Co všechno unese na svých bedrech muž sotva dospělý? Roli otce? Bolest působenou okolím i sebetrýzněním, nikdy nekončící strach o něco nebo někoho…? Křižovatky vedoucí k životu přinejmenším na hranici zákona? Pobyt v psychiatrické léčebně? Soustavné vyrovnávání se s tím, že právě on je ten, kdo konstantně přináší zklamání svým nejbližším?

Rebel bez příčiny, nezodpovědný rozsévač svých genů, zamilovaný lehkomyslný floutek zříkající se odpovědnosti, drogový dealer závislý na alkoholu, bůh pomsty, jemuž přál osud, pokorný mladý muž, který by dal svůj život za to, aby mohl vrátit čas, člověk, jenž si musel projít katarzí, aby získal druhou šanci. To vše jsou tváře hlavního hrdiny. Neúnavně variujícím se motivem je pád na dno a implicitně trvale přítomné – i když mnohokrát nevydařené – úsilí o snesitelnější existenci a o lepší já.

V syrovém příběhu autor bez zábran odhaluje život z lokálního drogového průmyslu. Jediné, co ho drží nad vodou, je láska, ale i ta vezme za své. Život pro něj ztrácí veškerou cenu a samota se zdá být bezedná…

 

Ukázka z knihy:

„Vždycky jsem s tebou počítala.“ – Eliška

Poněvadž časy se mění

     Nic se nesmí brát vážně. Ani když jdete do studijní a vědecké knihovny. Chodím tam zřídkakdy, protože knihy kupuji. Půjčením nezískám zadostiučinění v podobě slastného pocitu, kdy jsem něco koupil a ono mě to vlastní.

     Samotná budova knihovny se stala chloubou moderního hradeckého stavitelství. Syrové architektonické řešení vykřikovalo o svém netradičním vzhledu na obyčejné stavby a povýšeně se holedbalo.

     Já šel vrátit knihu a poděkovat za pěkné počtení. Jednalo se o knihu pojednávající o dominanci, fetišismu, masochismu a tyranii.

     U informačního pultu jsem odevzdal publikaci.

     „Tak jak?“ zajímala se korpulentní informační.

     „Nadmíru uspokojivé, ale někdo by z toho mohl mít návaly.“

     „Proč bych z toho měla mít návaly?“ zarazila se.

     „Nu… třeba proto, že přiletí mimozemšťané a budou vám chtít vzít volební právo?“

     „Co?“

     „Prosím?“

     „Cože?!“

     Moc jsem se nerozpakoval a utekl jsem. Ta žena mi rozbourala mentální itinerář na celý den. Ve dveřích jsem se ještě ohlédl, abych se ujistil, zdali se neproměnila v draka a nedští oheň.

     Zavdal jsem si z placatice a vzpomněl na Mona. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, jak to s ním a Eliškou je, uplynulo několik týdnů. Podráždění přetrvávalo, ale několikrát jsme si vyrazili. S ním se člověk opravdu nenudil. Jelikož měl dobré známé na magistrátu města díky svému otci, jenž tam kdysi zastával vysokou funkci, mohl si dovolit více, než je u obyčejného smrtelníka zdrávo. Na začátku kariery pracoval na stejném místě jako jeho padre, ale po čase dostal myšlenkové svrbění a seznal, že obchodovat s nemorálními věcmi bude o pár desítek tisíc výnosnější. Poznal člověka, co kuchtil prvotřídní zboží a dali se dohromady. Přesně tak vznikají zločinecká uskupení – na základě dobrého přátelství.

     Pochopil jsem, proč si mě pustil k tělu. Když jdete proti systému, musíte být opatrní. Někdo, komu se můžete svěřit a věřit, se hledá těžko, přetěžko. Takže proč z nepřítele neudělat přítele? Šlo o to, že jsem byl díky incidentu s Margaretou jeho dlužníkem. A on věděl, že mu musím být loajální, sic budu o penis kratší.

     Schoval jsem placatici, načež se rozvibroval telefon. Eliška.

     „Zdravíčko,“ zahájil jsem konverzaci.

     Pár vteřin jsem slyšel jen šum a vzdych. I to stačí, když vím, že ten vzdych je její. O šumu nemluvě.

     „Musíš… Přijeď do nemocnice, Rita spadla ve škole z hrazdy, má zlomenou ruku a něco s hlavou.“

     Na malou chvilku nebylo mé tělo schopno pohybu. Vzpamatoval jsem se a střelhbitě vyrazil k autobusové zastávce. Až za minutu! Fragment hromadné dopravy přijíždí až za minutu! Přecházel jsem a poskakoval po stanici jako nadopovaný. Nebude rychlejší běžet? Konečně!

     Jel pomalu. Auta se před ním pohybovala jako těhotná žena. Měl jsem chuť zakřičet na řidiče, ať přidá, ale vypadal jako neonacista, tudíž jsem mlčel.

     „Probíhá kontrola jízdního dokladu,“ ozvala se robotická mašinka.

     Vskutku! Bídníci rozhodili síť napříč vozem třídy D a počali obtěžovat.

     „Vaši jízdenku, prosím.“

     „Ale no tak!“ zakřičel jsem a čas v dopravním prostředku se zastavil.

     „Vaši jízdenku, prosím,“ monotónně zopakoval a chystal si papíry pro hříšníky.

     Vy, co jezdíte městskou hromadnou dopravou, mi dáte za pravdu, že jediný sympatický revizor v historii je ten Gogolův. Lidé jedou z práce či do práce těžce znechucení, načež přijde šášula a chce potvrzení, že nejste podvodníci.

     Rozčílit se bylo však nepatřičné. Dostat se do problému znamenalo zbytečné zdržení.

     Jakýsi již zkontrolovaný vousáč mi nenápadně podal jízdenku nepoužitou. Pouliční entity drží pospolu. Zinscenoval jsem hledání v kapsách, jízdenku vytáhl a natahoval se ke strojku.

     Revizor nekompromisně můj pokus zadržel. ¨

     „Už je pozdě,“ řekl chladně.

     „Podívejte, vím, že za každé lapené individuum získáte zlatého bludišťáka, ale já mám právo si tu jízdenku cvaknout. To byste jakožto revizor měl chápat.“

     Nechápal. Postavil se před strojek.

     „Občanský průkaz.“

     „Nemám…“

     Stáli jsme na konečné a čekali na policii. Slunce hřálo, vzduch byl ztěžklý příjemným teplem, tudíž počasí ani pramálo nekorespondovalo s mou náladou. Kdykoli jindy bych měl ze situace legraci, zlehčoval bych ji, možná i sabotoval. Mé myšlenky ale bloudily jinde. Ten omezenec pouze znepříjemňuje nepříjemné životy!

     „Na to, kolik vám je let, nepůsobíte seriózně,“ upozornil mne.

     „Myslíte? Vy byste si – na to, kolik vám je let – měl konečně najít řádné zaměstnání.“

     Zaplatil jsem čtyři sta korun českých a uháněl do špitálu. Měl jsem štěstí a po cestě chytil další správně nasměrovaný vůz. Zapadl jsem do tvrdé sedačky a sledoval okolí. Město se míhalo, a i ve vypjaté chvíli dokázalo pohlcovat historickým nádechem a přirozenou krásou. Přesně jak to my, minimalističtí Evropané, máme rádi.

     Mnoho míst, mizejících za okny autobusu, jsem měl s někým spojených. Kde jsou ti, s nimiž jsem se na nich potkával a trávil čas? Ti lidé jsou dávno pryč, žijí své životy, mají své problémy, stárnou. Ale místa zůstávají. Místa pamatující mnohá setkání, rozhovory mnohých lidí, kteří už dávno nežijí. U lípy srdčité před sedmdesáti lety polehávali dva milenci a hádali druhy okolních květin. Nyní tam polehávají noví milenci, hledící do obrazovek telefonů. Ta místa tu zůstanou a budou mě i dál doprovázet životem.

     „Dobrý den, přepravní kontrola.“

     Pobíhal jsem po chodbách nemocnice a snažil se najít správné oddělení. Psychický stav si pohrával s tělem. Pocit beznaděje oslabil údy a krátil výdrž.

     Co se bude dít? Co mi řekne? Byla nešikovná, někdo ji popostrčil? Bude mít trvalé následky?

     Vtrhl jsem do pokoje. Byla sama. Skrz otevřené okno slunce zahřívalo nemocniční lůžko. Ležela v klidu, zachumlaná v bílé peřině a černé vlasy stékaly jako pramínky vody k zemi. Levou ruku měla v sádře a čelo obvázané. Čas v této místnosti neexistoval. Všechen předchozí spěch se zdál zbytečný a unáhlený.

     „Kdes byl?“ promluvila polohlasně.

     „Zdrželi mě.“

     Přitáhl jsem si židli a nespustil z ní oči. Takhle zbědovaná ještě nikdy nebyla. Chytl jsem ji za ruku a políbil.

     „Co se stalo? Musíš dávat pozor,“ řekl jsem a snažil se usmát.

     Mluvil jsem s ní jako s dítětem, které spadlo při hře na honěnou a odřelo si koleno. Ačkoli mentálně předčila svou věkovou kategorii, já v ní pořád viděl malou holčičku a nedokázal se přizpůsobit jejímu duševnímu růstu. Prožíval jsem přesně ty pocity, které prožívají rodiče s dospívajícími dětmi.

     Ona podle toho zareagovala. Vzdechla a syrově odpověděla:

     „Já to udělala schválně.“

     V koutcích úst mi začalo škubat. Zalapal jsem po dechu, vstal a zmateně přešlapoval na místě. Snažila se mě uklidnit, ale do klidu mi scházelo hodně. Čím déle jsem u ní byl, tím více mě něco táhlo pryč. Podvědomě jsem tušil, že budu hrát v jejích opodstatněních nemalou roli.

     „Prostě jsem stála… mohla jsem se chytit… přišlo mi lepší padat.“

     Uklidnil jsem se alespoň natolik, abych si sedl zpět.

     Zprvu jsem si nebyl jist, co jí chci říct. Že to neměla dělat? Prvoplánové. Tvářit se vážně a dát kázání? Nedůvěryhodné.

     „Jenom jsem chtěla zkusit, jestli se mi uleví, když to udělám.“

     Nemohl jsem uvěřit tomu, co slyším.

     Otočila hlavu k oknu. Nebylo pro ni jednoduché o tom mluvit. Jistěže ne. Stalo se to před pár hodinami a já tu afektovaně poletoval po místnosti. Ale pokusila se:

     „Je toho moc. Mám tebe a mámu pořád kolem sebe a strašně bych chtěla, abyste byli spolu. Ale vidím, co všechno vám v tom překáží. A vždycky, když na to myslím, mám strach z toho, co bude. Mám tě ráda, ale nedokážeš se o nás postarat, protože žiješ jako blázen. Dokud s tím něco neuděláš, budeš vždycky jenom mámin kamarád.“

     Odzbrojila mě svou moudrostí! Nemohl jsem ze sebe vypravit ani hlásku. Nejhorší bylo, že měla pravdu. Jediné, co naši trojici spojovalo, byla láska. Upřímná a přirozená. Byl to jediný záchytný bod, jediný stmelující faktor. Nic víc jsem jim dát nedokázal.

     „Navíc mi máma řekla, že se stěhujeme do Prahy.“

     Nějaký čas jsme vedli láskyplný rozhovor, slunce zvolna sláblo. Snažil jsem se pochopit, co se odehrávalo v její hlavě. Musel jsem dávat obrovský pozor, abych neřekl něco špatně.

     V místnosti se ochladilo. Byl čas jít. Objal jsem ji a políbil na tvář.

     „Mámě o tom neříkej. Jenom by jí přibyly starosti,“ dodala.

     Cesta ven se nesla v poklidnějším duchu. Ale děsil mě pohled na ubohé postavy kolem, z nichž některé už nikdy neměly opustit nemocniční areál. Chudáci šourající se po lesklých podlahách v páchnoucích pláštích.

     Objevila se Eliška. ¨

     „Nakonec ses uráčil dorazit?“ volala z dálky. „Doktor říká, že bude v pořádku.“

     Objal jsem ji. Měl jsem ohromné nutkání říct pravdu. Nezbývalo než doufat, že Rita nikdy nic podobného nezopakuje.

     Další slova nebyla zapotřebí. Dal jsem Elišce nemotorný polibek a šel se opít do restaurantu U Lva. S Monem.

     „Taky jsem jí několikrát domlouval, říkal, že má na víc. Ale je dospělá? Pomáhá jí to? Můžeš si bejt jistej, že bych jí žádnej hnus nepodstrčil. Zbytek si vyřešte sami. Navíc je dost inteligentní, nikdy do toho nespadne opravdu.“

     Bylo dobré znát se s jejím dodavatelem. A pokud se spolu takovou dobu přátelí, záměrně jí neuškodí. Přesně proto jsem ho vyhledával. Protože Elišku dobře znal. Protože jsem věděl, že když trávím čas s ním, jsem trochu i s ní. Společný přítel.

¨    S přibývající tmou si alkohol vyšlapal cestičku do hlavy. Dívka sedící u výčepního pultu nás neustále pozorovala. I Mon si toho všiml.

     „Támhleta, kamaráde, pořád čumí.“

     „Skvostná informace, ale já myslím jen na Ritu.“

     Co udělala, mě donutilo přemýšlet nad sebou samým. Jsem nikdo. Práci se vyhýbám, do školy nechodím, povinnosti zanedbávám. Pijan a outrata.

     „Potřebuješ odreagování. Vidíš ten zadek?“

     „Víš, kolik slečen má hezké pozadí, Mone?“

     V podniku narůstal počet příchozích, což se mi přirozeně nezamlouvalo. Mám rád klid a chci se plně koncentrovat na sklenku. Jen já, ona a problémy mezi námi. Hluk narůstal. Vzdal jsem to.

     „Končím. Pozdravuj tu s hezkými hýžděmi.“

     „Chci ti něco nabídnout,“ pověděl Mon a posadil mě zpět.

     Objednal další rundu. Nezbylo než vyslechnout nabídku, která se neodmítá.

     „Řeknu to takhle: Celkem jsem si tě oblíbil. Začal jsem ti věřit a myslím, že nemám lepšího kandidáta,“ řekl hlasitě, aby překřičel okolí.

     „Na co kandiduji?“

     „Chtěl bych, abys mi pomáhal.“

     Pomáhat? Jak? Vyhýbat se kulkám a nášlapným minám? Bránit bilióny v kufříku? Do této chvíle jsem byl jen zamilovaný opilec a najednou mám převzít zodpovědnost? Toho bohdá nebude, aby český alkoholik drogy nosíval!

     Další hodinu Mon vyprávěl, jak to chodí mezi takovými lidmi, co je potřeba, jaká by byla má práce. Nejdříve začnu jako nezainteresovaná nula, budu chodit na pochůzky a pozorovat, co se děje na place. Postupem času, když se osvědčím, bych mohl předávat koncovým uživatelům.

     Nic z toho neskýtalo nadějné vyhlídky. I když Mon měl pod palcem troje předměstí a historický střed, nepřišlo mi, že taková práce stojí za riziko.

     Víčka se pod náporem únavy a opilosti klížila.

     „Lákavá nabídka, Mone, ale budu muset na malou stranu, jestli dovolíš.“

     Odporoučel jsem se a zírající dívka s hezkými hýžděmi vstala od pultu. Pravděpodobně můj odchod vzala jako signál. Trochu se mi motal svět a podlamovaly čéšky. Skotská konala občanskou povinnost.

     Se sklenkou v ruce, počal jsem vykonávat potřebu do vyvoněné mušle, když se za mnou zjevila ona. Nebyl jsem při chuti a spíše mě její pokusy a snažení iritovaly. Otočil jsem se na ni, neuvědomiv si, že potřeba je stále vykonávána. Kapičky se vesele odrážely od kachliček a zněly jako cupitající myšky. Zdvihl jsem číši na znamení vzdání holdu.

     „Nazdarovya, devushka!“ zahalasil jsem a usrkl.

     Nevím, zda odešla či utekla, každopádně za pár vteřin se z hostince vypařila. Od té doby ji už nikdo nikdy neviděl.

     Srovnali jsme účty a vypotáceli se z pachu náctiletých duší.

*

     Vylehával jsem v travinách a přemýšlel o Monově nabídce. Původně jsem se uvelebil s knihou v ruce, ale myšlenky na pracovní pohovor mě nenechávaly chladným. Až princezny odjedou, budu potřebovat rozptýlení. Ale rozptýlení v podobě obchodu skýtá mnohá nebezpečí. A já jsem moc líný na to, abych čelil nebezpečenství, abych se skrýval ve stínech luny a hnal se za nelegálním obohacením, abych sbíral mrtvá těla ze zkrvavené země a odstraňoval stopy po černé práci… Nic z toho se nikdy nestane. Hradec Králové není Nový York a Mon byl velmi zodpovědný. Má jediná práce by byla dělat mu stážistku. A ono bohatství může být nelegálně ilegální, ale rychle nabude na výši, což za riziko stojí, ne?

     Úhly a aspekty byly váženy a brány v potaz. Ať jsem dělal, co jsem dělal, ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, zvítězila vidina finančního zajištění. Půjdu do toho a děj se vůle boží. Budu dělat jednoduché a podružné práce za přehnaně vysokou gáži. Přesně jak to my, minimalističtí Evropané, máme rádi.

     Zkontroloval jsem čas. Nastala chvíle na nekompromisní srdceryvnost. Zavřel jsem knihu a smetl ze zad stébla trávy.

     Za pár minut jsme stáli na nástupišti a nechávali se oslňovat posledními paprsky. Obě s sebou braly spousty neužitečných věcí, tudíž měla má gentlemanská bedra napilno.

     Na Elišce bylo znát, že se pro ni stalo loučení se Salonem republiky těžší, než si představovala. Rita zarytě mlčela, ruku stále v sádře.

     Dojemné ticho prolomila matka:

     „Chci se ti omluvit za –“

     „Za zatajování existence bývalého spolužáka?“

     Před Ritou jsme museli opatrně. Nic samozřejmě nevěděla.

     „Jenom jsem na seznamování nespěchala.“

     „Ale chtěla jsi mě seznámit. To znamená, že se mnou počítáš!“

     „Vždycky jsem s tebou počítala.“

Objala mě. Stejně tak Rita. Ten okamžik mi vehnal slzy do očí, za což se nestydím.

     Vlak dorazil a lomozivým skřípotem ukončil jednu kapitolu našeho souznění.

     „O Vánocích přijedeme,“ křičela Eliška ze dveří. „Postarej se mi o byt!“

     Neprozradil jsem jí, že tam budu trávit záškolácké dny. Pro její dobro.

     Průvodčí dal signál a vlak vyrazil ku hlavnímu městu. Mávaly z okna a vzdalovaly se. Já zůstal všanc okolnímu světu. Schoulený do klubíčka a nahý v jámě lvové. Rudá hvězda mizela za horizontem a vlak se stal tečkou. Ta nostalgie mě paralyzovala. Nebyl jsem schopný odejít, sednout si, křičet, prostě nic. Když jsem po několika minutách soustředěného pozorování širých dálek obnovil myšlení, slunce i vlak byly pryč. Nechtěl jsem v následujících okamžicích opouštět místo činu. Ještě pořád tu byla cítit levandulová vůně Ritiných vlásků a mezi ocelovými stěnami nástupiště se ještě teď rozléhal Eliščin hlas.

     Lehl jsem si na lavičku a usnul.

 

Nakladatelství Petr Štengl, Praha, 2019, 150 stran, brožovaná.


Share on Myspace

Literatura

epid

Vážení předplatitelé, jak jste již byli informování v čísle 5/2020 Literárních novin,

číslem šest, které vyjde koncem května, pozastavujeme  vydávání Literárních novin.

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel