Potřebujeme rozpočtovou strategii vlády, která by přesáhla jedno volební období.
O jakou krizi vlastně jde? Nepřinesl ji běžný ekonomický cyklus, jsou to daleko hlubší, transformační změny, které přicházejí zhruba jednou za půl století. V minulém století přinesly dvě světové války a rozpad bipolárního světa. Reakce na tyto dlouhé vlny změn proto musí být jiná. Kdo nejlépe vystihne charakter změn, bude mít v budoucnosti výhodu. Ale mohou přijít i velmi negativní důsledky. Dosud liberální globalizace může být snadno nahrazena oligarchickými sítěmi, příp. nějakým polofašistickým uspořádáním. Jinou - zatím nejasnou - alternativou by bylo uplatnění globálního keynesiánství s důrazem na sociální stát a globální spravedlnost.
Dopady této krize na jednotlivé země jsou rozdílné. Staré průmyslové země se zbavují neefektivních oborů, ale provází to růst veřejného dluhu a sociální krize. Lze toto přizpůsobování ponechat zcela na silách trhu? Jedná se o strategické volby. Máme dát přednost zeleným investicím, nebo ochraně zisku v tradičních odvětvích? Musíme také zajistit energetickou bezpečnost. Patří k tomu investice do vojensko-průmyslového komplexu? To všechno jsou rozhodnutí, která trh není schopen udělat za nás. Jejich jádrem je fiskální a strukturální politika státu.
Zkušenost potvrzuje, že politický cyklus se míjí s ekonomickou realitou. Politicky snadné krátkodobé cíle pak mohou jít na úkor ekonomické budoucnosti. Rozpočtové deficity budou chronické, když se k politicky motivovanému zvyšování výdajů přidá velké snížení daňového břemene v zájmu soukromých investic. Nemluvě o „kreativitě" ve státní správě, kterou veřejné finance protékají jako cedníkem a živí rozsáhlý klientelistický systém.
Za této situace slyšíme od vládních úředníků, že musíme jen důrazněji šetřit a čekat, jak to ve světě s krizí dopadne. Testem státotvornosti se staly krizové balíčky. Bylo možné se bavit o alternativních, věcně vybilancovaných cestách, přesto mnozí volali po tom, aby politici raději drželi bobříka mlčení. Přitom „exit strategy" je to, nač by se měla debata soustředit. Základem je kombinace různých stabilizačních a rozvojových opatření v určité časové souvislosti. Platí jednoduchá trojčlenka - buď se zaměřím na škrty a přeměním krizi hospodářskou i na krizi sociální, nebo se pokusím o aktivnější soubor příjmových a výdajových opatření, který by vyvedl zemi ze stagnace a pomohl adaptačním změnám.
Zejména téma přímých daní bylo zbytečně tabuizováno. Malé firmy mají potíže (korporátní daň vykazuje propad), ale velké firmy zisk vykazují, dokonce mají tendenci jej vyvážet. Více než daňové sazby trápí firmy nedostatek zakázek a zamrzlé úvěrování. Proto budou velmi důležitá prorůstová rozpočtová opatření, tím spíš, že balíček přijatý v září bude mít mírný brzdný efekt. Boj se stagnací je i bojem proti omezování koupěschopné poptávky (oblast sociálních transferů a platů), na což bude kladen důraz v předvolebním období.
Nový růst bude provázen restrukturalizací, proto je důležité znovu zvážit priority vládních investic, např. místo předražených dopravních staveb se zaměřit více na výstavbu sociálního bydlení či ekologické a energetické investice. Je důležité připomenout, že veřejné půjčky v recesi nahrazují výpadek příjmů, ale během hospodářského vzestupu je třeba dluhovou tendenci brzdit, aby splátky dluhu neukusovaly z výdajů potřebných pro válku proti chudobě.
Otázkou je, zda jsou toho politici schopni. Triviální pravidlo stropů pro deficit a veřejný dluh, které vedlo ke vzniku evropského Paktu stability a růstu, dnes málokdo dodržuje. Zatím se ukázala slabá i naše praxe schvalování výdajových rámců a metoda střednědobého fiskálního cílení. Krajním řešením by bylo sebrat rozpočet politikům a předat jej expertům, jak se tomu již stalo s politikou měnovou. Fiskální politika je však významnou součástí politického klání a sebrat politikům zcela tuto kompetenci by bylo omezením zastupitelské demokracie.
Posun v rozpočtové politice by mohla přinést Rozpočtová strategie vlády, která by byla schvalovaná Sněmovnou a určovala by rozpočtovou politiku na klouzavé období delší než je období volební. Stanovovala by výdajové rámce, dále závazek splácení dluhu (podle toho, v jaké fázi hospodářského cyklu se nacházíme), a také strukturální a rozvojové cíle (v souvislostech příslušných klíčových politik EU). Nemusíme jen vystrašeně držet fiskální dietu a čekat na povinná doporučení z ciziny.
Předejdeme tak situaci, kdy schválený finanční plán země (státní rozpočet ČR), se stane jen cárem papíru, jak se tomu stalo v roce 2009, a jak hrozí i pro rok 2010. Opusťme osudovost „balíčkové" logiky a zkusme se podívat dále do budoucnosti. Můžeme zjistit, že měnící se svět není jen hrozbou, ale i naději.
Autor je místopředsedou Rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny
Je zvláštní, že to zavedl Masaryk, roztahovat s...
Obrázek Havlíčka, kterak hladov a nemocemi vyče...
Obrázek Havlíčka, kterak hladov a nemocemi vyče...
Ježíííš, vy jste tak příšerně pilnej, ža já to ...
Tá naša Vierka-pionierka je síce silne sociálne...