Civilizace

Slavoj Žižek: Naše podstata - jsme zlí, egoističtí a nechutní

Slavoj Žižek: Naše podstata - jsme zlí, egoističtí a nechutní

Středa, 14 Prosinec 2016 09:54 Slavoj Žižek

Publikujeme překlad zamyšlení i u nás známého slovinského filosofa Slavoje Žižka na nad sebou samým, současnou společností a tím, kam míří. Článek (‘We are all basically evil, egotistical, disgusting’) napsal pro britský The Guardian.

Esej: Existuje kolektivní vina?

Esej: Existuje kolektivní vina?

Úterý, 13 Prosinec 2016 09:31 Mojmír Grygar

Zveřejňujeme druhou podkapitolu 16. části eseje pojednávající o vině. Předchozí část čtěte ZDE.

Esej: O válečné vině. „Nezabiješ!“ s výhradami

Esej: O válečné vině. „Nezabiješ!“ s výhradami

Pondělí, 12 Prosinec 2016 07:32 Mojmír Grygar

(Poznámky k fenomenologii války – část 16.) Tato část byla rozdělena do dvou tématických podkapitol a druhá pojednávající o kolektivní vině bude následně publikována.

Autor, který je literární teoretik a historik, připravil pro web Literárních novin rozsáhlou několikadílnou úvahu a analýzu války.


 

 

 

 Předchozí části: Nepřirozená přirozenost válkyAsymetrie války s teroristyAtomový mír – stálá hrozba absolutní války; Atomová puma – porodní bába studené války, Hybridní kontury válekVálka s teroristy, Voják jako potravaVoják svědomí; Voják profesionál, Voják odvedenec, Politik a válečník – kdo s kohoDavová nákaz, Tah na východNesnesitelná lehkost válkyJak se připravuje válkaVálky z milosti božíVždyť přece vyvolat válku je tak snadné!

 

Již jako chlapec jsem si nedovedl vysvětlit rozpor, na který jsem narazil při čtení Starého zákona. Jak je možné, že Hospodin vzkazuje lidem pomocí Mojžíšových desek  desatero přikázání, jejichž plnění je navzdory jejich apodiktičnosti, nebo právě proto, tak nesnadné? Na jedné straně věřící nesmějí zabíjet, ale na druhé straně bible líčí a schvaluje nesčetné, často vyhlazovací a lstivě vedené války Izraelců se sousedními kmeny. Starozákonní kronikáři někdy přímo překypovali pomstychtivostí, nedovedli se nasytit slovy, jako pobít, padnout , dobýt, vypálit, vyloupit, vyhubit, zpustošit, pronásledovat, pověsit na kůl, pohodit. Těmito slovy války, zabíjení a msty se to v některých biblických knihách jen hemží. Odkazuji jen na nevelký úryvek z knihy Jozue (8: 19, 21-22, 24-20).  Kdybychom dali dohromady popisy a oběti krvavých a mstivých starozákonních válek, dostali bychom neuvěřitelně hanebný soupis krutostí, výčtů zničených měst a nespočetných hromad padlých. (V 8. kapitole knihy Jozue, 24 čteme, že po dobytí města Aj „Izrael pobil všechny obyvatele, muže i ženy“. Nikde není zmínka o dětech. Co se s nimi stalo? Ušetřili je, odvlekli, učinili z nich otroky, převychovali?)

Jak je to vlastně? Nezabiješ, nebo přece jen, když na to přijde, můžeš nebo dokonce musíš? Hřích, jeden ze základních kamenů křesťanské víry, je nerozlučně spjat s pojmem odplaty, trestu. Podle svatého Augustina, abych zůstal v okruhu křesťanského kréda, válka je ospravedlnitelná, když se lidé musí bránit před útočníky, kteří je chtějí zahubit. Když v roce 2002 zaútočila armáda USA na Irák, osmdesát elitních amerických politiků, vědců, spisovatelů, podnikatelů vydalo prohlášení, ve kterém tuto válku – nota bene s odvoláním na biskupa Augustina – ospravedlňovali jako válku obrannou. Ale Saddám Husajn Spojené státy neohrožoval, a záminka, že má k dispozici chemické zbraně hromadného ničení, ani nařčení, že podporuje al-Kájdu, se nepotvrdila; odborníci to popírali od počátku. Clausewitz považoval pouze válku obrannou za spravedlivou, morálně přípustnou. Dokonce ani kancléř Bismarck, velký stratég německého sjednocení a rozpínavosti, si nedovolil hlásat útočnou válku. Dříve se monarchové nemuseli omlouvat za „své“ války, vládli přece z boží milosti, po dobrém (sňatky) i po zlém (války) rozšiřovali moc a slávu svých říší, kdo jim to mohl v starých časech vyčítat? Snad nějaký filozof, básník, utopista, snílek, ale tito blouznivci měli pouze pero a inkoust, žádná děla, žádný střelný prach. V dobách, kdy se z hlubin bídy a vrchnostenské svévole vynořila myšlenka lidských práv, musel si již každý panovník, buďsi král nebo prezident, dávat pozor, aby nebyl při hodnocení vzniku válečného konfliktu označen za iniciátora, agresora, viníka.

Válka George Bushe v Iráku se nedá ospravedlnit, byla vedena útočnými, mstivými (11/9), dobyvatelskými (ropa), nikoliv obrannými důvody. Situace v Iráku se Američanům i jimi dosazeným vládám vymkla z rukou, a dnes část iráckého území obsadily oddíly hrdlořezů Islámského státu, proti nimž jsou teroristé al-Kájdy a podobných islámských sekt spíš jen zoufalými džihádisty, spokojujícími se ojedinělými akcemi pomsty a hněvu. O počtech civilních obětí v neukončené a stále probíhající irácké válce máme jen přibližné odhady – američtí generálové sami přiznávají, že počítají jen ztráty svých vlastních vojáků. Podle křesťanského učení někdo tu spáchal hřích, někdo zavinil smrt statisíců lidí, a měl by být za to potrestán. Ale nikoho, ani právníky Mezinárodního soudního dvoru v Haagu, nenapadne hnát Bushe, Cheneyho, Rumsfelda a další iniciátory útoku na Irák k odpovědnosti. Tito lidé, obtížení těžkou vinou, klidně si žijí, píší paměti, vystupují v masmédiích, bez skrupulí obhajují svá rozhodnutí – včetně nezákonných vyšetřovacích metod – jako správná a pro blaho Ameriky a demokracie nutná. 

 

Od kdy platí válečná vina

Ve starých dobách, kdy o válce rozhodovali monarchové, o vině se nemluvilo. Proč také? Vždyť císařové a králové vládli „z boží milosti“, útoky proti jejich rozhodnutí se rovnaly rouhání, popírání boží vůle. Karel Schwarzenberg V. ještě ne tak dávno  – bylo to za války –  přednášel v pražském Kondakovově ústavu byzantských dějin o právu vládců tří původních biblických říší rozhodovat podle vlastního uvážení – právo dobývat nové državy a území bylo jejich nezadatelným právem. Otec dnešního politika a majitele sedmi zámků považoval obviňování vyvolených potentátů za činy, k nimž je opravňovala jejich posvěcená hodnost, za nesmyslné, populistické.

Bitva u Hradce Králové svým rozsahem, použitím nových zbraní, zlepšených komunikačních a propagandistických prostředků i rozsahem lékařské pomoci byla do jisté míry předzvěstí první světové války. Ale prusko-rakouská válka, na rozdíl od války 1914–1918, nevzbudila diskuse o morálních otázkách týkajících se jejího vzniku a výsledku. Odhlédneme-li od podstatných rozdílů technického, strategického, teritoriálního a časového rozměru obou válek, největší změna je v katastrofálních důsledcích, kterými světová válka postihla civilní obyvatelstvo – nejen na frontě, ale i v týlu. Místa, kterými se prohnala válka na Královéhradecku, byla do té míry devastována, že její důsledky jsou patrné dodnes. Když se zpráva o porážce rakouského vojska večer osudného dne dostala do Vídně, císař byl rozhořčen, že Vídeňáci nepovažovali za nutné přerušit probíhající světské zábavy a radovánky a nenahradili je pietním uctěním padlých. Mocnář si dokonce posteskl, že české obyvatelstvo projevuje větší rakouský patriotismus, než obyvatelé hlavního města. Mýlil se: lidé, kterým válka ze dne na den změnila život, nemohli být lhostejní, zatímco obyvatelé vzdáleného města byli rádi, že se neoctli v ohnisku války.

Právě obrovské ztráty na lidských životech a neslýchaná devastace materiálních a kulturních hodnot již během války a ve zvýšené míře po ní vyvolaly mezi lidmi všech postižených národů rozhořčení a hněv proti strůjcům takového neštěstí. Je příznačné, že monarchové a ministři všech států si již před vypuknutím války uvědomovali morální stránku věci. Proč by se již od počátku krize snažili pečlivě utajit okolnosti, které je vedly k vyhlášení války – Hitler se o pětadvacet let později takovou formalitou vůbec nezabýval. Sledujeme-li krok za krokem diplomatickou výměnu názorů mezi rakouským a německým císařem, která probíhala v hektickém mezičasí mezi sarajevským atentátem a vyhlášením války, nápadná je oboustranná péče vést jednání zcela mimo dosah veřejnosti a snaha, aby zapsaná slova nemohla být později vykládána v jejich neprospěch. Úsilí vyvarovat se jasného ano, ano – ne, ne svědčí o tom, že monarchové i jejich vlády si byli vědomi, že si jednou v budoucnosti veřejnost položí otázku, kdo může za válku, komu je třeba připsat odpovědnost za její katastrofální důsledky.

Když skončila první světová válka, německý císař Vilém II. ani na okamžik nepochyboval, že nikdo proti němu nemůže vystoupit s obžalobou za vyhlášení války, a tím méně za válečné zločiny, jichž se dopustila jeho armáda. Když však viděl, že vítězové, zejména Clémenceau, důrazně vznášejí otázku viny, prozřetelně se uchýlil na zámek v Doornu, kde mu na neutrálním území Holandska rodina Bentincků poskytla útulek. 

 

 

O válečné vině

                              /16. kapitola esejů o fenomenologii války/

                                               Mojmír Grygar

                       

                                        „Nezabiješ!“ s výhradami

Lennoniáda

Lennoniáda

Sobota, 10 Prosinec 2016 07:53 Mirko Raduševič

 Desátý prosinec je považován za den, kdy si lidé po celém světě připomínají svá práva. Nejprve v roce 1948 byla Valným shromážděním OSN přijata Všeobecná deklarace lidských práv a 4.prosince 1950 byl na plenárním zasedání Valného shromáždění OSN 10.prosinec ustanoven jako Den lidských práv.

Je sídliště s fungujícím veřejným prostorem utopie? Zdá se, že nikoli

Úterý, 06 Prosinec 2016 09:14 Jan Lukavec


„Český člověk panelákový se zatím ohroženým druhem nestává a jeho vyhynutí v nejbližších letech nehrozí.“ Těmito slovy charakterizuje jistá nedávná česká sociologická kniha stav českých sídlišť. Implicitně je přitom v citované větě obsažena představa, že člověk sídlící na panelovém sídlišti jednou přece vyhynout musí, protože je to samo o sobě cosi nepřirozeného, co se dlouhodobě udržet nemůže.  

Transformace a revoluce

Neděle, 04 Prosinec 2016 08:11 red

 

Titulek je názvem nové knihy pojednávajících o sociálních transformacích a revolucích (Social Transformations and Revolutions: Reflections and Analyses), která byla právě publikována v nakladatelství Edinburkské univerzity. Kniha vychází v době, kdy se začíná opět velmi živě diskutovat o významu zásadních změn, a to jak z důvodu v současnosti probíhajících společenských proměn, tak i při letošní příležitosti 25. výročí pádu Sovětského svazu v roce 1991 a také 100. výročí sovětské revoluce 1917 v příštím roce.

Válečné zločiny

Středa, 30 Listopad 2016 07:52 Mojmír Grygar

Trvalo to dlouhá staletí, než se lidstvo dopracovalo k pojmu válečného zločinu. Ve starověku války patřily k normálnímu stavu věcí; starořecké obce spolu nepřetržitě zápasily o nadvládu a prvenství. Podle Plutarcha význam válek zdůvodňovali sami přírodovědci tím, že stav rovnováhy a harmonie nemůže nastat ani v přírodě, protože „kdyby byla z vesmíru odstraněna nenávist a nejednotnost, hvězdy by se zastavily a ustalo by vznikání a jakýkoli pohyb".

Myši ve válce: Hitler šílel, Stalin se smál

Úterý, 29 Listopad 2016 07:55 Ladislav Balcar

Veškerá pozornost sdělovacích prostředků se v poslední době soustředila na americké volby, Brexit, boje v Sýrii, Ukrajinu a nyní na skon Fidela Castra. Není divu, že bylo opomenuto 74. výročí protiútoku ruských vojsk u Stalingradu, který znamenal zásadní obrat ve vývoji II. světové války. Tuto událost nemohl nevzpomenout ruský týdeník Hvězda. Učinil tak však nestandardním způsobem - z myšího pohledu. 

Revoluce a studenti

Čtvrtek, 17 Listopad 2016 10:46 Mirko Raduševič

Maďarské povstání – revoluce v roce 1956 začalo jako demonstrace studentů, kteří se vydali pochodem do centra Budapešti před parlament. Studentská delegace se vypravila do státního rozhlasu a dožadovala se odvysílat své požadavky. Když neuspěla a vycházela z budovy rozhlasové stanice, ozvaly se výstřely a jeden student byl zabit. Jeho tělo bylo zabaleno do státní vlajky a tím začala revoluce – Maďarské povstání. (vlevo Karel Kovanda, studentský vůdce v r.1968-69, později diplomat a představitel republiky v NATO, na velkém snímku na HP jsou další tehdejší studenští vůdci Luboš Holeček a Jiří Můller)

strana 6 z 101

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB