Je to šestnáct let, co Michal Jareš a Pavel Janáček zaujali vědeckou příručkou Svět rodokapsu (2003), v níž bibliograficky popsali dávné sešitové edice, mezi kterými je klasický Rodokaps jen jednou z položek. A letos Pavel Janáček potěšil příznivce této četby knihou s vybranými příběhy z románů do kapsy.

I když se badatelům nepodařilo dohledat do knihy Svět rodokapsu veškeré „škváry“ a kniha tudíž místy „zívá“ bílými místy, určitě se jednalo o záslužný akt. Janáček navíc bezprostředně poté vydal i studií Literární brak. Operace vyloučení, operace nahrazení (2004), analýzu vývoje podobného čtiva v čase okolo roku 1948: z literatury vyloučené „pokleslosti“ byly už během několika let nahrazeny svou vlastní obdobou, byť ne každý to zcela vnímal.

Pak se Pavel Janáček na tomto poli výzkumu odmlčel, až roku 2018 přišel s komentovanou antologií ženské sešitové četby. Jmenuje se Slzavé údolí a jiné příběhy ze starých večerů pod lampou a volně na ni letos navazuje kniha Eskadra obětovaných..., která je průřezem romány do kapsy zveřejněnými v letech 1935–1944 v edicích Rodokaps, Rozruch, Moderní romány a Divoký západ.

"Nepřátelské, závadné, zastaralé, nežádoucí"

Jde o deset editorem pečlivě vybraných příběhů a každý reprezentuje jinou žánrově-tematickou variantu dobrodružného, detektivního, westernového, ale i vědeckofantastického díla. Sestavovatel si dával záležet, aby vybral práce pro ten který žánr sice typické, ale zároveň netuctové. Uvažoval nicméně ještě v další rovině, a tak antologii dominují nacionálně a etnicky konstruované „obrazy“. Ze stovek sešitů Pavel Janáček do Eskadry obětovaných nakonec vybral díla Jana Fikera, Josefa Novotného, Josefa Peterky, Bohuslava Čepeláka, Františka Vojtěcha, Jaroslava Pokorného, Eduard Kirchbergera (alias Karla Fabiána), Jana Karla Čemuse, Karla Zemana a Steppa Gradmooora.

O těchto autorech jen stručně (na rozdíl od Pavla Janáčka): Jan Fiker (1904–1946) byl bratrem známějšího Eduarda Fikera, spolu napsali zřejmě jen detektivku Nejmenší stopa (odvysílanou roku 1945 rozhlasem). Jan Fiker sám nicméně mezi roky 1940–1942 zveřejnil v edici Rozruch, vedené jeho bratrem, třináct laciných westernů (a dobrodružných románů). Včetně Janáčkem reeditovaného námořního příběhu Bůh Vichrů (1941), ilustrovaného Janem Černým-Klatovským (1919–1997). Motorem psaní jako by tu byl citový vztah autora k předloze jeho hrdinky, což sice není nic neobvyklého, ale zde je to patrné opravdu hodně.

U dalšího ze spisovatelů Josefa Ch. Novotného (1900–1967) nelze vyloučit, že je přímo vynálezcem názvu Rodokaps. V roli šikovného redaktora se podílel i na vydávání děl Karla Maye, Roberta Krafta, Jeana de la Hire, Emila Holuba, E. S. Vráze či Z. M. Kuděje – a byl také hudebním skladatelem. O trochu záhadné iniciále mezi svým křestním jménem a příjmením vyhlásil, že vznikla na počest milované jím dámy, ale později ji nechal zastupovat domicily Chrudimský či Cheth. Ty své práce, jež sám pokládal za „vážné“, navíc zveřejňoval pod svou dětskou přezdívkou Kuzma, kterou po válce připojil k občanskému jménu i úředně.

Za první světové války sloužil Novotný v Itálii a čerpá z toho v románě Piava (1937). Publikoval nadměrně. V letech 1929–1930 kupříkladu i dvojdílný román Leon Clifton versus Klemzloadet. Od roku 1931 pracoval u Vilímka, ale nejdéle se uchytil v Melantrichu. Napsal prózu Hvězda na čele Jiřího Wolkra (1933) a za války na padesát her a kabaretních výstupů. Ještě v únoru 1948 stačil na Slovensku zveřejnit variaci Twainova Adamova deníku s titulem Evin deník, ale po převratu se vrátil ke své původní práci účetního. Většina jeho děl získala nálepky „nepřátelské, závadné, zastaralé, nežádoucí“ a byla vyřazována z knihoven. I za socialismu přesto dál publikoval, například vyprávění Po stopách Jaroslava Haška (Svobodné slovo 1950) či Hašlerův životopis (Obrana lidu 1966) a již po jeho smrti byl roku 1973 jako 63. svazek edice Karavana reeditován jeho Vilém Tell (původně 1940).

V Rozruchu otiskl Novotný sedm westernů (1939–1941), avšak Pavel Janáček se jim vyhnul a vřadil do antologie jeho trampský a nacisty zapovězený román Šerifova kořist (1935), sestávající především z dílů Po stopě zlého činu, Divokým Kurdistánem a Carův kurýr, pro jejichž názvy využil, jak jste postřehli, hned dva tituly Mayovy a jeden Vernův.

Legenda Bob Hurikán

Přínosem Janáčkovy antologie Eskadra obětovaných je také reedice Peterkovy (1907–1965) „gotické detektivky“ z českého prostředí s (ne zrovna přiléhavým) názvem Udavač (Rozruch 1939). A Josef Peterka je sice znám coby Bob Hurikán, nicméně kovbojky produkoval jako Bob Peters. V polovině dvacátých let se co kluk vřadil mezi obyvatele osady Hurikán v Údolí obrů u Hvězdonic nedaleko Chocerad a od roku 1932 do smrti byl zde šerifem; jeho srub se tyčil nad soutokem Doubravice a Sázavy. Právě od roku 1932 úspěšně vystupovalo i hudební Hurikán Duo (tvořené jím a jeho budoucí chotí), v rozhlase uváděl s „Bobovou partou“ také další písničky a jeho slavné Rikatádo bylo poprvé zveřejněno roku 1936.

Josef Peterka a jeho kamarád Bedřich Dvořáček byli koncem války zatčeni a přežili, nicméně Dvořáček na sklonku léta 1945 zemřel na následky utrpěných zranění. Ač o to Hurikán žádal, ministerstvo obrany nepřiznalo (i navzdory tomu) statut partyzánského oddílu jeho „Partyzánské zimní brigádě“.

Z budování přehrady Slapy (1949–1953) Peterku propustili, když zveřejnil článek o poměrech na stavbě, a pak pracoval u Geologického průzkumu či elektrifikoval trať Praha – Česká Třebová. Jeho literární a para-literární dílo netvoří jen 16 románů známých ze sešitových edic, avšak je fakt, že jistým vrcholem Hurikánových snů se stala volná trilogie Toronto, Pobožný střelec a Návrat Pobožného střelce (1937–1939).

Ale Petr Janáček rozebírá také Peterkův román Petr Klen (1942), který se nešťastně svezl s vlnou antisemitské beletrie a obsahuje i nedobrou aluzi na Baarův román Jan Cimbura (1908), rok předtím zfilmovaný, s proslulou antisemitsky laděnou scénou, ve které se ožebračení vzpírají židovskému obchodníkovi, jehož úpis je spálen a majetek je ničen, aby byl poté „ničema“ zcela vyhoštěn. – Za román Petr Klen byl Hurikán dokonce výslovně pochválen týdeníkem Árijský boj a zůstalo mu to zřejmě stigmatem, přičemž mnohé ani nenapadlo, nakolik si asi v té době Peterka potřeboval „žehlit profil“...

Nedožil se bohužel ani prvního z dvou revivalů svého díla, který proběhl koncem šedesátých let, kdy byly k vydání neúspěšně připraveny také jeho Dějiny trampingu (pod názvem Z minulosti trampingu). Takřka celé Hurikánovo dílo s výjimkou románů pro ženy, Petra Klena a Udavače nakonec znovu vyšlo během desetiletí po sametovém převratu a je proto záslužné, že právě – dosud absentujícího – Udavače (z pražského prostředí, ba z pražského podzemí) Janáček zpřístupnil.

obalka eskadra obetovaných"Kuli Morzakoru"

Velikým symbolem byl i román o „z otočky“ pálícím pistolníkovi Křížový Pete (Rozruch 1941) od Bohuslava „Irčana“ Čepeláka (1907–1969), ilustrovaný Janem Černým-Klatovským a vydaný jako dílo Američana Tima O´Briana. Janáček připomíná i nedokončenou časopiseckou reedici tohoto příběhu (1971), i jeho druhé, popřevratové vydání.

Od roku 1925 byl knihkupec Bohuslav Čepelák v komunistické straně a také jeho pohled na tramping je levicový – odlišný od toho Hurikánova. Nejlepším důkazem zůstává jeho stať 20 roků trampování (1941). V letech 1937–1939 a 1947–1952 byl Čepelák propagačním pracovníkem filmu, a to navzdory tomu, že se jako nežádoucí ocitly na indexu i mnohé další jeho westerny, například Rychlonohý ďábel a Tajemný jezdec. Od roku 1953 takřka do smrti byl pak redaktorem časopisu Signál (1953–1967), kde do komiksu zadaptoval Volání divočiny (1965) a kde prosadil otiskování Foglarovy Kroniky Ztracené stopy (1966).

Další kapitolu Janáčkovy antologie tvoří kriminální Drama za mřížemi (Moderní romány 1939) od neznámého Františka Vojtěcha, podepsaného jinak jen pod Ministrovou přítelkyní (1938). Lze pouze spekulovat, zda se v tomhle případě nejedná o pseudonym, a komu by případně náležel.

A titulní (letecký) román Eskadra obětovaných (Rodokaps 1938)? Rozsahem 143 normostran se dotýká horní rozsahové hranice podobných textů a poprvé byl zveřejněn pouhý den před 28. říjnem – jako oslava letců první světové války a ke dvacátému výročí republiky. Jeho distribuci později zapovědělo gestapo. Autorem je Jaroslav Pokorný (1899–1940), který se první světové války skutečně zúčastnil, aby pak roku 1919 maturoval, zkusil to jako bankovní úředník a učil na různých obchodních akademiích v Čechách. V mládí napsal i pět básnických sbírek (1920–1924), pokoušel se o dramata a roku 1935 vydal román o korupci v politice Bažina.

Zřejmě s velkou lehkostí vytvořil desítky děl dobrodružného a westernového charakteru, ale i pro dívky. Jen roku 1936 vydal Jaroslav Pokorný minimálně 28 knih, a to nepočítáme právě romány sešitových edic a texty v periodikách. Pro Rodokaps napsal Pokorný 27 příběhů a mimo jiné užíval pseudonym Pavla Dvořáková. Zvolil si jej dle dívčího jména své druhé manželky, zatímco westerny tvořil jako Charles Patterson Whitte a severské příběhy jako Rex Carrey. Psal i detektivky, Rodokaps Nic než tělo (1935) má dokonce erotické ladění. Spisovatel Jan Drda nazval Pokorného v Lidových novinách po jeho smrti „kuli Morzakoru“ – a přes šedesát jeho knih bylo za socialismu na indexu. Teprve po převratu roku 1989 bylo ke třiceti z nich reeditováno.

Od westernů k námětu epizody Studna ze seiálu o majoru Zemanovi

Další román Zápas o kaučuk (Rodokaps 1941) napsal Eduard Kirchberger (1912–1983), přičemž tento muž přispěl Rodokapsu a Rozruchu čtrnáctkrát. Také „v postavách jeho románů se odrážely civilizačně, geograficky a rasově definované kategorie cizího“, všímá si Pavel Janáček. Od roku 1949 psal pod novým jménem Karel Fabián a je mimo jiné autorem námětu pověstné epizody Studna (1978) ze známého televizního seriálu o majoru Zemanovi.

Roku 1942 byl Kirchberger zatčen a napřesrok v Berlíně odsouzen na osm let. Válku přežil, zřejmé je, že už tehdy při výsleších mocně fabuloval. Do roku 1948 pracoval v Legiobance, ale v červnu na krátko emigroval. Hned po amnestii se totiž vrátil – a nejméně od té chvíle byl „ve spárech“ StB. Napsal dokonce propagandistické vyprávění Cesta na Západ. které již roku zveřejnil 1948 týdeník Květen. Knižně vyšlo roku 1950 pod názvem Uprchlík, ale v letech 1951–1954 byl Kirchberger opět vězněn. Snad proto, že tento král fabulátorů lhal policii? Tak či onak se dal na politické thrillery a roku 1959 vydal svůj nejúspěšnější román Psí komando o útěku z koncentračního tábora. Roku 1973 byla tato kniha zfilmována pod titulem Počkám, až zabiješ. Už v šedesátých letech pracoval Fabián v televizi a mezi roky 1969–1977 v Květech. Z nesčetných jeho příběhů pro tisk a časopisy vyšla knižně nepatrná část.

Další román Janáčkovy antologie Stín nad městem (Rodokaps 1943) napsal Jan Karel Čemus (1895–1969) a jde o druhý jeho příběh s detektivem Horníkem (prvním byl Zimomřivý člověk, 1942). J. K. Čemus byl také hudební skladatel, překladatel a propagátor automobilismu. Jeho nejvydávanější knihou se stali Bratři Drátové (1943), kteří pokračují Bratrstvem síly (1944), a chlapeckým románem je Chata děsu (1944). Robinzonádou pak byl Ostrov Bohemia (1945), ale tu nejšťastnější prózu vydal roku 1939 pod titulem Tajný spolek „SNOŠ“, kde ona zkratka znamená Svobodný Národ Odpůrců Školy. Kniha vznikala nedlouho po narození jeho dětí.

