Básník a milovník balónového létání Ivo Vodseďálek (1931–2017) se jistě vznosně, ale jen volně přimyká k osobnostem seskupeným pomyslně okolo Bohumila Hrabala. Především k Vladimíru Boudníkovi a Egonu Bondymu, jakkoli byl každý jiný. Podstaty děl těch dvou či Karla Maryska se neprolínají, shodně se nicméně jedná o persony známé řadě vnímatelů zprvu jen z Hrabalových děl, nebo v souvislosti s Hrabalem.

V padesátých letech spolupracovali Ivo Vodseďálek a jeho první partnerka Dana Prchlíková (*1931) s Bondym na samizdatové „Edici Půlnoc“, ale oficiální první knihy mu vyšly teprve roku 1992, když mu bylo již přes šedesát let. Jmenují se Zuření, Snění, Bloudění, Probouzení a Nalézání a nejde jen o verše, ale také – v menší míře – o prózu.

Zhruba dva roky po autorově smrti se tyto publikace staly základem objemného svazku Dílo 1949–1998. Má úctyhodných tisíc sedmdesát šest stran a připravil jej Martin Machovec. Navíc kniha obsahuje i šestý „oddíl“ Blouznění a v dodatcích na konci najdete pozoruhodná faksimile dvou knih Vodseďálkových koláží Hle, „čarovný politický román“ (1950) a Jsem šťasten, Sylvie bude rodit (1951), jen druhá je ryze výtvarná.

Přítomný svazek rovněž obsahuje čtyři básně z let 1991–1993 vyňaté z Vodseďálkovy vzpomínkové knihy Felixír života (2000), cyklus mystifikačně budovatelských veršů pro děti O Toníkovi (asi 1949), tři nejstarší známé Vodseďálkovy juvenilie (1948), psané už však ve stylu „gramatického automatismu“ vynalezeného Karlem Hynkem, a konečně verše Pět stonů Vodseďálkových z února 1965.

Navzdory svému rozsahu svazek v nejmenším nepopírá, že Ivo Vodseďálek především žil, ne psal, a psaní pro něj nebylo nikdy podstatnějším než život. Doplněná verze jeho děl vrátila do samizdatů i sekvence vyškrtané autorem pro vydání v Pražské imaginaci, Machovec tyto pasáže vyznačil graficky či závorkami. Nově také evidoval textové varianty a různočtení.

Machovec píše, že užívat pojmu samizdat je ve Vodseďálkově případě často diskutabilní. S výjimkou času zmiňované Edice Půlnoc rukopisy totiž takřka nešířil, otázkou je i statut sbírek z let osmdesátých. Strojopisy sice mají jednotnou vnější úpravu, ale prošly minimem čtenářských rukou, takže samizdaty to jsou i nejsou.

Úvodní oddíl knihy s názvem Zuření obsahuje sbírky let 1949–1953 a nejznámější z nich je Trapná poesie. Objevila se v říjnu 1950 a roku 1952 podruhé, to navíc ilustrovaná Adolfem Bornem. Ještě starší je sbírka Oidipova břitva a následují Kvetoucí Ukrajina včetně básně Snědl jsem mapu Sovětského svazu, další Politováníhodný sebevrah (1951) a Smrt vtipu (včetně sbíreček Impertinence, Socialistické Vánoce 1950 a Progresivní automatismus). Impertinence sestávají z textů Hácha, Tomáš, André Brepton, Nohy Hitlera a Stalin. A dál? Přišly Americké básně (1951–1953) a Cesta na Rivieru (1951–1953).

Z posledně jmenované citujme text z 22. 11. 1951:

Viděl jsem Znojmo

dvojmo

přes všechnu snahu

vidět tak Prahu

stále více

vidím Budějovice

Trapná poesie jako sbírka a hlavně jako taková byla inspirována jednou větou z Bretonovy Nadji (1928): „Buď bude poesie křečovitá, nebo vůbec nebude.“

Druhý oddíl Snění vyrašil v letech 1952–1955 a zahrnuje vedle sbírek Krajina a mravnost a Osamění i dvě prózy: Kalvarie a Kompensace. Na Krajinu a mravnost (z níž je následující úryvek) reagoval Egon Bondy v únoru 1954 poněkud ironicky, a to strohou sbírkou Krajina a nemravnost (naposled vydanou roku 2016). Ivo Vodseďálek píše:

Postavil jsem doma malé jeviště

temně zelené kulisy

představují děsivou atmosféru pralesa

Mezi pokroucenými lianami svítí oči tygrů a pardálů

Usednul jsem do pohodlné lenošky

žena ke klavíru

a má dvanáctiletá dcera

vrhla se na jeviště v nevázaném tanci

Když skončila a odešla s matkou

opustil jsem dům i já

a odjel do horské chaty

Válel jsem se po zasněžených stráních

očima klouzal po temné obloze

Chtěl bych zmrznout pod ohromnými kmeny smrků

jejichž větve zdobí tuny bílého sněhu

  1. II. 1953

Třetí oddíl Bloudění (1962–1968) tvoří čtyři sbírky básní. Mezi nimi jsou Karetní hra a Povolené experimenty. Zcela ojedinělým zůstal v autorově díle soubor jedenácti experimentálně grafických básní s titulem INRI (1966).

Souborem šesti povídek je Ďábelský čin (1962–1963). Titulní příběh vylíčil hrdinův pokus o kamuflovanou sebevraždu pádem se střechy v pražských Vršovicích, kterému jako ve snu zabránil nesnový, zcela hmotný anděl. Majitel Země je regulérní sci-fi a Řetěz neštěstí líčí vztah s jistou Sylvií, která však existuje dvakrát.

Čtvrtý oddíl Probouzení (1975–1984) obsahuje hned šest sbírek (mj. Podezření a Manželé tančete spolu) a k tomu i dva básnické cykly (Poprava, Vlny).

Pátý díl knihy Nalézání (1985–1989) je trojicí dalších sbírek veršů včetně té nejrozsáhlejší Ztracená opatrnost aneb Totem a maskot (1986–1988), uvedené básní Odkud přicházím. Obsahuje například i verše o říkankách s Marbulínkem od Otakara Haeringa a poslední báseň ze sbírky Protistátní zvyknutí (1987–1989) je datována 19. listopadu 1989 (byť knížka byla dotvářena ještě později). Ze 7. dubna 1989 pak pochází báseň Chata v Jezerní kotlině (Dětská existenciální touha). Začíná: Rád jsem čítával Foglarovy romány... Ale autor nevzpomíná na autora pro chlapce, nýbrž na ilustraci z (dosud neidentifikované) knihy. Na tom obrázku je objektem zájmu „roztomilé dívky s konvičkou“ deseti až dvanáctiletý hoch:

Jak jsem mu záviděl jeho situaci

Již v tomto věku

jsem totiž intenzivně toužil

po trvalé životní partnerce

která by na mne hleděla s obdivem

Nevynechal jsem jedinou příležitost

abych se podobným způsobem neposadil

i když jsem byl zcela sám.

Tituly Zuření, Snění, Bloudění, Probouzení a Nalézání volil Vodseďálek až pro patero knížek vydaných Pražskou imaginací roku 1992, ale totéž se už netýká oddílu-sbírky Blouznění s texty z let 1970–1998, kterou sice plánoval, ale kompletně nikdy nevydal. Je proto rekonstruována bona fide a navzdory autorově dataci jde především anebo jenom o verše z osmdesátých a devadesátých let.

Závěrem už jen upozorněme na velice podstatný zvukový nosič Ivo Vodseďálek čte ze svých básní a próz z padesátých až devadesátých let (2014), i když s touto knihou přímo nesouvisí. A nelze se než těšit i na souborné vydání tvůrcových úvah a vzpomínek Felixír života, Třetí zdvojení a Zcela obličejně. Doposud z nich vyšla jen první část.

V hlubokém bezpečí

žijí jen duše lhostejných,

končí Vodseďálkova báseň Chvála lhostejných z 21. 2. 1988.

 

Ivo Vodseďálek: Dílo 19491990. Část fotografií Václav Chochola. K vydání připravil, ediční zprávu a komentář napsal Martin Machovec. Argo. Praha 2019. 1076 stran


Share on Myspace