Před čtyřmi lety jí byla diagnostikována rakovina mízních uzlin – vyléčila se, vypsala se z ní… Tereza Schillerová je dnes úspěšnou blogerkou a spisovatelkou. Co jí nemoc vlastně vzala a co jí naopak dala?

 

Asi osm měsíců po ukončení léčby rakoviny mízních uzlin jste začala psát blog. Proč až tak pozdě – a ne v jejím průběhu?

Během léčby jsem ho nedokázala začít psát. Byla jsem vyčerpaná, neměla jsem nadhled, priority byly jinde. Byly to měsíce, kdy jsem žila zřejmě z podstaty, moc si z toho nepamatuji, jen útržky. Pak mi zpětně došlo, co jsem prožila a že to bylo doopravdy. Dolehlo to na mne a zároveň mne paralyzoval strach z případného relapsu. Po tom tři čtvrtě roce jsem to nějak s psychikou a závislostmi „vybojovala“, ale byl to neuvěřitelný očistec. Nechtěla jsem svoji nemoc v sobě popřít, a tak jsem sedla a začala psát.

 

Proč jste se ho vlastně rozhodla psát?

Protože jsem se o takových šílenostech, které jsem prožila, nikde nedočetla, nevygooglila jsem nic o lidském pohledu na rakovinu, jen odborné články a všeobecné řeči. Chtěla jsem sepsat otevřenou a spontánní zpověď o tom, co všechno může léčba rakoviny obnášet. Není to jenom o tom, dostat chemoterapie, přijít o vlasy, ale že vás to rozhodí totálně psychicky, nemoc zasáhne do vztahů – partnerských, pracovních i přátelských. A ještě si odnesete post trauma. Také mi došlo, že rakovina je vlastně akutní záležitost. Je nutné, aby lékaři zasáhli brzy. Vše se na začátku odehraje tak rychle a vy nestíháte vnímat, jak vážné to je, proto to u mě mělo takovou časovou setrvačnost.

 

Chápete své psaní jako jistou formu psychoterapie?

Psaní blogu mne začalo naplňovat. Byla to terapie sdílením. Dostávala jsem okamžitou zpětnou vazbu od čtenářů, kteří se v mých zápiscích zrcadlili anebo díky nim pochopili, co prožívali jejich blízcí, kteří si tímto masakrem prošli. Mnozí lidé, stejně jako kdysi já, vůbec netuší, jak je onkologické léčba náročná. Já sama jsem tím byla tehdy úplně zaskočená.

 

Dnes píšete i příběhy jiných lidí, kteří prošli či stále procházejí rakovinou. Co mají tito lidé společného? A co je naopak rozděluje?

Dnes už ne. Toto byl projekt, který jsem na blogu před dvěma roky. Bylo to velmi úspěšné a toto jsou právě ty příběhy, které jsou součástí knižního vydání Deník raka 2. Dneska už bych takové příběhy psát nemohla. Jsem čtyři roky od uzdravení a bavit se stále na téma nemoci mi už dávno začalo brát energii. Až jsem se dostala do fáze zvané „mám rakoviny plné zuby“. Vracet se pořád k nemoci nikam nevede. Nejde to uzavřít zcela, ale nemá cenu se v tom moc nimrat. Stalo, se stalo. Jsem tu, měla jsem štěstí, život jde dál. A tím, že mi umřelo na rakovinu i pár přátel mi to o to více dochází. Oni tu bohužel nejsou, ale já stále ano. Tito lidé mne naučili si uvědomovat realitu a její pomíjivost a bylo by trestuhodné ji prožít sžíráním sebe sama „co by kdyby“. Přišla jsem sice o iluze, ale také jsem přišla na to, co v životě chci, a tak za tím jdu.

 

Jak vlastně píšete – myslím, za jakých podmínek?
Nejčastěji píši večer, někdy i do noci a pak se člověk probudí do unaveného rána. Potřebuji být soustředěná a u psaní jsem ráda sama. Do uší si pouštím hudbu, abych se úplně odstřihla od vnějšího světa. Je to pro mě důležité. Pak už se to ze mě sype. No a věřím, že jednou přijdu na to, proč vlastně píšu. Jak řekl Charles Bukowski: „Psaní si nevybíráš ty, to si vybírá tebe.“ Samozřejmě je k tomu potřeba mít určité vlohy a nadání. Psaní je řemeslo.

 

Na svém blogu jste velmi otevřená, přímo vyzýváte své čtenáře, aby reagovali a kontaktovali vás. Nevrací Vás tyto kontakty snad až příliš zpět do dob, kdy jste vy sama byla ohrožena na životě? Co vám podobné „vztahy“ dávají a co vám naopak berou?

Otevřená jsem stále, čtenáře ráda zapojuji do některých úvah, a také třeba do organizace mých besed, ale ta interakce už není zdaleka taková, jako bývala v začátcích blogu. To mi denně chodily desítky zpráv, dneska už jich tolik nechodí, ale když už nějaká přijde, tak je pro mne velmi povzbudivá. Prostě satisfakce. Přiznám se ale, že mi chodí dotazy, které mne tahají zpět do té doby a nedělá mi to dobře. Jsou to leckdy odborné dotazy do toho já se pouštět prostě nechci, nabádám lidi, ať se na tyto věci ptají lékařů. Jednou jsem dokonce svoji kamarádku musela tak jako velmi hezky poslat do háje, když se mě ptala, co má dělat kolegyně, která je po rakovině a je nepříjemná a zádumčivá. Nemůžu řešit všechny osudy, a nejsem psycholog. Lidé si blogování s tímto někdy pletou. Každý musí začít u sebe a já lidem pořád říkám, že pokud se necítí dobře tak ať za těmi odborníky jdou. Dneska máme možnost odborných terapií, které hradí i zdravotní pojišťovna. Lidé mají ale kolikrát vůči tomuto sociální stigma a bojí se tam jít. Za to já ale odmítám nést odpovědnost. Mohu jen inspirovat, nic víc.

 

Má váš blog nějaký předobraz, inspiraci?

Právě, že vůbec. Deník raka je čistě můj projekt a nebyl vůbec nijak dopředu promyšlený. Založila jsem ho kdysi v dubnu 2016 na facebooku, a až po založení jsem začala psát první články.

 

Více najdete v aktuálním vydání přílohy Literárních novin Harmonie života.

Nová kniha Terezy Schillerové právě vychází

Člověk až po letech zjistí, s kým to vlastně žije. Úderem čtyřicítky se Jolana rozhodla, že se rozejde se svým dosavadním partnerem, a přestala se ohlížet na to, co od ní očekávají ostatní. Začala konečně žít sama pro sebe. Všichni (včetně jí samé) se ale najednou nestačí divit, protože Jolana se de facto „urve ze řetězu“… A postupně jí dochází, že ji jen těžko mohou mít rádi druzí, když nemá ráda sama sebe. Princezna Psycho je kniha, která vám bude mluvit z duše.


Share on Myspace

Literatura