Rodokaps číslo 300 (1941) s názvem Pony Express napsal Stepp Gradmoore. Tento pseudonym býval přiřazován pouze Edwardu Pachmayerovi (1895–1967), ale jak se ale později ukázalo, psal pod ním také Miloš Kosina (1909–1966) a snad jej užívali další. Bratr Edwarda Pachmayera se jmenoval Julius a vedl za války deník českých fašistů Vlajka. Pachmayerův nejznámější pseudonym pro western zněl Edwin Rudyard. Pro Rodokaps napsal tento muž Zlato Klondyku (1941) a do Večerů pod lampou přispěl bezohledně antisemitským románem Vesnický mor (1942), kterým jednoznačně trumfl i zmiňovaný Hurikánův úĺet. Také tuto knihu okupanti prezentovali jako vhodný příklad pro české autory a k diskusi jest i další Pachmayerův podivně útočný výplod Zednáři Zlaté Růže (1944).

Napsal režisér Karel Zeman sci-fi?

Další možný autor Pony Expressu Miloš Kosina (1909–1966) psal i pod jménem Hana Kosinová a po tatínkovi (byl nemanželský syn sládka) si přisvojil jméno Miloš Zeman, pod nímž stvořil například Děvčátko z operety. Roku 1953 pak měl Kosina šestnáct děl na komunistickém indexu a ani on se nedožil svého revivalu, když mu znovu vyšli Hoši z Modré zátoky (1969) a kniha Ahoj, velrybáři (1970). Hoši z Modré zátoky byli vydáni minimálně pětkrát a jedná se patrně o nejvýznamnější Kosinův počin. Z jeho westernů byly pak po roce 1989 mimo jiné reeditováni Kavalíři pastvin a Střelci z Mrtvého města. Jak už bylo naznačeno, je ale možné, že zajímavý román Pony Express napsal někdo zcela jiný.

Předposlední položkou antologie se stala netypická science fiction, která je utopií „o nemožnosti utopie“. Jmenuje se Svítání a soumrak (Dobré čtení 1944) a je ilustrovaná V. Radou, jehož rukopis Janáček nedokázal bez pochybnosti ztotožnit s rukopisem známého malíře Vlastimila Rady (1895–1965). A kdo byl její autor Karel Zeman? Opět nevíme. Je sice realitou, že do Dobrého čtení psal pod jménem Miloš Zeman i zmiňovaný Miloš Kosina, ale to neznamená nic. Janáček zvažuje i nepravděpodobnou možnost, že byl autorem sám režisér Karel Zeman...

Všechny texty antologie jsou z nějakého hlediska (literárního, jazykového, kulturního, ideologického) výjimečné, výraznější či výmluvnější než většina ostatních ve zmiňovaných h edicích. Některé jsou až překvapivě dovedně vyprávěny, jiné editor vybral z toho důvodu, že běžné paradigma ztvárnily způsobem, který se zvyklostem sešitových edic vymyká. Ještě další předvádějí kulturní stereotypy a ideologické fantazie dobové populární kultury s kouzelnou naivitou, což někdy za zveřejnění také stojí. Vždyť i Křížový Pete byl za stalinismu zesměšňován až absurdně, a tím výraznější klasikou trampské kultury se stal.

Každý Janáčkem exponovaný text reprezentuje přitom některou ze žánrových anebo tematických linií dobrodružného, kriminálního či (dokonce) utopického románu, přičemž editor akcentoval i pohledy na subkulturu trampingu. Antologie Eskadra obětovaných respektuje veškeré do ní zahrnuté prózy jako autorsky individualizované výkony sui generis a dopřává jim stejně vřelou péči, jaká by hřála díla vysoké literatury. Kritériem výběru byl navíc domácí původ autorů a český charakter zde zveřejněných detektivek. Autoři sešitů vyráběli i kriminální příběhy z anglického prostředí, ale těch se editor vzdal.

Každý ze spisovatelů je důsledně představen jediným textem a ti známější jsou záměrně zastoupeni dílem méně známým – s přihlédnutím k tomu, zda a kolikrát byl text reeditován. Výjimky z pravidla se dostalo jen „klasice“ Křížový Pete a dvěma dalším výtvorům navráceným „do oběhu“ po sametovém převratu. Díla nebyla jazykově modernizována, což některá z nich přitom už potkalo, a Pavel Janáček záměrně nepotlačoval historicitu textů.

Dodejme, že Janáčkův výběr zůstal striktně ohraničen médiem sešitového románu a nejedná se tudíž o reprezentativnější výbor z veškeré dobové populární četby. Nebyly třeba zohledněny podobné příběhy vydávané Melantrichem i ve Vilímkově Malém čtenáři a Dobrodružném světě.

 

Pavel Janáček (ed.): Eskadra obětovaných a jiné příběhy ze starých románů do kapsy. Antologie. Vybral, sestavil a průvodní texty sepsal Pavel Janáček. Přílohou svazku je zmenšené faksimile Rodokapsu 177 z 27. 10. 1938 Eskadra obětovaných. Vydal Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky. Praha 2019. 848 stran


Share on Myspace

Literatura