Budoucnost s návodem k použití



10ltn12Nenechte se mýlit počty studentů, jen každý dvacátý studuje techniku nebo přírodní vědy, varuje prognostik Valtr Komárek,
když hledá cestu k návratu mezi evropskou elitu. Listujeme Vizí pro ČR do roku 2025, která se objevila na stránkách www.cssd.cz a bude součástí programové výbavy strany do jarních voleb.

Po dlouhých letech se profesor Valtr Komárek znovu vrátil k prognózování, když ho loni předseda ČSSD Jiří Paroubek vyzval k zahájení prací na vizi České republiky do roku 2025. Co chceme? Průměrné mzdy 3000 euro, vstup mezi desítku nejvyspělejších evropských zemí.

Vypravil jsem se proto za naším prognostickým guru se třemi otázkami: Má smysl dělat dlouhodobé výhledy, když je krize a kdekdo straší státním bankrotem? Nejsou ambice této vize přehnané? A pokud ne, co by se mělo dělat, abychom se k takové budoucnosti opravdu prodrali?

 

Jak jsme na tom

Začněme tedy výkladem k první otázce: Jak jsou na tom české veřejné finance? Co s námi krize udělala? Padáme??

Naše situace není špatná, odmítá strašení profesor. Český veřejný dluh je poloviční oproti průměru Evropské unie. Všechny velké podniky v Česku vykázaly v loňském roce větší zisky než předloni. ČEZ trhal rekordy. Úspory obyvatelstva rostou. Pokračuje triumfální tažení koruny. Každý, kdo tomu rozumí, by z toho usoudil, že finanční situace je konsolidovaná. Jsme ve zcela jiné situaci než Spojené státy, kde úspory obyvatelstva nerostly a dokonce se snižovaly, zisky klesaly a dolar ztrácel svoji sílu.

Je také velká chyba posuzovat hospodářské zdraví země jen podle státního rozpočtu. V letech 2003 až 2007 jsme zvýšili HDP o 1,7 bilionu korun, ale veřejný dluh vzrostl jen o 0,8 bilionu. Čili z těch přírůstků HDP šlo klidně dluh splatit. Převládla však úvaha, že bude lepší, když podpoříme růst, platy, spotřebu obyvatelstva a investice, a teprve až se růst víc upevní, vyrovnáme dluhy. Možná se mělo splácet víc, ale dramatizace té situace je nadměrná.

Problém je, že loni HDP klesl zhruba o 4,5 procenta. Jedno procento HDP je zhruba 37 miliard korun, ale státní rozpočet z toho dostává do příjmu jen asi třetinu, takže tady chybí 50 miliard korun. K tomu se přidá spirála nezaměstnanosti, klesá spotřeba obyvatelstva. A protože předtím byly sazby daně z příjmů sníženy, krize a snížení daní se sečetly. Ale krize nemůže být trvalý jev. Když se HDP o ty 4,5 procenta vyrovná, rovnováha s výdaji se vrátí. Jakmile přijde růst o 2 až 3 procenta, příjmy rozpočtu se začnou výrazně zvyšovat.

Netvrdím však, že situace je zdravá, vysvětluje dále profesor. Česká ekonomika není stabilizovaná, jsme příliš závislí na zahraničních investorech a na automobilovém průmyslu. Hodně se mluví o dluzích, ale z ekonomiky odtéká nejen 77 miliard, když přičteme i splátky úvěrů od Evropské investiční banky. Podstatně větší jsou dividendy zahraničních vlastníků českých podniků, předloni dostali 166 miliard korun. K tomu platy zahraničních dělníků a zaměstnanců. Shrnuto a podtrženo: k nám přitékají přímé zahraniční investice v průměru za 200 miliard korun ročně, ale odliv je snad 260 miliard, a bude se zvyšovat.

Další slabinou je chování těch, kdo si myslí, že krize jak přišla, tak odejde, a všechno bude jako dřív. Stačí nedělat nic - je to světové, co my zmůžeme?

Je v tom kus pravdy, ne však celá. U nás byl tahounem automobilový průmysl, ale trhy jsou přesyceny na řadu let dopředu. V Evropě se vyrábělo 17 milionu aut ročně, spotřeba byla 3 miliony. Kolínská Toyota i nošovický Hyundai zatím jedou a mají odbyt, ale Volkswagen už to pociťuje. Tady se nedá čekat velká konjunktura.

Na irský nebo finský vzor s inovacemi a výzkumem nemáme připraveny lidské zdroje. Počty vysokoškoláků jsou zavádějící, když techniku nebo přírodní vědy studuje jen každý dvacátý. Je nedostatek kvalitních inženýrů, chybí ústavy aplikovaného výzkumu, omezujeme výdaje na výzkum a vývoj.

Jsou tu i další rozpory. Česká mzdová úroveň nevyhovuje ani Čechům, těm se zdá nízká, ani zahraničním zaměstnavatelům, ti vědí o levnější. V mladoboleslavské škodovce mají dělníci na hodinu 9 eur, v portugalském Volkswagenu 13 a v německém 49. Zaměstnavatelé však vidí i dolů. Celkové měsíční náklady práce na zaměstnance (hrubá mzda plus příspěvek zaměstnavatele na sociální pojištění) jsou v Německu bezmála 4000 eur, u nás kolem 1200, ale v Bulharsku a Rumunsku jen 300 nebo míň.

Českého kapitálu není málo. Třeba ČEZ má zhruba 50 miliard korun ročního zisku, z toho by za čtyři roky profinancoval další Temelín. Spíš však měl jít jinou cestou, přibrat výrobu energetických zařízení, koupit Škodovku Plzeň, nenechávat ji jakýmsi záhadným firmám. Je tu také pár tisíc středních firem malého a středního podnikání se 100 až 300 zaměstnanci, které jsou příliš roztříštěné. Muselo by dojít k rozumné koncentraci, třeba formou holdingů, skupin. A pak je tu obrovský český kapitál, který se zatím orientuje na nevýrobní oblast nebo na spekulativní operace a nenachází zálibu ve výrobní sféře.

Co plyne z analýzy?

  • Ekonomika má daleko ke stabilitě. Zdroje pro akumulaci spíš odtékají, než přitékají, a pro kvalitativní změnu snáročnějšími technologiemi a vyšší přidanou hodnotou nemáme technickou základnu.
  • Jak pokračovat? Se silnými zahraničními investory? To je možné, ale ktomu je třeba ještě resuscitovat český kapitál, aby doplnil to, co bude chybět po splácení dluhů a odlivu dividend a mezd do zahraničí.
  • Poslední dobou šla do průmyslu jen pětina celkového přírůstku fixního kapitálu. Průmysl však představuje třetinu HDP, a tak pokud chceme růst, měl by přilákat aspoň 35 procent kapitálu. To by ale potřeboval přesměrovat polovinu toho, co zamířilo na trhy nemovitostí a do výstavby dálnic.
  • Nechceme-li riskovat dlouhodobou stagnaci, nejen kvůli současné krizi, ale kvůli uvedené labilitě naší ekonomiky, setrvačný vývoj není možný.

 

Co chceme

Co je vize? Představa? Z poslední konference ODS vyplynulo, že budeme národ vědců s 10 tisíci kilometry dálnic, dobrým životním prostředím a vysokou životní úrovní. To je skutečně jen představa, nestačí sednout a upřít zrak do budoucnosti. Jinak budeme leda tak národem právníků a ekonomů, případně ještě psychologů, a nebudeme se mít dobře a budeme mít jenom ty dálnice, a ještě nedostavěné.

Rozumná vize je založená na analýze. Jaký by byl vývoj, který by nejvíce vyhovoval? Pak hledáme strategii takového optimálního vývoje, nástroj konkrétních opatření, který by pomohl orientovat i kapitálové toky. Co je optimum? Tady bude hlavním kritériem spokojenost obyvatelstva, životní prostředí, maximalizace blahobytu v harmonickém vývoji. Vize musí být také ambiciózní, má cíl.

  • Ambice - chceme být znovu součástí západní Evropy.

Zatím zůstáváme spíš Evropou východní a v korupci jsme se přesunuli k tradičnímu Balkánu. Potřebujeme překonat zásadní rozdíl v produktivitě práce a v životní úrovni. Náš HDP na hlavu v kupní síle byl před krizí 20 200 eur. Pokud se k tomu během dvou let vrátíme, stále budeme jen na 65 procentech Německa nebo Rakouska. Ve spotřebě obyvatelstva je větší rozdíl. Průměrné platy v Německu jsou 3700 eur, u nás asi 800 eur, v přepočtu na naši nižší cenovou hladinu dejme tomu 1100 eur. Jsme tak na 30 procentech platové úrovně Německa a v důchodech je to ještě slabší. Tady je ta výzva.

