Medicína, záliba v přírodních vědách a umění jsou spojené nádoby jeho tvorby. Spisovatel – esejista, prozaik a především básník, tím vším je lékař Bohumil Ždichynec, jehož rané verše zazněly poprvé již v šedesátých letech v pražské Viole v podání Radovana Lukavského. Reflektování stavu věcí vezdejších, které známe již z jeho nedávných opusů Hamlet v tekuté době (2017), Hranatej svět (2018) a Srdce v mrakodrapu (2019) pokračuje i v jeho nejnovější knize veršů Noe odpočítává dny.

Básnící přírodovědec a myslitel postrenesančního stoicismu žije a tvoří v období postmoderního skepticismu, kdy jeho filozofické přemítání nabývá estetického rozměru, jež čtenáři předkládá jako svou osobitou výpověď a meditativně strukturovanou básnickou zpověď.

V případě poslední básnické sbírky se setkáváme s autorovým tzv. „chronopoetickým“ dialogem se světem. V lidském organismu totiž probíhají rytmické procesy s různou periodou, harmonicky spjaté. Biologický rytmus trvá jeden den, který lze obrazně transformovat do jednoho roku a jediného života. Jarost se odráží v ránu a dopoledni, léto v hřejivém poledni a odpoledni, podzimní podvečer a večer přináší na paletu odstíny a šerosvit, královna noc je doménou krásy zimy. A tak jsou básně v knize rozčleněny do kapitol nesoucích místo názvu časové fáze dne: 6.00–10.00 (ráno), 10.00–12.00 (dopoledne), 12.00 (poledne), 12.00–17.00 (odpoledne), 17.00–20.00 (podvečer), 20.00–24.00 (večer), 0.00-6.00 (noc).

Autorova nejnovější básnická sbírka pod názvem Noe odpočítává dny je navenek nevtíravou a nenásilnou a možná o to závažnější filozoficky laděnou „zprávou o stavu Země“ vyslovenou v čase, kdy pomyslný předpotopní praotec Noe úzkostně odpočítává intervaly neúprosného pozemského bytí. Zaměřuje se přitom nejenom na biohodiny, ale i na biominuty a biovteřiny naší momentální a archetypální bio existence a volí pro toto básnické reflektování času formu výrazově uměřené a formálně ukázněné chronopoezie. Ve všech demonstrovaných časových zlomcích nacházíme jak epické poetické vyjádření, tak i lyrické a mnohdy filozofické fragmenty. V obou polohách se v autorových verších v metaforách živě zrcadlí náš svět a naše životy.

 

Ukázka z knihy

Imaginace

Fobie z prázdna vyvěrá z lidské podstaty. Neukotvenost, náhražkovost a ztráta identity jsou vnějším projevem prázdnoty. Je prázdnota neohraničeností danou její nerozlišitelností? Absolutní vakuum (prázdno), neexistuje. Možná byl shluk světelných bodů vyjádřením prvotního zvuku. Prázdnota tudíž může být možností uměleckého vyjádření. Přiblížením dálky nebo podvědomým vnímáním ji lze identifikovat. Působení reality současně na více smyslů, synestezie, byla nebeským darem Arthuru Rimbaudovi. 

Dvě roviny mohou mít společný i jeden bod. V turniketu se každým okamžikem pohybu uzavírá nějaký prostor, a přesto jím lze v čase (jako ve 4D) projít. Při pokračujícím dalším otáčení se uzavře a znovu otevře na druhé straně. Transformace vědomí předpokládá čtvrtou a pátou dimenzi. Touto dimenzí se všechny možnosti vyskytují ve stejném čase a na stejném místě. Myslím, a tedy jsem v kvantovém vědomí a prostoru chápanému jako prázdnota. Setká-li se nyní pravda s krásou, přinese dobro.                                               

*

Údolí neklidu

Tekoucí vědomí

má k usebrání

dva břehy:

na jedné straně chaos

a na druhé ustrnulost.

 

Ač nevíš kam plout,

proud tě s tebou bere.

Žití je mezičas

v němž ustavičně

hledáme sebe.

*

Hledání Prométhea

V bledém dopoledni 21. století stojíš

s Jiřím Kolářem frontu na játra.

Mikrosvět, laboratorní stůl

plný nábojů a děr,

anhilující magnetická pole

továren na částice.

 

Co se to kolem děje?

Přetížený čas, Prométheus v plamenech.

Vlny dní, bójky nocí

v přístavech zauzlovaných snů.

Jen otevřená mysl

může být naplněna smysly.

*

Průnik světla

Nikde není taková tma,

jež by světlo ukryla.

Motýl vyklouzl z kukly,

sen se sráží v rosu.

 

Ráno je tuze křehké

a foton letí pro něhu.

Štěstí je tenké sklo,

dělící žití od nicoty.

*

Polární noc

Psychedelická záře koloruje

na zenových křídlech mraků

holografické tvary,

růžovou rybu plující v objetí

beránků a astrální praptáky

indigově v modrotisku nebe.

Zeus šeptem vypráví o údělu

do něhož se vejde svět.

 

Vstup do dekadentního obrazu.

Vzhlédni vzhůru a spatříš

s uvědoměním sounáležitosti

výsek scenérie a bílé světlo.

*

Smysl

Ze všech chtění a citů

je nejkrásnější láska,

jíž sladká touha jímá.

Zřekne-li se bohatství

má okouzlenou duši,

a bude ta pravá.

 

Zdroj pohybu a dění,

kosti, šlachy a svaly

láskou zvednou skály.

 

AESCULAPUS, Praha 2020

 


Share on Myspace

Literatura