Psaní knih je opravdu můj splněný sen, říká autorka oblíbených dětských knížek Ivona Březinová, která za svá díla obdržela několik Zlatých stuh, Cen učitelů, Cen knihovníků, nominace na cenu Magnesia Litera a dětští čtenáři ji pasovali na rytíře Řádu krásného slova. Právě píše sedmý díl z dobrodružné řady Gang odvážných, jehož děj se odehrává na ostrově Tenerife.  

 

Vyrůstala jste v rodině strojního inženýra a učitelky chemie a biologie. V dětství jste nejen ráda četla, ale i psala. Někde jste řekla, že kniha byla pro vás kamarádka i sourozenec. Jaká byla vaše dětská léta strávená v Ústí nad Labem?

Měla jsem krásné dětství. V létě jsme bydleli na chatě v Brné, kde jsem měla skvělou kamarádku, a zimní víkendy jsem trávila na lyžích. Stačilo vyjet za město, do Telnice, nebo později do Jizerek či Krkonoš, kam jízdenka z Ústí stála deset korun. Vždycky ráno v šest se vyjíždělo z autobusového nádraží a ve čtyři odpoledne, když se zavřely vleky, odjížděl autobus zpátky. Nejčastěji jsem si však ve volných chvílích četla. Hned vedle našeho paneláku byla knihovna, takže jsem od osmi let dvakrát týdně přebíhala trávník a odnášela si domů knižní úlovky. Při čtení jsem prostě byla ve svém živlu. A při hraní na spisovatelku taky.

 

Na gymnáziu vás češtinu učil básník a spisovatel Jan Houška, který vás hodně ovlivnil. Vystudovala jste pedagogickou fakultu a pak pracovala na katedře bohemistiky a napsala několik odborných článků a studií. Proč jste si vybrala češtinu a dějepis? Uvažovala jste, že budete učitelkou? 

Chtěla jsem studovat český jazyk a literaturu. Dějepis jsem zprvu chápala jako přívažek k hlavnímu oboru, ale v kruhu jsem byla spíš výjimka, spolužáci to většinou měli naopak. Já jsem původně koketovala s myšlenkou, že bych češtinu studovala v kombinaci s výtvarnou výchovou. Dokonce jsem celý čtvrtý ročník gymnázia chodila i na přípravné kurzy. Jenže výtvarku nakonec otvírali jenom s ruštinou. A mně šlo hlavně o český jazyk. Dnes s odstupem vidím, že studium historie mě mnohému naučilo. Pro psaní knih se mi znalost dějepisu určitě hodí. Navíc si nemyslím, že bych měla výtvarné nadání. Pravděpodobně bych tu výtvarku ani nedostudovala. Občas ale závidím kolegům, kteří píšou i kreslí, a pod jejich rukama pak vznikají plně autorské knihy. Na druhou stranu mě moc baví sledovat, jak mnou napsaný příběh výtvarně ztvární někdo jiný. Takže jsem vlastně ráda za to, jak to dopadlo. Psaní je pro mě splněný sen, po učení ve škole netoužím. Přesto jsem se školáky v kontaktu, právě besedy ve školách a v knihovnách mi umožňují být svým čtenářům co nejblíž.

 

Na mateřské dovolené jste si uvědomila, jak jste jednou přiznala, že jste si ještě nesplnila svůj dětský sen stát se spisovatelkou, a tak jste to zkusila a v roce 1997 vám vyšla první knížka pro děti Panáček Paneláček. Proč jste si vybrala právě psaní pro děti a mládež?

Panáček Paneláček je sice první kniha, kterou jsem napsala, jenže chvilku čekala na vydání a taky na ilustrování. Takže mou první vydanou knihou se stal román pro mládež Zrcátko pro Markétu (další vydání už vycházejí pod názvem Pomeranče v podprsence), který vyšel v roce 1996. Je to vyprávění o veselých i chmurných chvilkách dospívání podané z pozice třináctiletého kluka. A proč jsem si vybrala psaní pro děti a mládež? Protože své první opravdové knihy jsem začala psát na mateřské dovolené. Svět dětí mě pohltil, inspiroval a bavil. Úžasné je, že mě pohlcuje, inspiruje a baví dodnes. Moje dcery už jsou dospělé, ale já jsem v mnoha ohledech dítětem zůstala. A je mi tak dobře.

 

Od té doby jste napsala na 116 knížek a jen v roce 2020 vyšly – Fina a Zef: Příběh Surikat, Šel jsem se psem, Surikaty na poušti, Yveta to ví nebo Vire, padni! Pracujete na nové knížce?

Nevím, jestli vydaných knih je přesně 116, ale hodně jich opravdu je. Jednak je to dáno tím, že do celkového počtu spadají i leporela a knížky pro začínající čtenáře, které bývají malého rozsahu. Druhý důvod, proč počet mých knih narůstá, je ten, že se psaní knih věnuji profesně na plný úvazek už dvacet pět let. A třetí důvod – psaní mě pořád moc baví.

Pokud nejezdím do škol a knihoven po celé republice (což teď v době koronavirové krize nejde), tak píšu. Právě v období pandemie vznikla kniha Vire, padni! Je to vyprávění o trampotách jedné trochu potřeštěné rodiny, která se vrací z jarních prázdnin strávených na odlehlém místě a netuší, co se mezitím se světem stalo. Bláznivé situace v knize mají dětem trochu odlehčit od těžkostí doby, v které žijeme, a navíc jim umožnit nahlédnout do problematiky nakažlivých nemocí.

Na přelomu roku jsem psala novou knihu pro prvňáčky a teď pracuji na sedmém pokračování série dobrodružných příběhů, v kterých parta dětí pokaždé přežije nějakou nebezpečnou situaci. Řada má název Gang odvážných. Čtyři díly už vyšly, Ztraceni ve vlnách, Nevinná lavina, Ve spárech džungle a Poušť, všude poušť. Pátý díl se odehrává při zemětřesení v Tokiu a šestý při povodni v hřenských soutěskách. Matyáš Namai je právě ilustruje. Díl, který teď píšu, přináší hrdinům do cesty ničivý požár na ostrově Tenerife. K celé řadě existují i webové stránky www.gangodvaznych.cz.

 

Vaše literární díla vám vynesla celou řadu ocenění a dětští čtenáři Vás pasovali na rytíře Řádu krásného slova. Co to pro vás znamená?

Myslím, že každého potěší uznání. Je to potvrzení toho, že svou práci děláte dobře. Já mám navíc radost, že ocenění, která mé knihy obdržely, jsou poměrně vyrovnaná, že jsou jak od literárních kritiků, učitelů a knihovníků, tak i od obyčejných čtenářů. Cením si toho, když nějaké dítě věnuje svůj čas tomu, aby si přečetlo, co jsem napsala. Já trochu spoléhám na fakt, že když mě bude text bavit při psaní, najde si pak čtenáře i hotová kniha.

 

Stala jste se velmi úspěšnou spisovatelkou. Stále vás psaní naplňuje a o čem ráda píšete? A kde nacházíte inspiraci?

Psaní knih je opravdu můj splněný sen. S každou knihou se stávám někým jiným, prožívám situace, které bych v reálném životě zažít nemohla, nestihla, nedokázala. Při psaní žiji spousty životů. Tematický a žánrový rozptyl mých knih je poměrně velký. Od zvířátkových leporel a pohádek přes knížky pro prvňáčky až po historické či literárně cestopisné knihy pro mládež, či romány, v nichž vystupují gambleři a narkomani. Baví mě právě ta pestrost. Každá věková kategorie mladých čtenářů vyžaduje jiný přístup. Nejen jiná témata, ale i jiný jazyk. Na inspiraci se mě ale radši neptejte. Nevím, kde všechny nápady vznikají. Jsou všude. Stačí se dívat a poslouchat.

 

Od roku 2005 jste byla šest let lektorkou tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Co vám toto období dalo?

Bylo to šest velmi intenzivních let, během kterých jsem se věnovala studentům, ale zároveň jsem nechtěla rezignovat na své vlastní psaní. Byla to hektická doba, kdy jsem byla obklopená podobně naladěnými mladými lidmi, pro které psaní znamenalo stejnou vášeň, jakou při psaní prožívám já. I proto mi stálo za to, abych projekty, na kterých jsme v seminářích pracovali, dotáhla až do knižní podoby. Výsledkem mého působení na Literární akademii je šest vydaných sbírek povídek mých studentů (Zuby nehty, Tisíc jizev, Ruce vzhůru!, Nahoře bez a dole taky, Pohádky na dobrou noc a Noční můry nespí).

 

Stále ráda čtěte? Máte oblíbeného autora?

Se čtením je to u mě stejné jako s psaním. Obojí pro mě znamená zábavu i práci. Abych mohla vytvořit věrohodné postavy s často specifickými problémy a zasadit je do konkrétního prostředí, potřebuji před psaním spoustu věcí nastudovat. Než začnu psát, musím toho hodně přečíst. Dělám si poznámky, sbírám fakta, třídím je a snažím se přijít věcem na kloub. Nevadí, že ve své knize pak použiji pouhý zlomek nabytých znalostí. Čím víc o tématu vím, tím svobodněji se mi pak o něm vypráví. Samozřejmě čtu i knihy jen z čiré radosti, ale to je odměna, na kterou si musím vyhradit čas.

 

Umíte odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

To právě moc neumím. Už roky prakticky nerozlišuji, jestli je všední den, nebo víkend. Pokud mám rozepsanou knihu, píšu denně. Příběh prožívám, a dokud není zhruba hotov, nerada z něj vystupuji. Pak přichází fáze ladění, ta už není tak emočně vyčerpávající, ale ani tak zábavná. A nejmíň v oblibě mám korektury, bez kterých to však nejde. Po odpočinku, kdy se víc věnuji rodině, práci na zahradě a kolem domu, čtení, a kdy doháním vše, na co jsem při psaní neměla čas, přichází doba příprav na další rukopis. A pak už vyhlížím okamžik, až zase začnu psát.

 

Ivona Březinová se narodila 12. května 1964 v Ústí nad Labem jako Ivona Karásková. Vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem obor čeština – dějepis. Zde získala doktorát pedagogických věd. Pracovala na katedře bohemistiky, v letech 2005–2011 byla lektorkou tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého, kde později působila jako vedoucí katedry tvůrčího psaní a jako prorektorka pro ediční činnost. V roce 1996 debutovala knížkou pro děti Zrcátko pro Markétu. Napsala 116 knížek pro děti a mládež, například Lentilka pro dědu Edu, Začarovaná třída, Kluk a pes, Teta to plete, Řvi potichu, brácho, nebo triptych Holky na vodítku. Obdržela řadu ocenění – několik Zlatých stuh, Cen učitelů, Cen knihovníků, nominace na cenu Magnesia Litera… Dětští čtenáři ji 1. června 2004 pasovali na rytíře Řádu krásného slova. Je patronkou Alzheimer nadační fond a nadačního fondu Gabrielis, s nímž spolupořádá literární soutěž pro mladé talenty Cena Ivony Březinové. Pro letošní třetí ročník soutěže bylo vybráno téma To nevymyslíš! Je vdaná a má dvě dcery. Více informací na www.brezinova.cz.


Share on Myspace

Literatura