Co ve své zemi zanechává ten, jenž z ní odchází? A co v ní nachází ten, jenž se vrací? Z vyhnanství či z dospělosti se člověk vrací na místo, kde se odehrála minulost, do země, jež je stále stejná. Nevinný pohled dítěte a moudrost člověka, který mnoho zažil a viděl, aniž se hnul z místa, se proplétají se zmařenými sny, s dalekou válkou, která probleskne v jediném obrazu: zranění vojáci ve vlaku.
Tyto povídky, které Tizón napsal v letech 1958 a 1959, byly poprvé publikovány v roce 1960 v Mexiku. Všudypřítomný prvek a zároveň metaforu v nich představuje vlak, který je symbolem prchavé vize zanikajícího světa i příslibem cesty do daleka a stejně jako Tizónova próza utváří spojnici mezi dvěma světy a kulturami.
V emotivní předmluvě sám autor přiznává, že v této knize se nachází „jádro téměř celého mého pozdějšího díla, jež pojednává o čase, cestě, vyhnanství a návratu – má Odysseova jizva“.
Ukázka z knihy:
BELZEBUBŮV SYN
Prohnal se kolem jako vítr, až se lidé a zvířata vyděsili. Přeskočil pytle se zeleninou nakupené na okraji chodníku a po dopadu na zem se svalil do špinavé kaluže. Kvapně zase vstal a uháněl dál davem kolemjdoucích, kteří na něj vyjeveně hleděli jako na blázna.
Byl vousatý, dlouhonohý, otrhaný, oči měl zhnisané a zarudlé, jako by dlouho nespal. Jedna noha nazutá do rozervané boty a druhá bosá. Nikdo, zatímco běžel, mu nemohl vidět plně do tváře, neboť se ji jednou rozevřenou rukou snažil zakrýt. V druhé ruce, pevně přitisknuté k hrudi, držel malý uzlíček špatně zabalený do starého papíru a kusu hadru.
Muž upaloval bez zastavení dál a dál. Jeden blok domů, druhý, třetí, čtvrtý… Přelezl plot, vyšplhal se na jednu zeď, na druhou, přeskočil několik příkopů...
Říkali mu Inocencio Bólter, ale ani jedno z těchto jmen nefigurovalo na jeho rodném listě. Když se ho ptali, jak se jmenuje, odpovídal: „Inochencho Bólter,“ a hlasitě se smál. Byl to zběsilý, vyschlý chechot, který zněl dutě a on při něm zcela odhaloval své černé oslizlé dásně.
„Inochencho,“ jak říkala Liucha, malá Liucha, když byla ještě žvatlající batole.
Někteří říkali, že to slaboduché stvoření bylo synem velmi bohatých lidí, kteří ho, když byl ještě malý, opustili právě kvůli jeho nevyléčitelné slaboduchosti. Jiní zase, že se o jeho rodičích nic neví a že ho našli na ulici, na kost prokřehlého a hladového, a donesli ho Liuchině otci, kde zakrátko spadl ze střechy, na kterou vylezl při pronásledování kočky, hlavou na zem, a když se probral, byl z něj hlupák. A konečně tu byli tací, z řad neznabohů, kteří tvrdili, že Inocencio je synem faráře a dívky, která na faře pracovala mnoho let jako pradlena. Farář se od samého začátku na zplozence díval jako na Satanovo dítě a za svého syna ho nikdy neuznal, ač ho měl nějakou dobu u sebe, kvůli jeho nebetyčné hlouposti spíše pro povyražení. Titíž se rovněž dušují, že jméno dal tupci sám farář. Že „Inocencio“ je velmi vtipný sarkasmus a „Bólter“ je zkomolenina jména „Voltaire“ – jedná se o skutečné jméno, které mu dal úmyslně pro posměch onomu filosofovi brojícímu proti církvi.
Liuchin otec se ho ujal z přátelství k faráři anebo prostě proto, že byl dobrák od kosti. Zpočátku nevěděli, jak ho v domě zaměstnat. Pro těžkou práci se nehodil, protože byl ještě velmi malý. Pro vyřizování vzkazů byl zase moc hloupý. Až se nakonec poté, co se narodila Liucha, stal jejím věrným pečovatelem a opatrovatelem.
Takhle Inocencio vyrostl, se svým podivným, tupým rozumem a svým příjmením, které se špatnou kreolskou výslovností nakonec zkomolilo. Procházel se se svou paní za ruku v okolí domu a svýma připitomělýma očima mlčky dívku pozoroval stejně jako měsíc, když s ním dlouze rozmlouval. Měsíc je přítel všech psů, hlupáků a osamělých.
Inocencio ve zběsilém úprku proběhl město od jednoho konce k druhému a zastavil se na předměstí, v chatrčové osadě protkané rozbahněnými ulicemi. Supěl jako štvané zvíře. Chvíli posečkal za zdí, jež obklopovala starou opuštěnou kovárnu proměněnou v chlév. Pak zídku obratně přelezl a schoval se do roští, a když se ujistil, že tam nikdo není…
Nenápadně přešel velký dvůr a pronikl do komůrky se ztrouchnivělými dřevěnými trámy a kusy zinkového plechu, kde se dřív kovalo a tavilo železo. Staré zteřelé dveře pod náporem jeho obrovské ruky zaskřípaly. Inocencio si lehl na několik prázdných pytlů válících se vedle zplesnivělých prken a rezavých kusů železa. Tam rozbalil raneček, který celou dobu nesl pevně přitisknutý ke svému tělu. Schoulil se tu v těsném objetí s porcelánovou panenkou, již tiskl ke své vousaté tváři, a začal vzlykat a štkát.
Z Liuchy se stala třináctiletá žínka, která díky pobytu na čerstvém vzduchu a zdravé krmi vyrostla do svěží krásy. Vlasy zářící jako zlato, šibalské oči plné něhy.
Malomyslný pečovatel také vyrostl. Byl větší a ještě šílenější. Bloumal sám po nocích a lovil zdivočelé kočky, které strkal do pytle a házel do řeky.
Někdy za nocí, když měsíc začal loudavě stoupat po obloze, mu srdce zaplesalo a on si začal zpívat záhadnou litanii:
Svět je z popela stvořený.
Svět se jak koule kutálí.
Z popela jsem a jsem kulatý,
protože se se světem kutálím.
Rozdrťte trochu popelu
a hoďte ho pak do větru,
aby se nekutálel, ale letěl,
aby letěl a letěl a letěl.
V kuchyni velkého domu byl Inocencio věčně terčem posměchu, až se nakonec naštval a z domu uprchl. A teď se sám, bůhvíkde, potuloval.
V ulicích se na něj uspořádal hon. Ano, ten strašlivě vypadající muž upalující s větrem o závod upoutal pozornost poklidných kolemjdoucích.
Vydali rozkaz a všichni za ním vyrazili. Už obcházeli blízko zdí staré kovárny. V čele šel komisař.
Potřeštěný Inocencio stále hladil svou ukradenou panenku. Teď jí zpíval.
Předešlou noc u něj doma v kuchyni rozprávěli o dětech a o plození. O tom, jak lidé přicházejí na svět a jak vzniklo lidstvo.
„A ty, Inocencio, ty děti nemáš?“ ptali se ho ostatní služebníci v domě.
„Děti?“ podivil se.
Tak mu to vysvětlili. Muž si vleze do pokoje k ženě, kterou má či nemá rád, a pak přijde na svět dítě.
Inocencio se celé odpoledne choval ztřeštěněji než kdy předtím. Posměváčci ho neustále pozorovali.
V noci se vkradl jako stín do Liuchina pokoje. Skryl se do kouta, kde zadržoval dech a slova, která by mu mohla uniknout z jeho malomyslných úst.
Nazítří s prvním úsvitem našel panenku, kterou šprýmaři nastražili do dívčina pokoje, kam se nepozorovaně vplížili.
Objevil ho jeden z těch, kdo tam přišli jako první, a všichni se na něj vrhli. Jeden za druhým, hulákali, hrozili, šermovali klacky, házeli kameny, běsnili.
Jeho dítě! Dítě! Začal si myslet, že to je opravdu jeho potomek. Ti darebáci do něj hučeli tak dlouho, že tomu nakonec uvěřil, a když mu jeden z mužů chtěl panenku vytrhnout z náručí, poslal ho jednou ranou k zemi a tloukl ho holí tak dlouho, až nakonec ten druhý utichl.
„Tady je! Nenechte ho upláchnout!“
Inocencio Voltaire se znovu pokusil uprchnout, ale nemohl, byl obklíčen. Své dítě si ještě více přitiskl k hrudi. A až do poslední chvíle je svíral. Až nakonec utlučen padl k zemi, kde zůstal ležet, zakrvácený a mrtvý, strnulé zornice v očích doširoka otevřených jako samo nebe.
*
VOLÁNÍ
Nejprve jen dvakrát třikrát zvedl hlavu a svýma mírnýma očima se pokusil prorazit tmu. Poté se vrátil do stejné polohy, čenich položený na předních tlapách.
Venku burácela bouře a plnila nebe záblesky. Pak se s neobvyklou zběsilostí strhl prudký déšť.
Přikázal mu: „Počkej tady na mě. Večer se vrátím.“
Z ohně, který muž před odchodem rozdělal, zbyla jen hromádka popela. Pomalu se snesla noc a dům zahalila tma.
Teď bouře skučela a přes hukot vody bušící do plechových střech a hřmění se dal občas zaslechnout pouze chraptivý či plně pronikavý pískot lokomotivy. Jako by svět ladil před spuštěním své ohlušující symfonie nástroje.
Pes konečně se zaskučením vstal. Z plna hrdla se rozštěkal a dal se do pobíhání od jednoho konce místnosti ke druhému. Vzápětí začal skákat na nábytek a poblázněný deštěm, hromy, uvězněním převrátil stůl se vším, co na něm leželo. Pak také začal dlouze výt, stoupl si na zadní a škrábal na dveře. Až si nakonec, když už v pokoji bylo všechno vzhůru nohama, všiml okna. Nejprve k němu přiběhl a přilepil čumák na sklo, pak začal zuřivě zatínat drápy do spár. Jeho mírné, zoufalé oči se při letmém ozáření místnosti bleskem na okamžik zatřpytily. Pozoroval odtamtud ulici, která byla pustou bažinou. Ustoupil o kousek vzad, aby nabral síly. Pak se rychle rozběhl proti oknu a proskočil jím ven.
Už téměř přestalo pršet. A tehdy se, poté co ztratil spoustu krve z oční jamky, již mu vyprázdnil skleněný střep, celý potlučený dokulhal až k otevřenému prostranství na konci ulice, kde ležel jeho pán s ještě tepajícím srdcem, aby mu vylízal hlubokou ránu, jíž mu právě vyrvali z těla život.
Hector Tizón (1929–2012) byl argentinský advokát a diplomat, na sklonku života soudce ve své rodné provincii. Patřil mezi nejvýznamnější španělsky píšící romanopisce, jeho dílo bylo přeloženo do hlavních světových jazyků. V roce 1996 obdržel z rukou francouzského premiéra vyznamenání Rytíř řádu umění a literatury. Jeho román Luz de las crueles provincias (Světlo krutých provincií) obdržel roku 1999 cenu Dva oceány, jež se ve Francii udílí nejlepšímu latinskoamerickému románu. V češtině doposud vyšly jeho knihy Krásy světa, Dům a vítr, Muž odjinud a Starý voják.
Přeložil Jan Machej, nakladatelství Runa, Praha, 2020, 1. vydání, 120 stran.
