„Každý autor píše stále jednu knihu.“ Tento bonmot lze jistě snadno vyvrátit, nicméně zrovna u zkušeného spisovatele Karla Rady je na něm pravdy nemálo. Jeho knihy zachycují nehledanou realitu, jak se dotýká každého, kdo zrovna raději nestrká hlavu do písku ve skleněném zámku. A není pštros nebo „zhulen“. A to už se dostávám částečně k autorovu slovníku.

Karel Rada (*1964) totiž zbabělým či hloupým pštrosem není a své hrdiny neidealizuje, ba ani nešetří. V další své, už pomalu desáté knize Chvějící se jehličky příští zimy opět naprosto nic nekamufluje, nestylizuje, sprostými slovy možná šetří, ale opakovaně je i chrlí, a sex... Sex je tu vždy, kdy by na něj došlo v reálu, aniž dílo sklouzne k pornografii. Zajímavý je autorův návrat až do roku 1989, kdy vznikly první ze zde přítomných textů, zatímco ty nejnovější nesou loňské datum. To sice působí na první pohled jako až neskutečný oblouk tří desetiletí, ale třeba datace próz první části staví ten dojem na nohy, jelikož pouze Náhradní Kristus (1989–1990) je skutečně psán už „kdysi“. A každý, kdo Radovy knihy zná, ví, že prostě vždy prosadí i mezi novější své texty cosi... Inu, cosi jako zdařilou juvenilii.

Četné povídky PRVNÍ ČÁSTI svazečku ovšem rašily z autorova editoru teprve v letech 2016–2018, přičemž se tu jedná o příběhy Vymejvárna, Než přijde obleva , Muž, který mě nabodne a Dopisy Volze. Kniha jako celek, dodejme ještě, má přitom podtitul Sedmero čajových zastavení a jest uvedena krásnou citací z básně J. H. Krchovského:

Důkaz, že duše není věčná,

přijmu až s koncem nekonečna.

Typická je pro Radovy texty místy až naturalistická absence abstrakce, s níž na nás „valí“ zcela konkrétní životní reálie (byť většinou pražské), přičemž však disponuje talentem text podobnými perličkami (například odsouzením písní pana Peterky) nepřehltit. A často narazíme na přiznané citace textů kapel Kurtizány z 25. Avenue, Čínská čtvrť, Dunaj, Do řady!, Garáž a Zuby nehty.

U některých povídek uvádí Rada taktéž místa jejich zrodu, i překvapeně se ocitáme až v Rabštejně nad Střelou (našem donedávna nejmenším městečku), v pohraniční Kadani a na Hlásné Třebani.

Velmi vhodně zvolené finále první části knihy představuje novela Dopisy Volze.

Uvedena je – možná trochu vypočítavě – mottem z Topolova Citlivého člověka. Vlastní povídka pak předestře syrový, pravdivý, věrohodný a ospravedlňující pohled na část Ruska poslední doby a ne rozhodně na jeho nelidství, ale na jeho lidství. „Mladí jsou vždycky spolu.“ Tato věta mě napadla při četbě. Nu, a nejsou rozhodně spolu jen skrze sex a drogy.

I když... Přejděme k závažné druhé části, jejíž první text je datován 2009–2012. Ten druhý je již jen krátkým dovětkem z 15. září 2018. Těžiště svazku je přitom deklarativně věnováno všem, kteří „přežili devadesátky“, a uvedeno vzletnými slovy Sylvie Plathové. A pak už vpadáme do prostředí psychiatrické léčebny. Je vykresleno hlavně skrz figury zde trpící i bláznící a z celé knihy se tu nejvíce ocitáme u problematiky drog.

„Teprve na pervitinu s Filipem jsem poprvé v životě pocítila ten správnej orgasmus,“ zaznamenává si jedna z hrdinek, takže čteme zaujati dál a dál (já tedy ano), ale abych nebyl obviněn, že propaguji pervitin, ocituji ještě jeden pozdější zápis. „Zkrátka: nebyl to můj Filip, jakýho jsem při sexu už nesčíslněkrát zažila, byla to jen mátoha, která se udělala sama... a na mě už se jaksi nedostalo. Vesmírnej orgasmus se nekoná a bez pervitinu v krvi se asi konat nebude. Nebo bude?“

Tento ústřední text je pozoruhodným vhledem do fungování drog, dokumentem o efektu jejich aplikace i varováním nevyjádřeným sice nijak přímo, ale mezi řádky určitě. Je však nesporné, že VŠECHNY texty knihy tvoří fakticky jediný komplex, a ne-li úplně, tak dost, opravdu dost sevřeně.

Oč tu vlastně jde? Myslím, že o ne zase tak malou mapku části světa, který zde sice není a ani nemůže být zachycen ve své obrovitosti a celistvosti (tak například krátký vstup Hrabalův mi tu připadá spíš jako laciný efekt), avšak to, co zaznamenáno jest, není jen pábením. A rozhodně ne kalkulovanou konstrukcí. Je to zprávou o životě jedné mladé generace ze střední Evropy.

Karel Rada vystudoval scenáristiku na FAMU a stal se režisérem a hudebníkem. Publikoval už v samizdatu a jeho dosavadních knih jmenujme alespoň Kunderion (2017), Promiskuitní večírek (2015), Oblomovku (2005) či Připravte se na nejhorší (1994).

 

Karel Rada: Chvějící se jehličky příští zimy. Doslov Josef Straka. Kresba Petra Cibulková. Vydalo Nakladatelství Monument. Slušovice 2018. 120 stran


Share on Myspace

Literatura