  • Pokud chceme rozdíl překonat, potřebujeme zvýšit HDP o polovinu. Jenže tyto země na nás nebudou čekat, taky porostou. A pokud se chceme dostat za 15 let rovnou mezi ně, znamená to zdvojnásobit výkon.

V prvním případě bychom museli růst o 3 procenta, to nevypadá nereálně, v posledních letech jsme rostli dvojnásobným tempem. Mzdová úroveň zaostávala za růstem produktivity, příjmy obyvatelstva proto mohou růst o trochu rychleji. Při hospodářském růstu kolem 4 - 5 procent ročně, mohli bychom si dopřát desetileté období neobvyklého mzdového růstu kolem 5 ‑ 6% ročně (po odečtu inflace).

  • Minimálním cílem této vize je dosáhnout v horizontu 15 let dnešní průměrné mzdové úrovně západoevropských zemí, kolem třítisíc euro měsíčně, a výkonnostně se zařadit do desítky nejvyspělejších zemí EU.

Jsme takový růst schopni zajistit? Ano, máme západoevropské myšlení, vzdělanost, infrastrukturu - s řadou problémů, ale oni mají také problémy. Proto si musíme jasně definovat, co k takovému růstu potřebujeme.

 

Úkoly a nářadí

Pokud jde o kapitál, odliv prostředků v nejbližší době těžko zastavíme, dluhy by se měly splácet větší měrou, dividendy jsou dané.

Potřebujeme nový typ spolupráce se zahraničními investory, abychom překonali příliv jejich investic z roku 2005 a zaměřili jej na vyšší technologickou úroveň, vyšší zhodnocování. Je nutné zvýšit přitažlivost investic do výroby a mobilizovat taky domácí kapitál, veřejné prostředky i evropské fondy.

  • Klíčovou podmínkou růstu je exportní expanze.

Nenechte se mýlit, ve srovnání s jinými malými západoevropskými státy je náš export na obyvatele stále jen poloviční až třetinový.

  • Především musíme změnit ekonomickou diplomacii státu.

Naši podnikatelé se bojí jít na ruské a východní trhy bez pomoci státu, protože tam je stát pořád velkým hráčem. Takže z trosky CzechTrade - kde mají jen asi 60 lidí a na celou Čínu snad dva zástupce - bychom měli přejít na daleko silnější vývozní společnosti s vysokou účastí státu. V bývalých podnicích zahraničního obchodu bylo 21 tisíc lidí.

  • Jednání se zahraničními investory, to musí být prioritní úkol vlády, nelze to nechat jen na CzechInvestu.
  • Poradním orgánem ekonomické diplomacie může být vládní rada za účasti hlavních českých podnikatelů, aby mohli pravidelně diskutovat s premiérem aministry.
  • Jako aktivní účastníci globalizace potřebujeme také zahraniční výrobní základny. Hlavně však obnovme export na východní trhy a rychle rostoucí země Asie a Latinské Ameriky, kde pořád zůstává v paměti něco z dobrého jména českých značek.
  • Daňové úlevy, když je dáváme zahraničním investorům, měl by se vymyslet nový typ úlev i pro naše exportéry. Dnešní příspěvky ministerstva průmyslu pro střední podniky jsou směšně malé, nestačí ani na pokrytí nákladů na veletrzích.
  • Musíme si také rychle poradit snedostatkem kvalifikovaných techniků.

V západní Evropě mají na vysokých školách třikrát až čtyřikrát vyšší zastoupení studentů technických a přírodních věd. Zmizelo nám učňovské školství, ubývá vysoce kvalifikovaných dělníků, středních technických kádrů, chybí řadoví inženýři i výzkumníci a dáváme málo na výzkum, v mezinárodním srovnání.

Je proto nutné okamžitě vypsat pro techniky stipendia, ale rozjet třeba bezplatné a srozumitelné kurzy matematiky pro veřejnost. Střední školy musí posílit výuku chemie, fyziky a biologie a vytvořit tak základ pro zdvojnásobení počtů vysokoškolských posluchačů techniky a přírodních věd v průběhu několika let. A učitelům bychom měli výrazně zvýšit platy.

