Nejsou a nemohou být lepší zákony, než nám dává příroda a myslím, že jestliže je ignorujeme, vymstí se to. A jeden z jejích zákonů či hlavních projevů, chcete – li, je rozmanitost. Nepřeberná a hýřivá jinakost, různost květů, listů, dřeva, lidí.
Ale lidé jako by šli opačnou cestou. K čemu jsou třeba v kouzelném starém městě jménem Praha nějaké starbucksy, kfc? Pro koho je to dobré? Proč nemáme vlastní kavárny, každou jinou? K čemu slouží ty franšízy? Cui bono, probůh?
Snad je to tím, že mlčky tolerujeme tzv. glajchšaltování, že nám nejen nevadí stejnost, ale že se jí někdy někteří přímo dožadujeme. Proč by byl jinak u takřka legendární zastávky na D1 u Devíti křížů mcdonald? A i ten kačer je importovaný, proč? Mívali jsme taky třeba nejkrásnější dětské knížky na světě! Kolik ve světě dostaly ocenění… A dnes?
Marcus Aurelius (římský císař 161–180) píše (viz obrázek):
Napadá mě, že i ty časopisy, nakladatelství, co jen zahlcují čtenáře importem, jdou jaksi proti vlastnímu smyslu své práce. A tou přece není, nemůže být v první řadě zisk! (Hle, ještě o tom sním…)
Málo se hledá, co máme svého, vlastního, možná lepšího, než ti světoví bestselleristé říkají. Nic doma nehledat a jen přejímat, znamená ochuzovat svět o rozmanitost, jít přímo proti duchu přírody.
Ale všechno, co jsem tu teď napsal, by asi nebyl problém zpochybnit. Kolik různých otázek mě napadá, otvírá se. Jen ten základní pocit z toho, že na krásných místech mého města jsou stále jako vejce vejci si podobné, stejné podniky, ten blbý pocit je nepochybný.
Naše dvě otázky:
- Jsem sám, komu to vadí?
- Proč tam lidi chodí?
Proč si, jak by řekla teta Kateřina z knihy o Saturninovi, nehledí svého? Jenže - jak si hledět svého, zavalený tím vším agresivním cizím?
Jeden z opravdu dobrých a celosvětově i hodně známých scénáristů, pan Jean-Claude Carriere píše:
Chléb a hry. Někam to svoje, to vlastní, jen tak předáváme a nevíme kloudně komu ani kam.
