Nový výbor z příběhů velšského vizionáře, který věřil, že „hmota je ve skutečnosti příšernější než duch“, přináší 13 dosud českému milovníkovi imaginativního hororu neznámých povídek a nový a úplný překlad legendární novely Bílý lid.

Mezi povídkami jsou i novinářské skici, které propojují (ne)obyčejný svět Machena novináře se snovým světem mistra makabrózní prózy, jehož tvorbu obdivoval i H. P. Lovecraft. Vybrané prózy vznikaly mezi polovinou 90. let 19. století a polovinou 30. let století následujícího a odehrávají se mezi „divadelně strašidelným“ Londýnem plným troglodytů a Walesem, kde za nocí zní řeč čarodějnic, Tylwyth Teg. Jak praví jedna z Machenových postav: „Zda to bylo děsivé, nebo jen zábavné, je věc názoru...“

Ukázka z knihy:

MACHENŮV PROSTUPNÝ SVĚT

Slávu, nikoliv pouhou proslulost, Arthura Machena, velšského básníka temné fantastiky, poprvé mimo anglickojazyčné milieu – pomineme-li aristokratické snažení Machenova ctitele a současníka básníka Paul-Jeana Touleta – zvěstovali Jacques Bergier a Louis Pauwels v Jitru kouzelníků. Výbor z jeho povídek jsem sestavil a přeložil za vydatné pomoci Martina Mrskoše a Milana Žáčka. Lze bez nadsázky říci, že bych se, coby neinstitucionalizovaný adept, této práce překladatele nezhostil nebýt sugestivního apelu – milovat a zprostředkovávat čtenářům imaginativní literaturu –, který mi dala kniha Vyprávění nočních hubeňourů.

            Nyní, když jste tento malý žert strávili, dovolím si být vážný. Každý, kdo četl tu úžasnou knihu, míním nyní Jitro kouzelníků, zažil extázi a možná i vytržení a jeho cesta se začala ubírat jiným směrem. Netvrdím, že dobrým, neboť ta kniha je plná neskutečných a velkohubých prohlášení, ale její řeč je plná víry v budoucí dobrý a přátelský svět. Poprvé jsem ji četl, když mi bylo šestnáct let, a vím, že autoři občas žvaní, často se mýlí a někdy jsou úplně na hlavu padlí, není divu, svět, věda, lidstvo se pustili jinou cestou: Jacques Bergier a Louis Pauwels tu knihu vydali v roce 1959 a světe div se – navzdory všem nadějím, zklamáním a neviditelným válkám –, svět je stále na světě. A protože jsou omylní a věří poesii, jelikož pro ně je krystal ve zkumavce právě tak jasný jako duše, objevují Machena, autora, či snad mága, v té chvíli dokonce i v Británii opomíjeného. „Čarodějnictví a svatost, to jsou jediné skutečnosti,“ citují Machena... – a stačila tato jediná věta a byl jsem ztracen. Jejich pátrání v Machenově díle je přivedlo ke komickému a pravdivému přiznání: „Při veškeré skromnosti a s vědomím vlastní nepatřičnosti můžeme říci, že se nám stalo to, co se stává nejslavnějším žonglérům a co je odlišuje od jejich druhů v obratnosti, totiž že v průběhu jejich nejlepších výkonů začnou předměty žít vlastním životem, unikají jim a začnou vyvádět nepředvídatelně smělé kousky.“ A tak jsem tu cestu smělých kousků sledoval. Obden jsem se ptal v knihkupectví, jestli mají Machena, a nemohl jsem pochopit, že vyšly – tehdy – jen dvě knihy: Velký bůh Pan a Bílí lidé, a že v Teplicích je nemají a seženu je učiněnou náhodou v Plzni, v nádražním bistru. Ano, moji jitřníci nelhali. Navždy mi to změnilo život a dítě ve mně vyhrálo. Ale nechci zde hlásat víru v antipatický svět, jen rád přiznávám, jak silná je Machenova poesie a jak věrohodný je machenovský svět.

            V našem výboru uvádíme Machenovy důležité povídky „Děti tůně“ a „Zářící pyramida“ i jeho poslední povídku „Rituál“. Poslední věta povídky „Změna“ dala název celému výboru. Také povídky či glosy označované jako non-fiction jsou právě tak exaltované a plné víry ve svět absurdní, komický a trochu strašidelný jako jeho vlastní fantasie. Novelu Bílí lidé jsem přeložil znovu pod názvem Bílý lid; spolu s jejím prvním překladatelem Jaroslavem Kučerou se domníváme, že nový překlad vnese do té záhady více světla.

            Neškodí se vyznat ani z vlastních chyb. Omlouvám se čtenářům, že jsem v knize Vyprávění nočních hubeňourů (2013) mylně uvedl sbírku povídek Arthura Machena Svatá hrůza (1946) jako román. V Jitru kouzelníků je naopak uveden román Bílý prach, ve kterém jsme rozpoznali kapitolu románu Tři podvodníci „Vyprávění o bílém prášku“, která je nicméně často vydávaná v machenovských výborech či v antologiích hororových povídek.

            Tak mě napadá, když všichni porevoluční překladatelé doznávají, že k básníkovi přišli prostřednictvím Jitra kouzelníků, jak ho potom objevili Arnošt Procházka a Jiří Karásek ze Lvovic z Moderní revue?

Patrik Linhart, Duchcov, srpen 2019

*

PODIVNÝ PŘÍPAD EMILY WESTONOVÉ

Existují jisté styčné body mezi aférou Grimaldiho bratra a zmizením a znovuobjevením Emily Westonové ve Staffordu v letech 1849 až 1850. Emily Westonová byla jediným dítětem Samuela Westona, majitele obchodu a zprostředkovatele v tomto příjemném městě, které se tak šťastně liší od jiných staffordshirských měst závislých na hrnčířské výrobě. Westonův obchod byl v jedné ze zapadlých čtvrtí Staffordu poblíž budovy divadla z 18. století; velmi skromně působící místo, jak si vzpomínám, když jsem je viděl před asi pětadvaceti lety, s vyklenutým oknem děleným do malých tabulek skla. Nabídka zboží byla rozmanitá: plátky slaniny, velké sýry, mopy a košťata, lojové svíčky visící z trámu u stropu, krysí pasti, čaj v kanystrech a pár pytlů mouky. Ve skutečnosti, jak mi sdělil starý muž, můj informátor, typické smíšené koloniály v malých venkovských městech vynášely kupodivu velmi solidní sumy peněz. Zde, za malým temným krámkem v úzké ulici, žili Weston, jeho dcera Emily a stará služebná, která byla u rodiny téměř čtyřicet let. V roce 1849 bylo Emily třiadvacet let a byla považována za ne snad přímo krásnou, ale rozhodně atraktivní dívku. Měla výtečné vlastnosti, zpívala na kúru farního kostela a nadto jí byl příznivě nakloněn syn nejvýznamnějšího lékárníka ve městě. Mladík se honosil jménem Elgie. Jedné prosincové noci roku 1849 oznámila otci, že jde na cvičení sboru, které v kostele začínalo v devět hodin. Šlo o nový štědrovečerní chorál Neboť se nám narodí dítě a varhaník byl poněkud nervózní, pokud šlo o sóla. Takže večeře – chleba, sýr, máslo a děrovaný malinový koláč – byla podávána v půl deváté namísto obvyklé deváté hodiny, pět minut před devátou Emily vyrazila do kostela, což odpovídalo času na cestu od Westonova obchodu. Mary Williamsová, stará služka, ji měla vyzvednout o desáté hodině. Mary však na poslední chvíli zdržely nějaké domácí povinnosti, a tak se ke kostelu dostala osm nebo deset minut po desáté. Všechna okna byla temná a děkan zamykal dveře. Služebná předpokládala, že Emily šla domů jinou cestou.

            „Ve skutečnosti,“ řekl děkan, „dnes večer na cvičení nebyla. Měli jsme za to, že je nemocná. Říkáte, že z domova odešla, aby se na cvičení dostavila včas?“

            Emily Westonová ten večer domů nepřišla. Nebyla po ní nalezena jediná stopa. Jistá žena si myslela, že osoba, která ji poblíž kostela po deváté míjela, byla Emily, ale osvětlení Staffordu v těch dobách mělo velmi daleko k dokonalosti a závoj, který byl hojně nošen, značně ztěžoval určení totožnosti, pokud ji přímo neznemožňoval. Míjel týden za týdnem a Emily nikde. Její otec nabídl odměnu sto liber komukoliv, kdo dívku najde, živou či mrtvou – a stále žádný výsledek. Policie byla právě tak bezmocná.

            Uplynul téměř rok – tuším, že bez tří dnů –, když se Emily Westonová vrátila, jak vždy tvrdil její otec. Byla už pozdní noc – pro tuto domácnost –, ve skutečnosti tak po půl desáté, když starý Weston, který vysedával nad nějakými účty, uslyšel jemné zaklepání na dveře. Služka Mary Williamsová už byla nejméně hodinu a půl v posteli, a tak šel Weston ke dveřím a pomalounku odtáhl petlice, sundal řetěz a odemkl. Mezitím odložil svíčku na pult. V matném světle spatřil ženu stojící na prahu. Popadl svíčku a zvedl ji s pohledem upřeným na postavu před sebou. Všiml si, že žena je nákladně oděná v hedvábí a kožešinách, ale nepoznal ji.

            „Kdo jste?“ zeptal se starý muž. „A co pro vás mohu s potěšením udělat? Je trochu pozdní večer.“

            Žena nadzvedla svůj závoj.

            „Otče,“ zvolala, „cožpak mě nepoznáváte?! Já jsem Emily.“

            „Ani potom,“ dušoval se muž později, „jsem ji hned nepoznal. Všechno, co měla na sobě, bylo tak nádherné, perly, diamanty, prostě všechno, takže jsem jen stěží mohl uvěřit, že to je Emily. Ale když se na mě usmála, měl jsem jistotu hned, vtáhl jsem ji dovnitř, zapálil druhou svíčku v salonu a začal jí klást všechny možné otázky, které mě napadaly. Ale vše, co řekla, bylo: ‚Počkejte chvilku, otče, počkejte. Všechno vám vypovím, ale mám za sebou velmi dlouhou cestu a cítím se unavená.‘“

            Samuel Weston byl z dceřina návratu radostí celý bez sebe. Byl natolik vzrušený, jak vypověděl, že nevěděl, co dělat. Sotva „věřil vlastním očím“ a trval na tom, že zaklepe na pana a paní Dalesovy, sousedy a staré přátele, kteří bydleli o dva vchody vedle. Podle své výpovědi zahlaholil na pana Dalese, když se tento dobrý muž konečně přišoural k oknu své ložnice, že se hned musí obléknout a jít dolů, protože Emily se vrátila. Oba přátelé se dostavili po delší době, značně rozespalí a – jak prohlásili – „zmatení“, načež pan Weston otevřel láhev velmi starého sherry, které chystal pro zvláštní příležitost, a celá společnost seděla pospolu do hluboké noci. Nakonec se návštěvníci odebrali na svá lůžka a pan Weston políbil svou dceru na dobrou noc. Ta prohlásila, že vše se dozví ráno.

            Nyní se zdá podivné, že Weston, který klepal na Dalesovy, nemohl probudit starou služebnou, nicméně tak to vskutku bylo. Když příštího jitra sešel starý pán ke snídani, bylo jako obvykle prostřeno jen pro jednoho.

            „Copak je s tebou, Mary?“ otázal se. „Nevíš, že se Emily vrátila domů? Prostři na její místo a řekni jí, že snídaně je připravená.“

            Stará Mary Williamsová vykřikla a omdlela. Pan Weston vyběhl po schodišti a zaklepal na dveře své dcery. Nedočkal se žádné odezvy, a když vešel dovnitř, pokoj byl prázdný. V posteli nikdo nespal. A Emily Westonovou už nikdy nikdo neviděl. A je tu ještě jedna nezvyklá okolnost. Dalesovi prohlásili, že pokud si dobře pamatují, starý pán svou dceru nezmínil. Měli za to, že jim oznámil cosi jako „Přivedl jsem někoho, koho byste rádi viděli…“, ale jistí si nebyli. Pamatovali si, že se setkali s překrásnou dámou, nádherně oblečenou, která byla velmi příjemná a vyprávěla o daleké zázračné zemi, kde pobývala, nemysleli si však, že to je Emily, ačkoliv pan Dales prohlásil, že „měla její pohled“.

            To je vše. Nabízí se zde jisté vysvětlení, ale nechám je na vynalézavosti čtenáře.

Arthur Machen (1863–1947) byl velšský spisovatel, kočovný herec, novinář a okultista. Vystudoval Hereford Cathedral School, svá studia lékařství nemohl dokončit kvůli své chudobě. Pracoval jako úředník a novinář. Kniha Velký bůh Pan získala Machenovi ohromnou popularitu a proslavila jej coby představitele nové dekadentní vlny po boku Wilda či Stevensona.

Přeložil Patrik Linhart, nakladatelství Malvern, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 254 stran.

Nakladatelství Malvern zve na uvedení knihy Arthura Machena Temnota nepomíjí v pátek 7. února 2020 od 19.30 v Božské Lahvici (Italská 13, Praha 2 – Vinohrady). Knihu uvede překladatel Patrik Linhart. Čtení a performance Bohuslav Vaněk-Úvalský a Petr Stejskal. Přednášku o imaginativní literatuře pronese Ivan Adamovič.