Volební průzkumy hovoří stále jasněji - příští volby drtivě vyhraje levice. Je ovšem nejvyšší čas položit si otázku, zda je sjednocení levice za současného stavu v jejím vlastním zájmu, natož v zájmu země. Pro lepší pochopení je třeba se podrobněji podívat na to, co se odehrává v Komunistické straně Čech a Moravy a co z toho vyplývá.
V listopadu loňského roku zveřejnil umírněný komunistický senátor Vlastimil Balín na svých webových stránkách analýzu polistopadového vývoje KSČM s důrazem na dění posledních let. Jedná se o explozivní čtení. Až do té míry, že autor raději zůstal v anonymitě a podepsal se trochu dětinsky, trochu husitsky jako Jan Roháč z Dubé. Tvrdé stalinistické křídlo strany autorství připisuje ideologu KSČM Josefu Hellerovi. Ale spíš než ideolog text napsal komunistický idealista, přesto však popisované dění zachycuje velmi realisticky a bezesporu o něm má zevnitř dobrý přehled.
Analýza dělí současné komunisty na dvě hlavní svářící se křídla - tvrdé stalinisty střihu 50. let na straně jedné a hrstku reformistů, kteří ve straně pod tlakem stalinistů ztrácejí vliv. Svorníkem mezi nimi se snaží být mocenští pragmatici bez valného zájmu o ideologické finesy. Ti však v zájmu zdánlivé jednoty strany i v zájmu osobních pozic stalinistickému křídlu čím dál více ustupují, případné spory paradoxně v zákulisí urovnává předlistopadový pohlavár Miroslav Štěpán.
Sílí tlak na reformisty
Mezi uskupeními se přelévá masa dezorientovaných důchodců, snadno manipulovatelná regionálními a místními vůdci, kteří mají tendenci důvěřovat spíše stalinistům. Právě zde, na vertikální úrovni, probíhá další rovina boje - slabé vedení ustupuje silným regionálním špičkám, které mají pevné vazby na poslance a přímý vliv na členskou základnu. Reformátoři, mezi které je kromě Balína a Dolejše počítán i Ransdorf, mají ve straně v těchto dnech obzvlášť těžký život. Nahlédnete-li do tiskovin stalinistů, hemží se to u jejich jmen výrazy, z nichž v 50. letech běhal mráz po zádech - zrádce, renegát, zaprodanec kapitálu. Sami příslušníci tvrdého jádra jsou však na označení „stalinisté" hákliví, byť na stalinismus navazují nejen v jazykové oblasti.
Tlak na reformní skupinu ještě zesílil po Dolejšově aféře s fingovanou nabídkou úplatku od novináře z Mladé fronty Dnes. Být reformistou KSČM zdá se dnes mnoha jejím členům totéž, jako být kriminálníkem.
Autor sám se svými postoji jasně řadí k modernímu křídlu, a přestože celou zprávu lze vnímat jako epizodu mocenského vnitrostranického boje, nelze jí upřít vcelku věcný tón a objektivní, pro celou stranu nemilosrdný náhled na dění. Jde očividně o reakci na agresivní útoky stalinistů, několik varovných faktů však stojí za pozornost. Zatímco dravý stalinistický proud obsazuje křesla místopředsedů, reformátoři celkově ztrácejí vliv. A to není dobrá zpráva.
Cesta do hlubin stalinistovy duše
Ještě na přelomu tisíciletí se stalinisté zdáli být neškodní a na vymření, dnes však posilují pozice a chystají se ovládnout středně velkou parlamentní stranu, jež by ráda aspirovala na vládní spolupráci. Patří mezi ně čelní politici jako místopředsedové Grospič, Skála a Vostrá, dále pak Exner či fanatická bojovnice Semelová. Přičíst k nim můžeme i část mladých komunistů, kteří sice nejsou významní počtem, zato však mají emotivní vliv na seniory a jsou mimořádně aktivní.
Co jsou vlastně zač a co chtějí? Nejlepší odpověď nabízejí weby jejich tiskovin. Nahlédnete-li na stránky České revoluční tiskové agentury, Naší pravdy nebo časopisu Dialog (sic!), který dnes ve straně udává tón víc než Haló noviny, získáte v první chvíli dojem, že jde o dílo recesistů, a žasnete nad tím, kolik práce musela podobná legrácka stát. Všechny články zde zveřejněné jsou však psány s vášnivou upřímností. A přinejmenším čtyři pětiny z nich jsou na hraně zákona nebo za ní. Oslavné články na Gottwalda, Stalina nebo lídra severokorejského režimu Kim Čong-ila střídají citace ze Stalinových knih a odkazy na články ze zahraničních stran extrémní levice, fanatické komentáře k současnému dění doplňují osobní výpady na „vnitřní nepřátele".
Nejtvrdší je v tomto směru právě Dialog. Čerpání ze „slavné" minulosti je svým způsobem sebeobranný pud, který stalinistům ve vlastních očích dodává pocit historické ceny. Leckterý přispěvatel Dialogu by rád své jméno jednou spatřil v reprezentativním vydání encyklopedie dějin komunistického hnutí alespoň v poznámce pod čarou. Toto zahledění se do historie se často projevuje bytostným zájmem o drobné epizody, o které již dnes nikdo jiný nezavadí myšlenkou - nejkurióznější je v prosincovém čísle spor, zda Vasil Bil´ak měl či neměl na svém krejčovském výučním listě poznámku „Nepouštět na saka!"
Nejpozoruhodnější je ovšem zakonzervovaný jazyk - pisatelé píší stejným stylem, jakým byly kdysi psány ty nejútočnější články v Rudém právu. Někteří přispěvatelé mají tento jazyk v krvi natolik, až budí dojem, že nepostřehli, že komunistická strana již dvacet let není u moci. V drtivé většině textů však převažuje ublížený a ukřivděný tón, za nímž se skrývá touha po rázné odplatě. Komunisté sami sebe stále berou jako jediné reprezentanty vykořisťované dělnické třídy, kterou pro své potřeby odhadují na téměř dva miliony občanů v produktivním věku. Všechna čísla si ostatně můžete sami přečíst na internetu, zadáte-li http://www.dialog.wbs.cz/rocniky.html.
Soudě dle zveřejněných příspěvků je stalinista neustále obklopen zrádci. Sám sebe považuje za revolucionáře, byť toto romantické kouzlo dokáže z okolního světa málokdo náležitě ocenit. Nepochybuje o své dějinné úloze. Za demokracii nepovažuje dnešní stav, právo volit si své zástupce doplněné o lidská práva obecně, nýbrž poúnorovou „demokracii lidovou". Listopad 1989 byl podle něj protidemokratický a protilidový. Mluví-li však o lidu, nemá na mysli miliony demokraticky smýšlejících spoluobčanů, nýbrž sebe a hrstku těch, o nichž se domnívá, že by mohli volit komunisty. Jestliže autor výše zmíněné analýzy stalinistům vyčítá, že se dosud nevyrovnali s minulostí, není až tak zcela přesný. Stalinista se s ní vyrovnal po svém - Gorbačov byl hanebný zrádce a zaprodanec Západu, následovat jeho cestu byla osudová chyba, vyklidit mocenské pozice tragické selhání, jež se „příště" nesmí opakovat. Takové je vyrovnání stalinistovo, jak je bez uzardění prezentuje ve svém tisku. Každý správný stalinista je pak spravedlivě rozhořčen, je-li mu předkládáno, že se s minulostí nevyrovnal.
Ještě očividnější je to se všudypřítomným antievropanstvím. To se ostatně promítá i do nálad a politiky celé partaje, viz chování KSČM v evropském parlamentu a její postoj ke Straně evropské levice. Podle výše zmíněné analýzy znamená Evropská unie pro drtivou většinu komunistů imperialistické uskupení ohrožující samostatnost České republiky. Tento názor je citově podbarven tradiční nechutí k Němcům a obavami z nároků sudetoněmeckého landsmanšaftu. Naopak k Rusku vzhlížejí komunisté jako ke skryté formě Sovětského svazu. Pro ilustraci - když jsem měl před časem možnost nahlédnout do sídla KSČM v pražské ulici Politických vězňů, pozorně jsem si prohlížel nástěnky na chodbách. Na mapě Evropy jsou státy Evropské unie vybarvené červeně, zatímco státy ostatní splývají v chladné šedi, křičí velká písmena: „NE Evropské unii, ANO sjednocené socialistické Evropě." Na konci téže chodby, co nejdále od schodiště, visí nástěnka klubu pohraničníků. Kvůli nacionalismu a odporu k Evropské unii komunisté omilostnili i zakladatele kapitalismu v Čechách Václava Klause, což se projevilo při prezidentských volbách.
Moderní komunismus za paravánem
O podobě ideálního státního zřízení stalinista ani na okamžik nepochybuje - vždyť už tu bylo a dobře je zná. Toto přesvědčení a síla stalinistů ve straně se podepsaly i na tom, že KSČM nebyla dosud jako celek schopna prezentovat veřejnosti svou představu toho, oč vlastně usiluje. Nepodařilo se jí jednoznačně definovat moderní komunismus a setrvává tak v pozici muže, jenž schovává tvář za límec kabátu a odmítá se představit. Ve straně byl sice dlouhá léta sepisován klíčový program Socialismus pro 21. století, ke shodě na něm však nedošlo. Zatímco pragmatici neměli v plánu odkrývat předčasně karty a chtěli veřejnosti představit jen cudnou verzi svých vizí, stalinisté v revolučním zápalu volali po explicitních formulacích.
Členové KSČM ve své straně nepřestávají vidět svého (zvráceného) druhu fascinující svět. A vypadá to, že s posilujícím stalinistickým křídlem, jež získalo převahu ve vedení strany, jím skutečně ještě dlouho bude.
Ten postřeh paní Spencerové o bankách je správn...
..jak se diskutovalo nedávno na Britských liste...
Děkuji za zveřejnění názorů pana Komárka. Dlouh...
Je zvláštní, že to zavedl Masaryk, roztahovat s...
Obrázek Havlíčka, kterak hladov a nemocemi vyče...