Marie Laudová-Hořicová: herečka vášně a ohně



exkluzivně on-line Theodora, Národní divadlo, 1891.

Heroina, salónní dáma, ale také nezbedná fejetonistka lokálních novin. Na vrcholu své herecké kariéry zosobňovala Marie Laudová-Hořicová (1869-1931) výrazný typ herectví, jemuž dominovalo silné gesto a zřetelná mluva. Stála rovněž u základů dramatického oddělení Pražské konzervatoře.

Poprvé vystoupila na scéně Národního divadla 25. listopadu 1889. Bylo to v titulní roli Dumasovy Bagdádské kněžny. Dovršila právě čerstvě 20 let. V té době to nebylo až tak nic divného, některé její předchůdkyně, ale koneckonců i následovnice, začínaly často dříve. Jak později napsal divadelní kritik Jindřich Vodák: „Přišla, pohlédla, zvítězila." Herečka Marie Laudová-Hořicová, žena „vášnivého temperamentu, vášně a ohně", jak napsal tentýž kritik, ale i „jasné a uvědomělé rozumovosti".

V dějinách českého divadla bývá řazena mezi výrazné heroiny, předchůdkyní takových, jakými byly posléze Růžena Nasková nebo Leopolda Dostalová. Svou typologií, která ve zralém období byla předurčena pro výrazné ženské postavy plného charakteru, naplňovala představu hrdinných žen, milenek a velkých salónních dam. Hlavní jejím oborem byly role tragické, připomíná autor „kroniky její činnosti" spisovatel a dramatik, kritik a překladatel Karel Kamínek v roce 1914; její talent se ale uplatnil i ve veseloherních kusech. Neboť, a to zní téměř jako protimluv, „umění Laudové je převahou citové".

Abychom si učinili představu, co to znamenalo, ocitujme právě z Kamínkovy útlé, ale velmi šarmantním kroniky: „Její postavy vyrůstaly do velikého rozpětí hned na samotném počátku její umělecké dráhy. Laudové bylo vrozeno tajemství, jak z linií téměř všedně šedivých možno dáti vyšlehnouti několika jiskrám, drobným plaménkům, které dovedou osvětliti skytá místa lidského nitra. Její prostředky zevní omezují se pak na nejmenší míru. Jakoby rozpitvala tvořenou postavu a vlastní bytostí byla prostoupila její bytost, stává se Laudová psychologicky prostou, mění se ve vykladačku niterných záhad své role."

Chvalná pověst, erotický žár

Narodila se před 140 lety, dne 16. srpna 1869, v Mladé Boleslavi. Když stanula poprvé o dvacet let později na první scéně, nikomu to neuniklo. Nepředcházela ji totiž, jak napsal básník Jaroslav Vrchlický, nic menšího než „pověst". A to nebylo málo...

Ostatně, bývalo zvykem, že nástup takového talentu provázely kritiky velkých osobností, které nikdy neváhaly povzbudit nový talent. „Pověst, která předcházela debutantku, byla velice chvalná a jsme rádi, že aspoň v hlavních obrysech se potvrdila, a to tím více, čím větší potřeba jest síly dobré v oboru, který odchodem pí Šamberkové osiřel a tak dosud při obsazování nejedné hry citelné obtíže dělal. Paní Laudová má krásnou, štíhlou postavu, příjemný zjev, svěží hlas..." napsal básník Vrchlický v Hlasu národa.

Za jejím nástupem nestál ale nikdo menší než ředitel Národního divadla František Adolf Šubert. Byla to patrně opravdu naprosto okouzlující mladá secesní dáma, jaké se dnes už nerodí, „mladá bruneta vyspělého vzrůstu, smělé tváře, smělé chůze a smělého chování", což ji patrně předurčilo k tomu, aby hrála na počátku své kariéry „vášnivé, prudké kruťačky a nebezpečné smyslnice". Tato výrazová poloha vyvolávala nejen napětí, směsici „erotického žáru, nebezpečného ženského kouzla a hrozivé výbušnosti", že za ni běhali do Národního divadla pražští univerzitní studenti, aby se opájeli tou „smělou, rozvášněnou, mladinkou smyslnicí a hříšnicí", jak uvádí Vodák.

