Tajemné zachycovat


Přes motivy oblaků a kamení a přeci „i pro oči a pro motýly“ vyrůstá malířské vyznání života a víry Ladislava Schovance.

Říkává se, že tam, kde končí malíř, začíná básník – a obráceně. Tyto dvě múzy se dokonale spojují, ovlivňují a doplňují v malířském díle Ladislava Schovance a v básních jeho ženy Běly. Tentýž duch, avšak vyřčený jinak. Do popředí vlastních osobností staví zájem o člověka a jeho osud. A malíř Schovanec přesně ví, že tajemství je zpravidla obyčejná lidská věc, i když má boží dopad. Malířovou předností je, jak s pokorou obnažuje mystérium bytí a sklání se před ním, divákovi nic nesugeruje, ale ponechává mu dostatečnou vůli pro jeho vlastní fantazii i zaujetí sděleným. Před některými jeho obrazy stojíme jako uhranutí, cítíme zvláštní štěstí a zároveň bezradnost.

Ze Strážovic do Uruguaye
Schovancovy výtvarné kořeny (narozen 1941 ve Strážovicích u Kyjova) jdou až do baroka; především zálibou v kontrastech, ve smyslovém vytržení a dramatické stavbě obrazu. „Větvemi vítr povívá…/ A náhle chrám / se zachvívá / To Slovo boží z píšťal zní, / šumí a úpí, / v mechu se tiší, / tajemná píseň obětní.“ (Běla Schovancová, Symfonie varhan) Pracoval jako výtvarník Národního divadla v Brně, studoval vždy dva roky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a Vysoké škole scénografické tamtéž. Na Univerzitě Cyrila a Metoděje v Praze získal diplom profesora katechismu. V době husákovské normalizace, roku 1973, emigroval do Itálie, v roce následujícím se stěhuje do Francie, usazuje se v Alfortville na předměstí Paříže, aby se věnoval volné tvorbě a ilustraci, zatímco rodinu živil jako restaurátor obrazů. Z významných ocenění a uznání připomeňme vítězství na Světové výstavě v Pise v roce 2002 nebo první cenu za kvaš v Národním salonu v Issaudun v roce 2005. Díla Ladislava Schovance bylo možno spatřit na početných výstavách, kromě Francie také například v Kanadě, Spojených státech amerických, Německu, Belgii, Japonsku, Spojených arabských emirátech či Uruguayi. V naší republice opět pravidelně vystavuje od roku 1991, naposledy pak letos od července do září v Galerii Oliva v Praze. Co lze říci o ohlasu Schovancova díla u nás? Opět platí, že „doma není nikdo prorokem“. Není to hanba umělce, ale kulturní úrovně v naší vyzvoněné demokracii s úředníky a tlachavým mudrováním.

Hledající pozemšťané
Od samého začátku své malířské dráhy tíhne Schovanec k elementárním tvarům jakoby opracovaným vodou a vichrem. Jeho klíčové obrazy-pojmy jsou kámen a oblaka. Rád pozoruje věčnou hru mraků, nemůže se jí nabažit. Maluje díla komorního charakteru s básnickým vyjádřením. „Růžový kvítek / mezi kameny, / maličký cypřiš / a žlutá kozí brada / Plstěná divizna / a čaroděj oměj / ve fialovém. / To všechno pro včely, / pro oči / a pro motýly.“ (Běla Schovancová, Skalka) Schovancovo osobité malířské dílo, jehož styl se nepřizpůsobuje aktuálním či spíše módním výrazovým prostředkům výtvarného umění, tvoří růženec, podobně jako podzimní houby tvoří a rostou v očarovaných kruzích. Jeho poetická, tvořivá inspirace vychází z odkazu Starého a Nového zákona jako poselství věčnosti. Některé práce, to je zduchovnělá hudba; s nimi by snad mohly souznít ztišené varhanní skladby Johanna Sebastiana Bacha, sférická hudba Oliviera Messiaena, Biblické písně Dvořákovy nebo Proglas Zdeňka Pololáníka či symfonické věty Bohuslava Martinů. Schovanec je sice baladický i dramatický, ale především je hledač klidu a rovnováhy. Akvarely, kvaše, čínské tuše, oleje, akryly jsou transformovány do nezvyklé výtvarné podoby. Pod strukturami horizontálního nebo vertikálního prostoru tušíme obrovský tvůrčí zápas. Jeho plátna (Na cestě do věčnosti, Ve vodách oceánu, Světelný déšť, Ledové pláně a další) povyšují náměty v osudový symbol hledajícího a bloudícího lidství. Výraz tu není prvkem psychologickým, ale estetickým, zatímco s barvou je pracováno v jejím symbolickém významu. Autorovy obrazy jsme schopni v sobě uchovávat, ačkoli jsme je zapomněli.

Věra Ludvíková v úvodu sborníku Pošli to dál (Chronos, Praha 2003) napsala: „Skryté dimenze v nás, Milostí zachytitelné, dokáží povolaní rozvinout do podoby sdělené naslouchajícím, vnímajícím obraz, hudbu i báseň. Světelné struny jako polární záře spojují nás, pozemšťany, s tím, co nás přesahuje. Co si přát víc, než tajemné zachycovat…“

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB