Také si z cest přivážíte místo suvenýrů kameny zajímavých tvarů? Jistě nesnášíte potlesk pasažérů na konci letu v letadle a po vlezu do vody si úzkostlivě kontrolujete věci zanechané na břehu. Zajímá vás ale, kolik lidí vlastně umřelo na tiskovou chybu?

A kolik jich vůbec umřelo na něco, co si přečetli? Plete se vám Jodorowsky a Chodorkovskij, Švejk se vám proměnil ve Špejbla, Pinocchio v Pinocheta a alegorie se objímá s alergií? Karle, sundej si tu čapku! Konstantine, kde je tvá bible? Z kosti Biebla zbyla jen ta lýtková a torzo pánve. Co dělá Todor na Žižkově?

To nic, to jen nějaká Prachyba, prabába všech omylů, vrhá svoje mláďata do cizích hnízd. Bezchybné poznání neexistuje. Na začátku byla chyba. Geniálními chybami je svět polidšťován. A čím méně příběhů, tím více života. Budoucnost není pošťák, nemusí zvonit dvakrát. Nezbývá než v té strouhance života plakat mojitové slzy homeopatického složení a poslouchat nekonečnou ozvěnu vítězného pokřiku v chrámu duše.

 

Ukázka z knihy

211

A co sis tam teď zapsal?

     Jak jsi říkala, že se musím najíst, abych zahnal mdlobu.

     Jo, to je od bábičky, a po ní to začala používat matka. Ale až bábi umřela. A taky po ní říkala, že hladoví lidi jsou zlí. To je pravda, spousta hnusných věcí by se nestalo, kdyby se lidi předtím nadlábli.

     A co třeba ještě? Když ji někdo fakt naštval, tak si jakoby odfrkla: Nasrat bábě na hrob. Ale potichu. Aby to nikdo neslyšel. Ale já jsem to vždycky slyšela… To si takhle píšeš pořád?

     Někdy. Jsou dny, kdy to lidem padá od huby od rána do večera. To nejde jen o tu historku, to je jen takový náměstí, centrum, to je jen rynek té řeči, ale taky jde o to, jak jsou ty slova řazený. Jaká cesta z toho prostředku vede někam za stodolu, za kapličku. Jak je to celý poskládaný.

     Já si nikdy nic nepamatuju. Hned to zapomenu. Ani nevím, jestli bych to chtěla umět… A co máš teď tak nejdivnějšího zapsanýho?

Jak šel Melda za svou matkou, ona si místo oběda jen tak řezala chleba na kostky a k tomu sejra, a on kouká, že si to řeže tím nožem, kterým se jeho táta podřízl.

     Jo, o tom jsem slyšela, že už ho nebavilo jezdit na ozařování každej druhej den a že ji poslal k sousedům, ale oni nebyli doma, a když se proto hned vrátila, tak seděl v koupelně u vany a z krku mu stříkala krev. A on ji rukou vyháněl ven. Tak šla okamžitě zavolat rychlou.

     Jo, jenže přijeli pozdě. Když mně to Melda říkal, tak jsem měl husinu po celým těle. A ještě navíc to jeho táta udělal nějakým tupým nožem, o kterým se pořád dohadovali. Ona ho chtěla vyhodit, a on že ne. No a teď si tím samým nožem porcuje jídlo.

     No a co? Já jsem taky za život vystřídala pár postelí, v nichž musel někdy někdo umřít. Statisticky řečeno. Akorát že to nevím.

     Akorát že to nevíš.

 

212

Vážené holky a kluci, protože je mi 60+, nebudu se snažit aspirovat na šohaje, co má pořád prst na tepu doby, a budu tu Věc nazývat úplně obyčejně internet. I když je to všechno asi mnohem složitější.

Jakub Šofar: Azyl pro zamilované aneb Chemical Trails       Pravdou je, že mě vždycky zajímala experimentální literatura, a na rozdíl od hudby, kde ticho je taky melodií, a malířství, kde i našepsované plátno je obrazem, v literatuře musí zůstat ve hře aspoň jedno písmenko (a tahle varianta moc nikoho nebaví, ani s třemi písmenky). Tím chci říct, že tento druh umění má menší „technické“ možnosti než ty ostatní. Nicméně právě český experiment od Koláře, Hiršala a Burdy počínaje, konče Honysem, Barborkou a Nebeským v poezii, či třeba Linhartovou, Jedličkou či Eichlerem v próze, byl do začátku 70. let velice bohatý a světově ojedinělý.

     Proto mně objevení internetu připadalo jako možnost posunout se dál, zvlášť když doba normalizace nastavila všemu experimentování stopku a ani polistopadová literárněvědná věrchuška k němu neměla žádný vztah, protože šlo podle ní o vyčerpanou oblast. První cosi se objevilo v roce 1997: www.magazlin.cz, s poezií Jiřího Dynky. Začalo mě to bavit a o pár let později jsem se v příloze Práva Salon (od č. 183/2000), ve stálé rubrice LITERNETUR@, začal věnovat popisu (literatura + internet + inventura) literatury na internetu. Hned v prvním čísle jsem se jako správný prognostik vyslovil k hvězdným zítřkům této nové oblasti a sliboval jsem čtenářům hodokvas, až všem budou nuly a jedničky odpadat od úst jako okuje. Celkem jsem nasekal 402 sloupků — a postupem doby se z nich staly pouhé informace, kde co najdete. Žádná objevitelská mise se ale nekonala, nic, z čeho bych si utrhl límec.

     Abych to vysvětlil: naprostá většina výkonů odpovídala tomu novému médiu a bylo to jen a pouze jeho přirozené využití. Všechny ty blogy, literární servery, příběhy na 50 slov, esemeskové romány atd. mohly klidně fungovat i na papíře, tady to bylo jen efektivnější. Myslel jsem si naivně, že bude využit potenciál internetu, třeba hypertext, a vzniknou „nekonečné“ sendvičové romány, kde bude moci čtenář propadat z oblasti fiction do non-fiction, do hudebních, filmových či výtvarných archivů, aby zase vyjel romantickým výtahem zpět do děje. Že vzniknou absolutní postmoderní díla. Že vznikne internetová literatura. Místo toho tu je dvacet let poté pořád jen literatura na internetu. Snad jediná věc, která má u mě bod, je Město Markéty Baňkové. A pak několik málo půlbodíků.

     Udivující na tom, že jsou tu stromy ověšené spisovateli a básníky a k tomu každý druhý obyvatel ČR je hračička, který dostal při křtu do povijanu předplatné časopisu Urob si sám [dneska se to překládá: Udělej se sám]. Akorát že v tomhle výseku kreativity to nějak nefunguje.

     Mám na to takovou sobeckou „terorii“, že přece jen každý chce vidět svoje Slovo materializované, o čemž mě přesvědčuje fakt, že i důležití bukanýři internetových moří nakonec vydávají svoje sdělení na papíře, minimálně ve vazbě V2. Mohou si to osahat, protože literatura, která se nedá osahat, tak to není literatura. Tak je nakonec to sobectví zachráncem tištěné knihy.

     Internet je dobrý sluha, ale špatný pán. Ale ono to vyřeší pár potměšilých blackoutů… Sami se vyautujeme.

váš starý konzervativní ňouma

 

Jakub Šofar je knižní a časopisecký redaktor a spisovatel. Spolupracoval s Novými knihami, Českým rozhlasem — Vltava, internetovým Portálem české literatury. Po čtyřech semestrech studia na Vysoké škole ekonomické v Praze absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. V letech 1985–1998 pracoval v nakladatelství Horizont, od roku 1999 v edičním oddělení veřejně výzkumné instituce.

 

Nakladatelství Dybbuk, 2019, brožovaná, 224 stran.


Share on Myspace

Literatura