Role, jakými byly Theodora, Messalina, první Hippodamie, Alžběta, Herodiada, snesly srovnání i s tolik želeným odchodem Julie Šamberkové, byť mladá adeptka hereckého umění nedosahovala v roli Theodory jejího umění. „A ona vskutku dovedla mluvit krvežíznivé a dravé věty doprovázené zápasnickými posunky, jakoby v římském cirku štvala lvy," připomíná kritik Vodák. „Poněvadž však týž vzrůst, táž tvář a chůze hodily se stejně dobře k pojmu divadelní salónní dámy, bylo Laudové usouzeno, že bude hrávat francouzské vévodkyně, kněžny, baronky a vůbec ženy vrchního světa," vysvětluje Vodák.

Ředitel Šubert ve svých pamětech poznamenal, že Laudová prý měla „malá ústa", a vyvozoval z toho, že její „porculánově hladká tvář" není takříkajíc schopna „obrážet city". Zní to téměř jako špatný vtip, když si po letech čteme divadelní referáty z té doby. Dívka „malých úst" totiž už za dva roky po svém nástupu hraje Alžbětu v Schillerově Marii Stuartovně, vévodkyni de Bouiilon ve Scribeově Adrienně Lecouvreurové a nakonec i císařovnu Theodoru ve stejnojmenném Scribeově dramatu.

Roxana v Cyranu z Bergeracu, Národní divadlo, 1903.Marie Laudová-Hořicová, civilní fotografie s podpisem, 1914.Magda, Národní divadlo, 1894.Hippodamie, Národní divadlo, 1906.Madame Sans Gêne, Národní divadlo, 1900.
K zářným výšinám

Nezůstalo ale pouze u autorů velkých evropských dramat. Byl to například český dramatik Jaroslav Hilbert, který ji svěřil roli české královny Kunhuty ve svém Falkenštejnovi. Ačkoliv se vešla velmi způsobně do postav duchaplné Roxany v Rostandově Cyranu z Bergeracu, důstojné Hermiony Shakespearovy Zimní pohádky, neunikla jí ale ani tvrdá, sobecká a náruživá Hippodamie v pelopovské trilogie již Jaroslava Vrchlického. Dosud je v divadelních dějinách právě této její roli, provedené podruhé naráz v roce 1911 během jednoho večera, věnována značná pozornost.

Nestor divadelní kritiky Václav Tille o této roli tehdy napsal v Národních listech: „Titulní roli hrála paní Laudová a těšila se velkému úspěchu u obecenstva. Zdůraznila nejlépe tvrdé rysy chladného, sobeckého srdce vášnivé ženy a dosáhla znamenité dokonalosti v závěrečné scéně vzorným přednesem jak krásného loučení matky se synem, tak šílených kleteb zoufalé ženy, vystupňovaných s mohutnou silou v bezvadném podání."

Ačkoliv se jí dařilo, přirozenost ji táhla jinam. Kritici zdůrazňují, že ve chvíli, kdy mohla „spustit v některé občanské roli hbitou ženskou vyřídilku a povolit pichlavé uštěpačnosti, říznému naostření, vyzývavé ironie", cítila se v tom jako doma. Taková byla například Sardouaova Kateřina ve hře Madame Sans Gêne, nebo i Maughamova pivovarnice Mrs. Dot, kde vládla svou „mrštnou čerstvostí a svěžestí, chtivou radostí". Kritik Jindřich Vodák ve studii z roku 1931 připomíná, že na Laudové bylo možné studovat „význačný typ české heroiny a salónní dámy, v níž stále bez zření k ustáleným představám proráží síla původní nezkrotnosti a svévolnosti, jež se nedá příliš vtlačit do mezi a pout". Tato řízná kvalita herečky Laudové lahodila českému uchu i oku, onomu zvláštnímu vyvzdorovanému plebejství (Vodák píše dokonce o „kuchyňské příchuti"), které se jen těžko srovnávalo se salónem, i když si v něm s oblibou publikum i kritika často hověli.

Vysoce ceněná byla její jevištní řeč. Spisovatel Karel Kamínek píše, že její slovní kultura hraničila s virtuozitou až na úroveň nedostižné rafinovanosti. „Tento nástroj je u Laudové přímo dokonalý. Její slova hýří lehkou plynností, jsou vybroušena do nejmenších barevných i zvukových detailů, zvoní to v nich i víří, burácí i sténá a pláče, chladne to v nich, směje se i dovádivě jásá. Je to klávesnice, na níž Laudová suverénně vládne." Přiměřeně s touto dovedností se u ní projevují pedagogické sklony, které sama realizuje tím, že v roce 1911 otevírá dramatické oddělení Pražské konzervatoře. Nebyla to jenom z nouze ctnost, která ji k výchově mladých herců přivedla - i když pád do propadliště, při němž se citelně zranila, k tomu jistě přispěl.

Pro českou kulturu ale Laudová-Hořicová, stoupala k zářným výšinám také v zahraničí: byly to zejména její spanilé jízdy do Lvova, Bělehradu, Záhřebu a později také do Petrohradu, odkud přinášela vavříny jako nikdo jiný. Při svém návratu na první scénu zvládla přechod od Šuberta ke Kvapilovi a později i Hillarovi, režisérům dosti odlišného ladění i naturelu, kteří si ji cenili například v dámských rolích ibsenovských i björnsovských. Dokázala najít své místo i v té zvláštní tyranii lyrického ducha, kterou pro většinu českého divadelní publika a kritiky zosobňovala nedostižná Hana Kvapilová. Laudová dokázala okouzlit zevnějškem, ale i uměním dialogu: hrála Gunhildu v Ibsenově Johnu Gabrieli Borkmanovi. A mluvilo se o jejím „melancholickém kouzlu poražené pýchy, o mocnosti a výraznosti slova".

***

Kdo by to byl ale řekl, že tato dáma českého i (východo-) evropského jeviště, začínala jako obyčejná novinářská kauzeristka lokálního věstníku, který vydával její manžel Ignát Hořica? Nejprve ve Slaném, později v Plzni. Psala lokálky i fejetony, do politických traktátů se ale příliš nehrnula. Byla přeci velmi mladá. Kdo by po ní mohl chtít v šestnácti letech nějaké politické statě? Přesto jednu v manželově nepřítomnosti napsala: byla vzápětí zabavena (ta stať a tedy i vydání listu). Manželovi se ale v nakladatelském podnikání nedařilo nejen kvůli tomu - a právě to bylo také později důvodem, který přiměl mladou dívku zkusit po náhodných ochotnických pokusech (ve Švandově divadle a karlínském Pokroku) divadlo opravdu vážně. Učitelkou jí byla herečka německého divadla Anna Versing-Hauptmannová.

Sama Laudová-Hořicová, která byla členkou Národního divadla v letech 1890 až 1915, vychovala své následovnice. Zmiňuje se o ní pochvalně Jiřina Štěpničková i Růžena Nasková, k jejím žákům patřil i Otomar Korbelář. V zaprášeném archivu Pražské konzervatoře naleznete dosud nepublikované stati, jakási skripta, v nichž herečka Laudová klade důraz na hereckou techniku - a výslovnost zvláště. Je to trochu komické čtení, ale při poslechu dnešní výbavy českých hereček, by se možná její rady, staré více jak 100 let, hodily i do žhavé současnosti.

Zemřela o tři roky mladší než její souputnice dramatické exprese Marie Hübnerová, ovšem téhož roku 1931, dne 20. října ve věku 62 let. V paměti svých vrstevníků a kronikářů zůstává tím „ohněm horké a prudké krve", slovy kritika Jindřicha Vodáka, „jenž potřeboval, aby měl stále co uvádět v pohyb, v ruch, v napětí a jenž hořel a hořel, aniž se kdy stravoval."

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 26 Listopad 2009 18:45 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB