Čas plyne zvláštně, každému asi jinak rychle a také se tempo mění s věkem. Relativita zkoumaná Albertem Einsteinem je skutečně ohromující a vytváří magické nepoměry. Již Isaac Asimov se zmiňoval o tom, jak jej překvapuje krátkost dějin Spojených států. Jedná se jen o několik století a výsledkem je hlavní světový četník, jak by řekl mnohý občan.

Co všechno se za těch pár století semlelo, kolik měly Státy prezidentů, kde všude zasahovaly. A ono se toho semlelo hodně i v Anglii, dejme tomu, anebo ve Francii, ale všude se už stovky let přehouply do tisíciletí. Tam uprostřed severoamerického kontinentu však ne. Jeden člověk se mohl narodit v čase založení USA a žít ještě ve druhé polovině 19. století. Jeho vnuk s vámi mohl možná ještě klidně mluvit. Asimov prý nad tím vždy žasl, ale vraťme se do Čech a vzpomeňme jiných nepoměrů. A protože chci být osobní, připomenu zdejší premiéru snímku V zajetí rytmu. Došlo na ni začátkem osmdesátých let a film mě nadchl. Ale jednu věc jsem nedokázal úplně vstřebat, pochopit.

„Oni ještě žijí?“ nechápal jsem. Protože přední rokenrolové hvězdy tu hrají samy sebe. „Přece je to tak dávno, co vznikl rokenrol,“ říkal jsem si. „A oni jsou tady a hrají.“ Jerry Lee Lewis, dejme tomu. Mně bylo totiž tenkrát méně než dvacet a pohled zpátky, až někam do let padesátých, byl prostě závratný. Bylo to podobné jako s těmi Spojenými státy vnímanými Asimovem. „Kdysi se začalo hrát jinak a je to pravěk populární hudby, která mezitím prošla značným vývojem,“ říkal jsem si v biografu. „Tam jsou jiná měřítka času. Deset let jako století. Jak je to možné?“

A tento nepoměr nechápu dodnes. Dějiny světa kontra dějiny popu. Dějiny lidstva versus krátká historie letectví. Starověk, středověk, novověk a vedle toho historie internetu anebo mobilního telefonu. Připadá mi, že ty kratší historie by nutně měly být jaksi hutnější, ale nejsem si tím jist. Vždyť celé dějiny jsou nabity událostmi a nepředstavitelně hutné. Nelze určitě říct, že se valily pomaleji. Nebo snad ano?

Čas je zvláštní věc a měřit jeho rychlost nelze jinak než vlastními smysly. Věřte však smyslům, když je podle nich dětství jako nekonečný sad a stáří jako let, během kterého není už takřka na nic čas a mnoho úkonů, které děláme, provádíme naposled, což si také uvědomujeme. Když jsem byl malý kluk, bylo pro mě založení Československa vzdálené přímo nekonečně. Dnes už mi to tak dávno nepřipadá a vznik rokenrolu je teď blizounký. Škoda. Když mi bylo těch osmnáct, byla to éra nekonečně vzdálená, a mně připadalo, že je na všechno dost času. Není.