poznal ještě dřív, než do něho 1. července definitivně na šest let usedl. Vlnu nevole, kterou vyvolaly zvěsti o chystaném odvolání Petra Nedomy z funkce ředitele Galerie Rudolfinum, jež je (poměrně nešťastně) integrální součástí České filharmonie, ale stihl zarazit dřív, než se mu převalila přes hlavu.

 

Nejprve výsledky, potom sto tisíc

Darjaninovi se snad také podařilo dovést ke šťastnějšímu konci hojně mediálně propíranou záležitost s autorskými právy k nahrávkám ČF. Práva z nahrávek, které umělci pořizují v rámci svého zaměstnaneckého poměru, zůstanou sice instituci, peníze za ně ale půjdou hráčům. Problém, se kterým jeho předchůdce Václav Riedlbauch marně zápasil - nikoli proto, že by nebyl schopen ho vyřešit, ale protože ministerstvo kultury, zřizovatel ČF, nebylo mocno jednoznačné odpovědi v interpretaci zákona, který samo připravilo a prosadilo -, vyřešil Darjanin jednoduše poté, co se Riedlbauch sám stal ministrem. Náhoda? Jistě ne. Bez vnímavého přístupu ze strany ministerstva mění se generální ředitel ČF v zrnko mezi dvěma mlýnskými kameny, otáčejícími se v protisměru.

Blízká i vzdálenější budoucnost ČF pod vedením Vladimíra Darjanina zůstává však zatím skryta za obecnými tezemi jeho koncepce s názvem »Česká filharmonie - víc než orchestr«, kterou předložil zprvu v ministerském konkursu, a nyní (bez jakékoli jazykové korektury) i novinářům na tiskové konferenci. Čteme tu mnoho efektních myšlenek i pravdivých postřehů z provozu ČF. Například: »Stát bude muset skutečně přehodnotit příspěvek a posunout ho někde na 65%-70% rozpočtu instituce.« »Když v roce 2000 byl schopen přijít k ČF prvotřídní dirigent nebo sólista za 8 až 12 tis. eur za dva koncerty, dnes je cena 20 tis. eur. To je potřeba zohlednit, protože Česká filharmonie je skutečně jenom jedna.« »Je třeba co nejdříve začít pracovat na marketingu organizace. Postupnými kroky je možné dosáhnout násobků sponzorských prostředků jak ve vztahu k orchestru tak ve vztahu k instituci jako takové.«»Plat hráčů je skutečně žalostný, a role nového managamentu by měla být - vysvětlovat donekonečna svému zřizovateli, že člen ČF si zaslouží skutečně více.« Kolik znamená to »více«, prozradil Darjanin už před časem v jednom rozhovoru: »Dle mého soudu by bylo adekvátní ohodnocení člena orchestru České filharmonie 100 000 Kč. Je to přirozeně moje role, abych vysvětloval politikům a obchodníkům, že ČF je klenot, poklad české kultury, značka, která je ve světě široce známá a podle toho musí být i její členové odměňováni. Ale vyšší platy jsou dlouhodobým procesem, nejprve za sebou musíme mít dobré výsledky, a také vydělávat daleko více i v zahraničí.«

 

Čtvrtek a pátek - vyhrazeno pro vyjímečnost

Vnitřní mechanismy ČF jsou zatuhlé léty rutinního přežívání (jako snad u každé instituce, sycené ze státního rozpočtu). Nejčastější odpověď na pokus cokoli změnit, doposud zněla: »To tu ještě nebylo.« S tím se nový generální ředitel bude muset prát - a může v tom být i úspěšný, pokud půjde tvrdě za svým. Co ovšem může změnit jen obtížně, to je klesající prestiž »produktu« ČF. Orchestr se značkou ČF je sice počítán (například v anketě britského měsíčníku Grammophone, který udává tón pro tuto oblast hudby) mezi dvacet nejlepších orchestrů světa, v domácím prostředí se stále ještě pyšní přívlastkem »rodinné stříbro«, ale na velikost okruhu příjemců klasické hudby to nemá vliv. Většinová média prosazují úplně jiné tóny.

Ctižádostí Vladimíra Darjanina (soudě podle jeho koncepce) je proměna ČF ve výraznou společenskou instituci. Rudolfinum v těchto představách hraje roli prestižního místa »pro setkávání různých společností«. Klasická hudba je k tomu jistě vhodnou kulisou... ale možná právě jen kulisou. K takové úvaze mě svádí fakt, že na tiskové konferenci nového generálního ředitele nepadla ani slovem zmínka o hudebních plánech ČF pro novou sezonu, která už tluče na dveře a naléhavě potřebuje mediální podporu. Pravda, v neúprosné logice koncertního života, vyžadující vzájemné ladění kalendářů orchestru, sólistů i dirigentů dlouho dopředu, je to sezona připravovaná ještě týmem Václava Riedlbaucha. Vladimír Darjanin na ni neměl vliv. Ale s převzetím funkce převzal i odpovědnost za pěstování tradice, čítající už bezmála 114 sezon.

Nejbližšími kroky nového managementu ČF má být analýza stavu ČF, personální a finanční audit, vytvoření nového organizačního řádu a založení Nadace ČF, která by měla přinést další finanční zdroje. Darjanin chce také požádat zřizovatele »o nový přístup k instituci«. K obecné písemné koncepci pak na tiskové konferenci dodal několik dalších vizí, které by jistě byly i snem každého jiného ředitele. Například: »Ideální by bylo, aby se vědělo, že ve čtvrtek a v pátek hraje Česká filharmonie a že je to vždycky výjimečný zážitek.«

 

Noblesní lesk

Vladimír Darjanin by také rád pozměnil smlouvu s novým šéfdirigentem Eliahu Inbalem, který se své funkce ujme s novou sezonou. Mezi oběma pány to už v médiích zajiskřilo. A na své první tiskové konferenci se nový generální ředitel opět nechal slyšet: »Moje ambice je to (rozuměj smlouvu s Inbalem - pozn. im) trošku zkrátit. Je to pán, který má 73 roků. Pro ČF je to přechodné období, kdy bychom našli nějakého světového šéfdirigenta.« To se sice hezky napíše, realita se může slovům vzepřít. Už před časem popsal obtíže hledání Darjaninův předchůdce Václav Riedlbauch, citovaný hudebním měsíčníkem Harmonie: »Hledání šéfdirigenta je intenzivní úvahou o nových uměleckých vizích a současně noční můrou intendanta každého špičkového orchestru kdekoliv na světě. Při vysokých nárocích orchestru s mnoha výraznými individualitami v jeho středu a na druhé straně dnešním nedostatku vhodných osobností, znamená proces hledání šéfdirigenta tisíce nalétaných mil, jednání s managementy, hledání skulin v orchestrálních kalendářích a složité testování prolínání uměleckého cítění a hudebního výrazu potenciálního šéfdirigenta a hudebníků. Celý ten proces neváhám nazvat uměleckou alchymií.«

Ve své koncepci vylíčil Vladimír Darjanin futuristický obraz, kam se pod jeho vedením ČF dopracovala v roce 2012: »...budova Rudolfina má lesk noblesního prostředí - všechny koncerty České filharmonie jsou vyprodané - galerie významně zvýší návštěvnost - snad se podaří významně zvýšit platy členům - instituce České filharmonie se stává mezinárodně uznávanou institucí a požívá všeobecné vážnosti«. Snad se kulturní veřejnost brzy dozví, jak na to půjde.

 

Autor byl v sezoně 2008/2009 externím spolupracovníkem informačního bulletinu ČF live

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB