Mám v paměti časopisy, co tak už rok před tím kupoval táta a nekonečný pláč naší mámy.

Byli jsme na severu Čech, psali vápnem na silnice vzkazy Ivanovi, aby šel domů a vyměňovali cedule s názvy obcí.

Od tých čias už jsem nikdy nezažil, aby se lidi měli tak rádi, aby se respektovali, smáli se a mluvili spolu.

Ne, už potom nikdy... Snad jen na chvíli v tom roce 1989, než všechno převálcoval primitivní ekonomický pragmatismus, který mimo jiné vedl až k rozdělení Československa bez referenda.

Dodnes mě to velmi rozčiluje! Stejně, jako tehdy ten „vstup vojsk“ – obyčejnou okupaci bylo třeba přejmenovat.

Je to pryč, ruštinu nikdy nebudu mít rád, nechci na to myslet.

A abych nekončil ponuře, ty skoro válečné časy konce léta 1968 a dál popsal pro mě geniálně Jiří Dědeček, lezla na mě puberta, jako na něj:

Když potom obrněné vozy

se rozlézaly po vlasti,

mě lákaly jen dívčí kozy

a přičleněné oblasti...

Dovolil jsem si citovat zpaměti.


Share on Myspace

Literatura