Často slyšíme či čteme různá přirovnání člověka a teď se stále víc objevuje přirovnání k počítači. Čím je jich víc a čím jsou schopnější – ty počítače, tím víc roste počet těch příměrů.

Tak prosím vás ne. Takhle ne, tohleto. To už je v zásadě špatně.

On totiž počítač umí hodně, zvlášť když se propojí s internetem, jenže: Počítač, i když hodně umí, neexistuje sám o sobě – an sich, jak píší filosofové.

Potřebuje elektriku, zdroj. Bez něj není nic, jak jsem dnes ráno zjistil, když nám vypli proud, a tím i wi-fi.

Chceme-li k něčemu přirovnávat člověka, tak myslím, že ten, kdo nemá víru či lásku, je stavba, a kdo víru či lásku má, je strom.

Dívám se z okna na obrovskou hrušku, jejíž život jsem kdysi zachránil, už jí červenají listy a píšu tužkou. Ještě mám schované luxusní pero, značkové, které jsem kdysi dostal, ale protože neposunuje děj tohoto psaní nikam kupředu, nebudu ho vytahovat ani obrazně, ani skutečně.

Tak strom, nebo stavba.

Počítač už jsme opustili, ostatně, když už počítač, tak možná mozek. Přirovnání – mozek a počítač, chápete. Mozek taky potřebuje zdroj a víme, že po chvíli bez kyslíku bídně zhyne. A do nicoty s sebou vezme všechno, co člověk-stavba nebo člověk-strom, na této zemi miloval, znal, uměl a počítal. 

A právě kvůli oné nicotě (aby nebyla), kvůli lásce k životu a ze strachu ze smrti vymysleli si lidi podivný dualismus – Duše a Tělo – a někteří tomu věří dodnes.

„A když bylo před kostelem, hádala se duše s tělem…“ Hospoda a kostel.

Pro ty, kteří přemýšlí a hledají, napsal druhdy Josef Čapek knížku Kulhavý poutník. Jako mladík jsem ji četl celé jedno odpoledne na pouti po třech hospodách a občas ji beru do ruky a do hlavy i dnes. Teď. I Josef Čapek vlastně používá jakýsi dualismus, zdvojení – Osoba a Duše.

Ale přečtěte si sami svého Čapka, i když jen nahlédnete, bude už váš! A stavějte svou budovu, chrám, tvrz či chatrč otevřenou anebo zalévejte strom…

S údivem žasnu, kam jsem se to dostal. Od úvah o metaforách až k nějakému skoro vizionářství. (A co víc – ó hrůzo! – nabádání!)

Začal jsem tím, že jsem uvedl přirovnání. Beru si z toho poučení, že přirovnávat člověka k něčemu možná není nijak přínosné.

Konec konců – každé přirovnání pokulhává, nebo kulhá.

Kulhal i poutník Josefa Čapka.