Ve věku 78 let zemřel 10. února jeden z nejvýznamnějších současných slovenských spisovatelů Pavel Vilikovský, prozaik, esejista a překladatel. Při této příležitosti zveřejňujeme rozhovor, který s ním na pražském knižním festivalu Svět knihy v roce 2013 vedl Ondřej Mrázek.

Kniha Pes na cestě, jejíž český překlad jste před chvilkou představil na pražském Světu knihy, je podivuhodná hned v několika rovinách. První záhadou je její poněkud bajkovitý název. Jak vznikl?

Zvláštní shodou okolností. Poslouchal jsem takhle jednou rádio, a vtom zaznělo v dopravním zpravodajství varování: Motoristé, pozor, na 27. kilometru dálnice D1, po cestě (cesta – ve slovenštině také ve významu: silnice, vozovka – pozn. aut.) pobíhá zoufalý pes. A to mě hned zaujalo, ta obdivuhodná věta zachycuje mimořádně zvýšenou citlivost ke psům a jejich citovému životu. Dlouho jsem si pak lámal hlavu, jak mohli vědět, že je ten pes zoufalý. No, a když jsem pak nevěděl, jak tu knížku nazvat, tak se mi to hodilo.

Vypravěč ve vaší knize je také zoufalý, celý život se jako redaktor s láskou věnoval knihám, a najednou má pocit, že celou tu profesi zrušili a o láskyplnou práci s textem dnes nikdo nestojí. Je to i váš osobní pocit?

Od vypravěče si jako autor udržuji distanc, ve většině věcí s ním nesouhlasím, ale pocit toho úpadku, kdy redaktoři byli garanty čistoty jazyka, ten sdílím. Nejhorší je, že se tím, kromě jiného, kazí i myšlení. Nečistým jazykem se nakazí i myšlenky, všechno je to propojené. Řeč s sebou nese velice mnoho asociací, které se pak stávají jádrem společenské, a často i národní mentality.

Ta slovenská je ve vaší knize terčem břitké kritiky a sžíravé ironie. Jak na takové ozdravné píchnutí do vlastního hnízda reagovali jisté literární kruhy, zesměšněné nejgroteskněji?

Ne, zatím jsem za své nepříjemné pravdy pěstí nedostal, jestli máte na mysli toto. Ale nikdy se nemá říkat nikdy. Možná je to jen proto, že mě na ulici nepoznali, nejsem díky bohu žádná celebrita. Ale vůbec nejspíš to bude tím, že tu knížku nikdo z těch lidí, kteří tam nejvíce dostávají na frak, nečetl. Asi už vůbec knihy nečtou.

Co vás tak rozčililo, že jste se rozhodl vyříkat si to jako Slovák se Slováky pěkně chlapsky, na rovinu?

Musím se přiznat k tomu, že ta kniha nevznikla úplně spontánně, ale objednal si ji u mě vydavatel. Tedy abych nelhal, on si u mě objednal esej o Slovácích, jenomže já mám takovou vadu, na kterou mě poprvé upozornila už učitelka na střední škole. Tématem písemné maturity ze slovenštiny bylo „SNP ve slovenské literatuře“ a v závorce: úvaha. Učitelka mi tenkrát řekla: „Vilikovský, dej na to pozor, je to úvaha! Ne že mi zase napíšeš fejeton, jako vždycky.“ A tak to trochu dopadlo i s tou knížkou, ze které nakonec vylezl takový větší fejeton.

Až budou číst vaše spílání vlastnímu národu čeští čtenáři, budou možná nepříjemně překvapeni, jak vaše sarkastické šlehy pleskají i je. Nakolik jsou pro vás problémy, o kterých píšete, slovenské, a nakolik středoevropské?

Se středoevropským prostorem to máte těžké. Na jednu stranu se pořád tak trochu cítíme být dědici jisté kulturní tradice, která nás spojovala a utvářela za Rakouska-Uherska. Ale jak to vlastně bylo, to už si nikdo nepamatuje, což ovšem neznamená, že bychom o tom nemohli fantazírovat.

Nakolik jste se při pranýřování slovenských zlozvyků inspiroval Thomasem Bernhardem, který neméně odvážně šil do Rakušanů?

Bernhard mě dráždí jak v dobrém, tak i ve zlém. Vycházel jsem z jeho způsobu myšlení, ale potom už se na mě sesypala další a další témata, tak jsem se nechal vést textem, jak to mám ostatně při psaní nejradši.

Básník a esejista Ján Štrasser se nechal slyšet, že obdivuje vaši odvahu čelit obviňování od strážců všeho slovenského, že si „špiníte do vlastního hnízda“?

Ano, tak se u nás oceňuje kritika do vlastních řad. Já ale považuji za přirozené, že se v první řadě starám o chyby vlastního národa. Starám se, protože u vlastních mě to dvojnásob trápí a bolí. A kdo jiný to měl tomu národu říci než jeden z nich? Jsem přesvědčen, že pro národ je to zdravější, než když se hledají viníci v jiných národech. Kdyby to řekl někdo jiný, HuráSlováci by hned spustili: „Podívejte se na ně – jak nás tihle Maďaři, Češi, nebo Poláci nenávidějí. To proto, že nám závidí!“ Mohou si na mne vymyslet, a asi co nevidět vymyslí, že jsem zaprodanec nebo kosmopolita, ale jisté oprávnění říkat jim do očí pravdu o vlastním národě, mi upřít nemohou.

Napsal jste, že Slovákům – a toto platí v nemenší míře i pro Čechy – nepomůže žádný systém, protože jakýkoli systém si tak zabydlí, zateplí vlastním smrádkem, znefunkční a přizpůsobí vlastnímu prospěchu, že jim je demokracie platná jako bezzubému párátko. Kde je podle vás ten zoufalý zakopaný pes?

Nejvíce mě tíží a naši společnost rozežírá zevnitř úpadek morální, úpadek lidskosti. To odvrhování jakýchkoli základů morálky. Slovákům se třeba líbí, když někdo ve velkém krade a podaří se mu to. Místo, aby ho odsoudili, ještě ho obdivují. Tímto zlem je nakažená celá politika, veškeré iluze jsme ztratili i ohledně soudnictví, ta morální prázdnota a kulturní vyprázdněnost se šíří všude.

V románu Vlastní životopis zla, v němž zkoumáte podstatu zla v různých dobách a podobách, píšete, že „pokud jde o svobodu, v toho boha nevěříme, protože jsme ho nikdy nezažili“. Není tedy naděje ukrytá v tom, že se pokusíme svobodu vybojovat, spatřit a zažít?

Víte, ono to zlo brnká na cosi v nás. Každý z nás má ty strunky trochu jinak naladěné, a tak jinak rezonují i na popud různých signálů a frekvencí zla. Reálný socialismus dokázal svým specifickým zlem brnkat na četné naše zlé struny, no a režim, který přišel po něm, v tomto brnkání nepřestal, jak jsme naivně věřili, nýbrž toto brnkání zdokonalil. Takže zlo funguje v naší společnosti velice spolehlivě, ať žijeme v socialismu, v kapitalismu, nebo v čemkoli jiném. Samozřejmě, že bychom se měli občas zastavit, narovnat záda a nahlas říci: na tuhle strunu nám ale fakt nebrnkejte, nebo se se zlou potážete! Jenomže Slováci nejsou zas takoví geroji, aby se otevřeně proti zlu vzbouřili. Problém je, že k tomu, aby se společnost trochu zkulturnila a zkultivovala, by bylo třeba pár let, nebo desítek let klidu, uchovat tyto poměry tak, jak jsou. Jenomže tyto poměry jsou nastaveny tak nesmyslně a zrůdně, že pokud je zachováme, tak jak jsou, reálně nás stáhnou až ke dnu. Je to začarovaný kruh. To už se dostáváme do roviny nejen slovenské nebo středoevropské, ale globální. V krizi je přece celý, anebo přesněji západní svět.
Ano, i já občas musím těm příliš rozhořčeným připomínat, že korupce a další nepředstavitelně amorální věci se dějí všude, třeba i v Anglii, kterou si tak rádi idealizujeme. Zrovna nedávno jsem četl, jak si tamní ministryně vnitra nechala proplatit špunt do vany a jako asistenta zaměstnávala manžela – úplně jako na Slovensku, který si od parlamentu nechával proplatit pornografický kanál, že je asistent a potřebuje to k práci, protože se doma nudí. To jsou tak okaté případy, že člověk jen žasne. Ale stejně je tu jistý rozdíl, a tím je reakce, to zdravé pobouření, protože když se o tom v Anglii dozvědí, tak jsou pobouření pořádně. Vezmou si z toho ponaučení a ten člověk si už ani neškrtne. Zatímco u nás, jak už jsem říkal, je to běžná praxe a vychytralí zloději nejsou zatracovaní, ale obdivovaní.

Pojďme raději uniknout z neutěšené politické reality do literatury. Co si myslíte o tom, že se s překlady slovenských autorů do češtiny v poslední době roztrhl pytel? Za rok jich vyšlo více než za předchozích dvacet let od rozdělení Československa. Má podle vás překládání ze slovenštiny do češtiny smysl?

Pro mě je to samozřejmě stále hodně kupodivu, protože já ani nevnímám, jestli čtu česky nebo slovensky. Chápu to tak, že to vyplývá ze situace, do které jsme dospěli. Nejspíš je to reakce na určitou poptávku. Pokud čtete v jazyce, kterému dobře nerozumíte, třeba literaturu faktu, není to ještě taková tragédie. Ale když čtete beletrii, tam už je to něco docela jiného. Tam už je důležitá hra s jazykem a jemnými významovými odstíny, a když se na každé páté slovo budete muset dívat do slovníku, brzy vás to přestane bavit. Okouzlení bude pryč. Takže já se domnívám, že snaha českých překladatelů zpřístupnit atmosféru slovenských knih smysl má.

Do jaké míry se jim to podle vás daří?

Osobně jsem měl se Psem na cestě celkem štěstí. Dostal jsem shodou okolností ke zhlédnutí korektury, takže pár věcných omylů, které jsem našel, jsem stihl opravit. Slovíčko sem, slovíčko tam, to se dá omluvit, to není žádná tragédie. Horší je, když překladatel nemá cit pro tón, náladu a rytmus té knížky, to pak zabije všechno a bylo by lepší, kdyby se nenamáhal.

Myslíte si, že současný boom překladů může u českých čtenářů prolomit onu hradbu nezájmu a přezíravé ignorance vůči slovenské literatuře?

Jsme zvyklí – jak Češi, tak Slováci – žít v takovém stereotypu, že hledíme s očekáváním na západ, zatímco na východ pohlížíme s obavami a despektem. Neříkám, že je to tak správné, ale obávám se, že to tak funguje. V tomto směru si nemyslím, že se český zájem o slovenskou literaturu může nějak zásadně rozvíjet, spíše jde jen o takový krátkodobý záblesk, který shoří jako sirka, leda by se stalo něco velkolepého v tom smyslu slova, že by v Hollywoodu zfilmovali nějaký slovenský román, – to by pak možná nějaký širší zájem vznikl. To nevytýkám Čechům, my to děláme také tak. Akorát jsme zvyklí číst v češtině. Světová literatura se na Slovensko dostávala hlavně v českých překladech, už od bratrů Čapků.

Za normalizace ale byly i knížky, které si Češi mohli přečíst pouze ve slovenštině...

Ano, pár jich bylo, nejznámější je bezpochyby případ Pasternakova Doktora Živaga. Říkalo se, že na Slovensku to bylo volnější s cenzurou, což si nemyslím – spíše ti slovenští cenzoři nebyli tak dobře informovaní. Ale byla to chvíle, kdy byli dokonce i Češi ochotní číst ve slovenštině, to je pravda, i když velice brzy se opět ponořili do nezájmu.

Vy jste rodem Slovák, ale v žilách vám koluje i česká krev. Co přivedlo vašeho otce v prvních válečných letech na Slovensko, kde jste se narodil?

To je jednoduché, láska k mé mamince. Když jsem se v roce 1941 narodil, otec, který do té doby přednášel na Komenského univerzitě v Bratislavě, už byl v Brně. Čeští profesoři byli za Slovenského státu „dáváni k dispozici říši“. Otec sice „dán k dispozici“ nebyl, ale ze solidarity odešel z fakulty a šel učit na Masarykovu univerzitu do Brna, jenomže to zase nemohl cestovat přes hranice na Slovensko. A pak v protektorátu zavřeli vysoké školy. Rodiče mi vyprávěli, jak jednou ve slovenském rozhlase hlásili, že protektorátní policie odhalila na Masarykově univerzitě nějakou odbojovou skupinu a jméno otce četli v seznamu popravených profesorů. Naštěstí se pak ukázalo, že se na ten seznam dostal omylem a popraven ani zatčen nebyl, ale maminka z toho byla samozřejmě naprosto konsternovaná. Nakonec všechno dobře dopadlo: matka dala otci ultimátum, že buď přijede za ní na Slovensko, nebo se rozvedou. Tak přijel na Slovensko.

V roce 1958 jste nastoupil na FAMU do Prahy. Chtěl jste být režisérem?

Víte, to bylo takové náhlé hnutí mysli. Bylo mi sedmnáct let, byl jsem ještě úplný hlupáček. Původně jsem nechtěl jít na vysokou vůbec, byl to z mé strany takový druh rebelie vůči matce a všednímu chodu života. A měl jsem spolužačku, která řekla, že chce do Prahy na FAMU. Já jsem tenkrát vůbec nevěděl, že nějaká taková škola existuje, ale do kina jsem chodil a filmy jsem měl rád, tak jsem si řekl, proč to nezkusit. Shodou okolností mě přijali, ale tu moji spolužačku ne. Ročník nad námi byl mimořádně silný, chodila tam Chytilová, Menzel nebo Evald Schorm.

Seznámil jste se s nimi?

No, vídali jsme je na chodbách a v kavárně, ale oni se s námi moc nebavili, přece jen už byli starší a něco měli za sebou. A já jsem byl navíc trochu uražený, že mě na té škole neučí umění, protože tenkrát jsem si myslel, že se umění dá naučit ve škole. Po roce jsem odešel, v sedmnácti jsem na Prahu ještě nebyl zralý. A chvála bohu, že to tak brzy skončilo, byla to výhra jak pro mě, tak pro československou kinematografii.

Na přelomu 50. a 60. let už začaly pukat ledy a společnost se pomalu, ale jistě probouzela. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Byl jsem mladý, takže se mi zdálo všechno růžovější a krásnější, ale navzdory tomu si dnes tu dobu neidealizuji, protože hlavní, co nakonec přinesla, byly dvě ohromné deziluze. Globální iluze našeho mládí tkvěla v bláhové naději, že zdroje jsou nekonečné, že můžeme čerpat vše, co nám příroda poskytuje, bez obav a bez omezení. A lokální československá iluze byla, že metodou postupných kroků dospějeme k nějakému lidštějšímu socialismu. Obě ty iluze, jak víme, na konci 60. let s velkým rachotem padly. Takže jsme s velkou trpkostí – jak už to u mladých lidí bývá – pochopili, že tři čtvrtiny zázraku 60. let byly naše sebeklamy.

Vy jste byl nicméně coby redaktor Slovenských pohledů v samém centru onoho kulturně společenského probouzení. Jak to tenkrát v redakci předního slovenského kulturního periodika vypadalo?

Je pravda, že z hlediska tisku a knih, ale zejména kulturních periodik to byla zcela mimořádná léta. Všechno, co se ještě nedalo otevřeně řešit v politice, rozebíralo se v kulturní rovině a docela se to dařilo. Slovenské pohľady byly nejstarším středoevropským literárním časopisem, který existoval od roku 1860, takže bylo komunistům žinantní je zakazovat.

Jak tehdy vypadal literární život u vás v redakci?

Jak už jsem říkal, byli jsme mladí a dosti hloupí a naivní, takže jsme se vrhli mimořádně divoce na debaty o kulturních a společenských problémech, často s velkým zápalem v nejbližší vinárně až do rána. Víte, dnes už ani nemám chuť, ani energii přispívat do nějakých literárních časopisů, protože to je všechno zamčené na sedm zámků, izolované. U nás to fungovalo tak, že redakce byla otevřeným místem setkávání a debat, lidé se po cestě zastavovali na kávu a kus řeči, zalétávali k nám do dveří a zase vylétávali jako včely z úlu. Je pravda, že při takové otevřenosti jsme se často bavili o hloupostech, ale zazněly i zajímavé a podnětné názory, co by se dalo dělat, napsat, zorganizovat. To už dnes asi není možné. Ačkoli třeba se mi to zdá, protože já nemám internet, jsem člověk odpojený, tak třeba to dnes všechno fičí těmi e-maily stejně živě... I když mám, upřímně řečeno, pocit, že to živé a lidské zaniklo. Hodně věcí a myšlenek, které vznikly při živém setkávání v redakci, ten příliv nápadů a inspirace – to asi na internetu jen tak nevznikne.

Přesto jde život dál. Sledujete ještě současnou slovenskou literaturu?

Kupodivu ještě pořád ano.

A mohl byste našim čtenářům prozradit, které autory jste v poslední době četl se zvláštním požitkem?

To bude trochu složitější, protože paměť už mi tolik neslouží, navíc už jsem toho v životě přečetl tolik, že ta má žízeň po čtení už není tak neukojitelná. Také jsem hodně překládal, a ani tato činnost se úplně bez čtení bohužel neobejde. Ale s požitkem jsem nedávno četl například Telegram od Stanislava Rakúsa, Vrtěti kostlivcem Petra Macziovského, rád čtu Janu Beňovou, Veroniku Šikulovou... Jsem překvapený, kolik se na Slovensku vyrojilo mladých autorů a hlavně autorek.

Žízeň po čtení už není neukojitelná, ale hlad po psaní vás naštěstí neopouští?
No, víte, já nevím, jestli je to ještě hlad, nebo už jen takový zlozvyk, grafomanie. Už mi to tak samovolně trhá rukou. A přiznám se, že mě to uklidňuje. Už jsem nervózní důchodce a občas mě přepadne pocit, že život nemá smysl. Tak si někam zalezu a tam si píšu. Co mám taky jiného dělat?

Ke klíčovým dílům Pavla Vilikovského patří prózy Citová výchova v marci (1965, českým překladem z roku 1967 se autor také poprvé představil českým čtenářům), Eskalácia citu (1989), Večne je zelený (1989), Krutý strojvodca (1996) nebo Posledný kôň Pompejí (2001). Vydal také knihu esejů Vyznanie naivného milovníka (2004). Překládal z angličtiny (J. Conrad, W. Faulkner aj.).