Před měsícem jsem se jel podívat do Plzně na knižní veletrh (Splněných přání?) Plzeňáci z bývalého nádraží – pardon, depa, udělali docela vtipně výstaviště a tam teď na řadách stánků ležely knihy. Z mých knih tam u Kosmasů měli Tajemství dřeva a Patřičnou čítanku, které, jak sama říkala, se tam moc líbilo, i když kolem ní byly i jiné knihy. Na stánku Grady naopak neměli Všecky krásy dřeva.

Vyřídil jsem dvě schůzky a pomalu procházel mezi stánky. A potom, skoro už před odchodem jsem uviděl v jednom sále zavěšenou velikou pitomost, nebudu ani popisovat a říkat, o co šlo.

Dojel jsem domů v pořádku, moje laskavá paní Bohyně nade mnou drží ochrannou ruku a já to ještě sichruju talismanem na krku.

Druhý den dopoledne jsem zase na tu hloupost na veletrhu musel myslet a rozhodl jsem se, že o té hovadině je třeba napsat. A už jsem si to začal chystat, už jsem brousil svůj ostrovtip a sarkasmus a ironii a věřte, já někdy umím být i nepříjemný jako pazdero v pr…. jak praveno ve Švejkovi.

A už jsem začal psát a zvedl jsem stavidla kritiky a už jsem měl hezkých pár řádek – tedy hezkých ne, ty by si nikdo za rámeček nedal!

Začal jsem tu věc posuzovat a najednou mi blesklo hlavou, že jsem o tom kritizování nedávno někde četl, v knize, kterou jsem listoval. (V. Sinelnikov) Co to tam o kritice bylo! Že je to vlastně projev agrese, že kritizuju něco, co sám v sobě mám…

A co ti blbci, kteří to tam dali, to není agrese proti nejen mně, ale všem dobrým lidem? Říkal jsem si. Ale kritika je prý zásah do světa druhého a kdo mi dal právo…

No a to už jsem pomalu psaní nechal a najednou, z čista a jasna ke mně dorazila myšlenka ještě jiná.

Že takové kritizování je vlastně dvojitá ztráta. Moje! A víte proč? Protože koukání na hovadinu mi brání vidět něco jiného a možná krásného. Protože přemýšlení, nota bene psaní o blbostech či nesmyslech mi ubírá čas, který bych mohl věnovat něčemu onačejšímu, dobrému, veselému.

Jsou to vlastně pořád ty samé úvahy na téma neodporovat zlému. Nešířit ho, nemluvit o něm – jenže – stačí to?