Diskuse může přinést další nápady. Na nějaký čas by bylo dobré znovu přizvat starší, zkušené konstruktéry, které v posledních letech zdánlivě nikdo nepotřeboval. Uvažujme také o větším přiblížení výtvarníků, psychologů, sociologů a ekologů k výrobním podnikům i exportu, zejména při budování silného vývozu služeb.

Vzpomeňme na úspěchy některých státních výzkumných ústavů, kde třeba vznikla světová špička textilních strojů.

  • Je otázka, zda stát by neměl zřídit třeba deset státních ústavů aplikovaného výzkumu. A nabrat tam i starší výzkumníky, protože mladých bude málo.

 

Bez korupce a skrblictví

Nakonec infrastruktura. Zřejmě jsme si vzali příliš velké sousto v dálniční síti, zahlcujeme se tím. Jak už jsme uvedli, jde tam stejný podíl kapitálu jako do průmyslu, a navíc je rozptýlený, je moc rozestavěného a málo hotového. Infrastruktura v moderním pojetí zahrnuje také vědu a výzkum, o které jsme mluvili, a zejména veřejnou správu. To je bolavé místo, je tam příliš mnoho nekompetentnosti a korupce. Korupce už dosáhla takového rozměru, že prakticky znemožňuje racionální podnikání.

  • Stát bez korupce, to je vize všech vizí a zásadní podmínka toho, aby uvažovaná expanze mohla dospět knějakému výsledku.
  • Zákon oveřejné službě by měl zaručit definitivy pro určitý okruh správních funkcí, současně se zvýšením pravomocí úředníků.

Kvalitu navrhovaných pracovníků budou posuzovat nezávislé odborné komise.

  • Pro veřejné zakázky by měl vzniknout odborný systém státní expertizy investic, který by se opíral o cenové mapy dokončených a zkontrolovaných projektů.

U krajské a městské správy lze uvažovat o větších kontrolních možnostech občanských sdružení a neziskového sektoru. A o zavedení místních, krajských i celostátních referend, ve kterých by občané rozhodovali o zásadních otázkách.

A co s tím státním rozpočtem?

Schodek by se měl držet pod 3 procenty, součástí vize je i přijetí eura.

Je tu však jiný problém. Dáváme příliš mnoho na dálnice a státní investice na úkor mezd ve veřejném sektoru, vysvětluje závěrem profesor Valtr Komárek.

  • Vevětšině zemí EU se dává na mzdy veřejných zaměstnanců desetina rozpočtových výdajů ana státní investice dvacetina. U nás je to naopak.

Znovu to naše mzdové skrblictví.

 

 

 


Prof. ing. Valtr Komárek, DrSc., (*1930), je ekonom, prognostik a spisovatel (dvoudílný autobiografický román Kronika zoufalství a naděje, Academia 2004), a taky politik a uznávaná osobnost, která je užívána jako těžká váha pro uklidňování sporů v sociální demokracii. Žije skromně v malé vilce v pražských Košířích a nejradši je sám se svými úvahami nad archem papíru. Počítač asi někde má, ale moc jej nepoužívá a chyběl i v jeho pracovně na úřadu vlády, když byl před několika lety poradcem premiéra.

Před revolucí byl znám hlavně jako šéf akademického Prognostického ústavu, který doplatil na svůj úspěch, protože po listopadu 1989 se lidé rozeběhli za vládními funkcemi, stali se součástí nového establishmentu a ústav krátce na to zanikl. Sám Komárek se stal místopředsedou vlády pro ekonomiku v první federální vládě, ale když se rozhořel konflikt se skupinou kolem Václava Klause, sportovně uznal, že soupeř má větší podporu a z vlády odešel do opozice. V roce 1992 byl volebním leadrem sociální demokracie.

Noviny se smály jeho předpovědím hodnoty koruny na začátku 90. let a psaly, že "za Komárka bude za tři kačky marka". Pro ty mladší - marka je dřívější německá měna v hodnotě půl eura. Dnes je euro za 26 korun, po revoluci byla marka na ulici za 13, vlastně se nic nezměnilo. Jenže naše dnešní průměrné korunové příjmy jsou desetkrát větší než tenkrát. Přepočtěme mzdu na zahraniční měnu a vidíme, že za tu část mzdy, kterou tenkrát reprezentovaly tři kačky, by teď byly ne jedna, ale hned dvě „marky". Komárek byl zastáncem toho, aby tento poměr vznikl bez inflace a znehodnocení úspor.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 11 Březen 2010 10:57 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB