Prokletý básník jazzového jara


Václav Hrabě (vlevo) na snímku z chmelové brigády se spolužákem z Pedagogické fakulty Jiřím Kalousem. Sen pracovat jako učitel se mladému básníkovi splnil.Poezie Václava Hraběte je neuchopitelná jako jazzová improvizace, roztančená jako studentka na večírku a místy klopýtá jako opilec po pražské dlažbě. O co více byl čten, ctěn a milován, o to odtažitěji se k němu stavěli uznávaní básníci i kritici. 5. března uplyne 45 let od jeho předčasné smrti.

Láska je jako večernice
plující modrou oblohou,
náš život hoří jako svíce
a mrtví milovat nemohou.  

Verše, které díky citlivému zhudebnění a procítěnému podání Vladimíra Mišíka a jeho kapely ETC zná dnes téměř každý, nám po sobě Václav Hrabě zanechal bez toho,  aniž by jen tušil, že doslova zlidoví. Za svého velice krátkého života mu stačilo ke štěstí, když je mohl recitovat pár desítkám návštěvníků poetické vinárny Viola na Národní třídě, která se počátkem 60. let stala útočištěm poetických hledačů pravdy, posedlých svobodou jazzu, beatnické poezie a hýčkajících si v duších naději, že umění má magickou sílu, která může změnit svět.
Václav Hrabě, jeho nespoutaně bohémský život i až provokativně upřímné básně vyvolávají i po desetiletích u představitelů kulturní smetánky pohrdlivou nedůvěru, ale zamilovaní gymnazisté (kolikátá již generace) znají jeho básně nazpaměť a váží si jich jako zjevení, protože jsou pro ně důkazem, že proti přetvářce, snobství, maloměšťáctví a křupanství má vždycky smysl se vzbouřit. Hrabětovy ostře sarkastické verše o vyprázdněnosti „sektorového štěstí" a nudy konzumismu znějí z hloubi 60. let do dnešních dní až překvapivě prorocky. A z jeho veršů milostných vyzařuje energie tu očistná, tu až omamná.

Od Aše až do Čiernej

Kráčím po Karlově mostě ze Starého Města přes předjarně zčeřenou Vltavu a snad po tisící propadám podmanivému kouzlu malostranského panoramatu: vlevo milostný Petřín, vpravo namyšlená „Hradčana" jako ze staré stokoruny a mezi tím úžasná kamenná změť zdí, domů, soch, paláců, dlažby, střech, kostelíků a chrámů s „věžemi tenkými jako prsty dívek" a kupolemi baňatými jako jejich ňadra. Ocitám se na území zasvěceném poezii, v místech, kudy bloumal básník jazzu, blues, lásky a Prahy Václav Hrabě. Tady se všechno odehrálo, mezi poetickou vinárnou Viola na Národní třídě, kde hrál na saxofon a klarinet, pracoval jako osvětlovač a přednášel vlastní verše, Petřínem, odkud s lahví vína a krabičkou cigaret po nocích zasněně shlížel na světélkující velkoměsto pod sebou, až k jeho bytu na Jánském vršku, kde se otrávil plynem.
Nad Malou Stranou plují oblaka vybělená březnovým sluncem, obloha je po dlouhých pošmourných týdnech jasně modrá. V něžném předjarním vánku - podobnému tomu, jakým se 5. března 1964 naposled opájel čtyřiadvacetiletý básník, když se vracel notně ovíněný domů těsně před tím, než si (snad pro zahřátí) pustil plyn - vyvolává pomyšlení na Hrabětův osud intenzivní mrazení v zádech. A to už stoupám po strmých schodech do podkrovního bytu Miroslava Kováříka - muže, bez něhož by verše Václava Hraběte nejspíš upadly v zapomnění. Výhled na vikýře a hřebeny malostranských střech tvoří příhodné kulisy k povídání o době, kdy ještě nejpodivuhodnější z pražských čtvrtí nebyla jen mrtvým muzeem pro turisty.
„O tom, že Václav Hrabě nenadále zemřel, jsem se dozvěděl až po čase od režiséra Ivana Rajmonta. Ten mi pak jeho básně přinesl v takové zvláštní papírové složce s velkým VH vyvedeným na titulní straně, přičemž H bylo pozměněno do tvaru kříže," říká Miroslav Kovářík, který už v roce 1966 vystupoval s pásmem, které sestavil z Hrabětových veršů, v poetickém pásmu Stoptime, rekviem za Václava Hraběte v litvínovském Docela malém divadle.
Kromě toho se postaral o vůbec první souborné vydání jeho básní, které vyšly místo programu k tomuto představení Stoptime v počtu 1 200 výtisků. Byl to trochu riskantní trik, jak obelstít cenzory a schvalovací komise, ale vyšel.
„Václav Hrabě se odlišoval od ostatních kontextualitou. Legendy o něm hovoří jako o českém beatnikovi, ale to je jen jeden z vlivů. Z jeho veršů vyzařuje stejně tak duch Viona, Máchy, Ortena nebo Šotoly," říká Mirek Kovářík a zdůrazňuje, že navzdory tomu ho „Wernishové ani Topinkové" nikdy nevzali na vědomí. „Byl to pro ně podivný chlápek z Violy, vytlačovali ho z básnických kruhů a dlouho mu nepřiznávali definitivu.
Miroslav Kovářík připomíná, že Václav Hrabě nebyl jen básníkem, ale také novinářem. Při slavné Ginbergově návštěvě v Praze s ním udělal rozhovor, zachytil atmosféru nočních jam session ve Viole (viz ukázka) a po vzoru amerických beatniků zaznamenal svou cestu autostopem - sice ne od Pacifiku k Atlantiku - ale alespoň z Aše do Čiernej nad Tisou.


Bájné doupě Viola
„Poezie měla tehdy úplně jiné postavení než teď. Číst verše a knížky vůbec byl ne sice jediný možný, ale nejspolehlivější tah proti režimu, možnost svobodného vyjádření, vzpoura proti oficiální organizovanosti," říká Miroslav Kovářík. Než se stalo z Violy proslulé doupě poetů a jazzmanů, vystupovali recitátoři beatnické nové poezie v čele s Janem Ostermannem například v kině Praha. „O přestávce, když prodavači začali roznášet eskyma, vylezli na jeviště a začali recitovat třeba Ferlingettiho.

Na slavnou, leč krátkou éru Violy vzpomíná i herec a překladatel Jiří Žák, který pracuje na nové bibliografické knize o Václavu Hrabětovi na základě vzpomínek básníkova kamaráda, pianisty Jiřího Růžičky. „Václav Hrabě se pro nás stal symbolem 60. let, neopakovatelným fenoménem," vzpomíná Jiří Žák. „Je to paradox, ale díky tomu, že zemřel, nemusel se v následujících letech ohnout, zaprodat, ani dělat kompromisy. Zůstal čistý, sám sebou a stal se legendou."
Výjimečnost Václava Hraběte vidí Jiří Žák v tom, že jeho poezie je prosta jakékoli přetvářky, na nic si nehraje, je srozumitelná a snadno dešifrovatelná. Na atmosféru té doby vzpomíná Jiří Žák následovně: „To si nedovedete představit, bylo to úplné zjevení, zázrak! Najednou vyšel Škvorecký, Zábranovy překlady beatniků, vznikala nápaditá divadla, Krejča, Radok, Činoherní klub. Po hospodách a kavárnách všichni četli, knížky, ale i časopisy, Sešity pro mladou literaturu, Tvář, nebo Literární noviny. Snad by se ta atmosféra dala přirovnat k  nádhernému předjarnímu dni, jako je ten dnešní. Vyjdete z domu, nadýchnete se a ve vzduchu cítíte to jaro."
Nad noční Prahou se objevily první hvězdy, nejotužilejší dvojice milenců už zahřívají petřínské lavičky a v mé hlavě pořád zní verše mladého básníka, jehož tělo nasáklé alkoholem zemřelo před pětačtyřiceti jary, ale jehož máchovská duše se nad Prahou vznáší dál: Láska je jako bolest z probuzení/a horké ruce hvězd, které ti oknem do vězení/ květiny sypou ze svatebních cest.

Zpřítomnění jedné nahrávky
K výročí 55 let od tragické smrti Václava Hraběte se 5. března v nově zrekonstruované Malostranské besedě uskuteční pořad Pár tónů, které přebývají. Půjde o zpřítomnění improvizovaného nahrávání stejnojmenné Hrabětovské desky recitace Miroslava Kováříka a písní Vladimíra Mišíka s ETC z 5. září roku 1980 pro gramofonový klub Supraphonu. „Zaškrtil to tehdy Václav Hous, takže deska nakonec vyšla až v roce 1989," podotýká k tomu Miroslav Kovářík.

 


Třicet a jedna noc aneb Zápisky ze živého domu

(Ukázky z reportáže Václava Hraběte z poetické kavárny Viola)

Průchod mezi zeleninou a řeznictvím. Dvorek bezútěšný jak projev v televizi s vypnutým zvukem...
Skulinou mezi hlavami vidím na konci šerého sálu podobiznu jednoho z nejsmutnějších současníků, zhotovenou právě ve chvíli, kdy se usmívá. „Klíč je na okně, tam co svítí slunce, mezi mřížemi..." Nehybná dívka přede mnou lačně kouří, mám strašnou chuť na cigaretu, ale nějak se neodvažuji škrtnout sirkou v tom tichu, do kterého Jiří Ostermann šeptá slova pohřebního zpěvu za Naomi Ginsbergovou.

Něco po půlnoci. Gondolán basa, Míša Polák klavír, Eva Olmerová zpívá „Nemohu ti dát víc než lásku".

V prvním měsíci své existence žila Viola dvojím životem - přesně ve stylu soudruh Jekyll a pan Hyde. Po několika prvních, skutečně náhodných a improvizovaných jam sessions se džez po představení stal ve Viole dobrým zvykem. Noční Viola začala prakticky plnit funkci oficiálně zatím neexistujícího džezového klubu...
Skutečným objevem je trio kytaristy Rudolfa Daška. S triem téměř pravidelně hostuje Jiří Stivín na altsaxofon a Jiří Kaniak na hoboj. Stivínova úroveň stoupá od vystoupení k vystoupení, v poslední době přidal k hard-bopovému frázování krásný parkerovský tón a z tohoto spojení se snaží vytvořit osobitý výraz. Jiří Kaniak studuje na AMU na hoboj - odtud jeho technika a tón. Stylově se zdá trochu poučen Coltraenovým sopránsaxofonem.

Sleduji Luďka Hulana, jak pokládá basu a klidně, bez jediného showmanského gesta, jde přes malé pódium k mikrofonu. Buben a piano v basech ostře, skoro tradičně, vytloukají čtyři doby, zatímco pravá, sklouzávající ruka Rudolfa Rokla znovu a znovu připomíná, že anglické slov „soul" znamená česky „duši", a vtom už Hulan začíná zpívat. Obrovské, kruté, upřímné blues. Propadám se do tohoto smutného křiku a bezvýhradně věřím každému zachvění vzlétajícího ochraptělého hlasu.

 

Václav Hrabě (publikováno Tvář č.7/1964)

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB