Počasí se netváří na vedra, což je na jedné straně fajn, na druhé – přeci jen jsme u moře. Vydáváme se na cestu do souměstí Platja de Aro/Palamos. Mám to tam ráda. Tak moc, že se tam cítím jako doma. Vím, kde mají jakou zmrzlinu, kde prodávají nejlepší boty, kam zajít na tapas…

Do jedné z restaurací chodíme pravidelně. Na pedrones pimientos (solené papričky) a na gambas, tedy loupané krevety v oleji s česnekem a chili. Číšníci se nemění, jídlo se nemění, krevetek jsem dostala víc než obvykle a je to bašta. Hned mám lepší náladu. Číšník mě poučuje, abych nepoužívala slovo bageta, ale jen „pan“, tedy chléb.

Restaurace je zřejmě v rukou Basků, protože místo “tapas” zde používají baskický název “pinchos”. Mirek si dává kousky s tatarem a sýrem brie. Pak ale má schůzku se svým španělským právníkem, a tak se jdu podívat po obchodech. Nějak to nestojí za nic. Kolekce oblečení v Mangu připomíná hadrárnu, a ani botičky mě nenadchly. Možná je to tím, že mám blbou náladu kvůli zrušené škole.

Setmí se a vzduch padne na chodník. Mířím k moři, dám si tam “un cortado“ – maličké silné kafe s mlékem, jedno z mála, které sladím. Když dorazím k restauraci, nebe už je zcela černé a vzduch se nabíjí elektřinou. Na rozbouřeném moři vidím loďku plnou lidí, jak míří ke břehu. Chvíli koukám a jdu blíž. Dívka v oranžové vestě na břehu na ni mává. Určitě uprchlíci, říkám si a čekám. Fotím.

V duchu, trhlá z médií, už si představují skupiny černoušků, jak u břehu skáčou do moře a nedočkavě vybíhají na pláž. Už se vidím, jak posílám do Lidovek exkluzivní snímky.... Loď dojede až na mělčinu, spustí můstek a vybíhají z ní – děti v plavkách. Zřejmě výlet, který kapitán uchránil před blížící se bouří.

Má novinářská úchylka ale neuchránila mě. Stávám se jediným běžencem na pláži, prchám před lijákem. Utíkám pod první markýzu a spolu s dalšími nešťastníky odtamtud sleduji bouřící nebe, blesky, vlny. Volá Miroslav, že kvůli počasí uvízl u právníka. Je v teplé kanceláři a pije kafe.

A tak čekám, až budu moci přeběhnout deset metrů do nejbližší restaurace, aniž bych v nových šatech promokla na kost, sleduji divočinu na moři a cítím velkou pokoru. K síle přírody. Restaurace, kam jsem po hodině doběhla, nese příznačný název Friends. Místo kafe jsem si za odměnu naordinovala skleničku domácího vina rosado (tmavě růžové). Nedlouho poté dorazil i Miroslav. Protože každá bouře musí jednou ustat.