„Pozor, vyletí ptáček!“ hlásala kdysi před focením formulka, která však v současnosti může mít úplně jiný účinek. Je možné, že někdo už neznalý té tradiční věty zvedne hlavu směrem k blízkému stromu v domnění, že byl upozorněn na chystaný vzlet nějakého opeřence z větvoví.

Jak pamětníci vědí, původně šlo o avízo, že člověk bude za chvilku zobrazen. A že by se měl dívat směrem k aparátu, nemrkat a nevrtět se. Zároveň se tvářit tak, jak by chtěl být zvěčněn, aby nevypadal jako špatně vyřezanej svatej. 

Ale co s tím měl společného ptáček? 

Usuzuji, že hláška vznikla zřejmě ještě v časech skříňových deskových fotoaparátů, které připomínaly bedničku. Mohlo tedy jít o navození symbolické představy, že právě z té uzavřené klece nějaký ptáček vyletí.

K uživatelům takového fotoaparátu patřil například legendární mistr Josef Sudek. Když jsem s ním svého času pořizoval interview, škoda, že jsem se ho opomněl otázat, zda i on někdy použil tuto pomocnou předehru.

Stejně tak bych se mohl zeptat i Herberta Slavíka, jestli se k onomu úsloví uchýlil při vznikání oficiálního prezidentského portrétu Miloše Zemana. Slavíkův fotoaparát už nebyl skříňový, ale i tak docela rozměrný. Navíc v souvislosti se zkoumanou průpovídkou stojí za pozornost i význam fotografova příjmení. 

Ohledně zrodu rčení o vylétajícím ptáčkovi bych si uměl představit taky možnost, že to upozornění mohlo kdysi v počátcích fotografie účelově předznamenávat, že záhy „vyletí“ magneziový blesk.

Ptačí symbolika bývala spojena s fotografickým konáním natolik bezprostředně, že Zdeněk Thoma, cestovatel a fotograf, ptáčkuje důsledně už přes půl století ve svých novoročenkách. Jeho PF (jejichž autorem je výtvarník Ladislav Havlíček) jsou každoročně různě variovaná, ale vždy s tématem opeřence vylétajícího z aparátu. 

K loňským Thomovým osmdesátinám vyšly ty svérázné novoročenky dokonce souborně vydané jako malá knížka se zmíněným rituálním zvoláním na obálce.

Příslušné rčení se vyskytuje taky na štítu knížek Jindřišky Smetanové a Kurta Vonneguta jr. Je zároveň spojeno se souborem koláží Adolfa Hoffmeistera.

Mám to úsloví uložené v paměti mimo jiné i v souvislosti s bývalými pouličními fotografy, kteří patřili k městskému koloritu.

Taky se mi vybavuje rituál při pořizování skupinových snímků školní třídy. Komunální fotograf nás nejprve stupňovitě naskládal, abychom byli všichni vidět, a pak završil obřad onou kanonickou větou. Ve skutečnosti mu šlo především o apel technický, nikoliv o požadavek snažící se o vykřesání povinného úsměvu, jak o něj loudí novodobě panující vybídka „Řekněte sýýýýýr!“

Jestliže sýrové heslo vytěsnilo to bývalé ptáčkovské, stojí za zmínku, že je svým způsobem náhodou, že právě tak jako v angličtině, kde je původní návodné zvolání cheeeees spojeno s vyslovením dlouhého ííííí, umožňuje totéž foneticky i české slovo stejného významu.

Nevím, jak to mají v jiných zemích, kde taková zvukově táhlá shoda v překladu sýra do tamních jazyků není. Už třeba na Slovensku zdánlivě stejné slovo neplní očekávanou funkci tak docela. SYR bez čárky nevymodeluje zrovna moc usměvavý výraz ve tváři, jak je možno si ověřit před zrcadlem. 

Ale ještě zpět k ptáčkovi. Zánik toho dnes už archivního zvolání je zjevně podmíněn i tím, že do přítomných stále častěji užívaných placatých fotomobilů by se nevměstnal už ani kolibřík.