Spisovatelka a scénáristka Petra Dvořáková, držitelka ceny Magnesia Litera za knihu Promarněné sny, ráda píše o tom, co ji zaujme. Neopomíjí ani malé čtenáře a její Julie mezi slovy jí vynesla Zlatou stuhu za nejlepší beletristickou knihu pro mládež.  

 

Většinu svého života jste prožila v Lavičkách u Velkého Meziříčí, kde jste vyrůstala se sourozenci. Co vás v dětství bavilo?

To dětství z hlediska života na vesnici bylo skvělé, žili jsme natěsno s přírodou. Zažívali jsme spoustu iniciačních momentů, třeba vyšplhat na kaštan, který rostl na návsi. Scházely se tam děcka z celé vesnice, a kdo zvládl vyšplhat do koruny, zapadl do party. Dětství v Lavičkách – to byla spousta her a lítání po venku, byla to maličká voňavá místní knihovna, ale také stará škola a pan učitel Chalupa, který voněl cigaretami a měl vzácnou čtyřbarevnou propisku, kterou nám do deníčku zapisoval jedničky.

 

Bylo vám čtrnáct let, když jste vstoupila do kláštera a studovala na zdravotní sestru. Co vám toto období dalo?

Naučila jsem se vytrvalé práci a sebedisciplíně, to se v životě nikdy neztratí.

 

Po odchodu z kláštera jste se vdala, stala maminkou a pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici. Osud si s vámi nepěkně pohrál. Dlouhý boj s anorexií, vážné onemocnění mladšího syna. A v té době jste začala psát. Pomohlo vám vypsat se z bolestí?

Psaní knih jsem nikdy nebrala jako terapii. Na to může člověku sloužit deník, a nemusí z toho dělat knihu. Terapeutickou funkci psaní jsem si ale mimoděk uvědomila u knihy Já jsem hlad. Došlo mi, že tím, že člověk něco napíše, tak si ten problém vlastně vyndá z hlavy a může se na něj koukat zvnějšku. Tím ho může zahlédnout trochu jinak a najít pak řešení. Ale na tohle opravdu knihy primárně sloužit nemůžou.

 

Vaše první kniha Promarněné sny vám vynesla cenu Magnesia Litera. Postupně přišly další tituly. V každé své knížce se zabýváte jiným tématem. Podle čeho si vybíráte, o čem budete psát?

Nemá to žádný systém, jednoduše mě nějaké téma zaujme, někde se s ním potkám a zkouším ho literárně rozvinout. Buď mi to jde, nebo ne. Často se při zpracování tématu zaseknu a rukopis klidně i na roky odložím.

 

Dvě své knížky – Julie mezi slovy a Flouk a Líla – jste věnovala dětem a knihu Každý má svou lajnu mládeži. Za Julii mezi slovy jste obdržela Zlatou stuhu a Cenu učitelů. Co vás přivedlo k psaní pro děti a mládež?

Je to jiný způsob psaní. V něčem náročnější, v něčem jednodušší. Baví mě vidět dětský svět, baví mě setkávat se s dětmi, dívat se na to, co je zajímá. Proto mě asi taky napadlo psát první knížku pro děti. Díky postavě Julii jsem vlastně mohla vstoupit do jejich světa a chvíli tam pobýt.

 

Působíte také jako scénáristka například TV pořad pro děti a mládež Planeta Yó nebo Agent v kapse. Co je vám bližší, psaní knih nebo scénářů?

Určitě psaní knih. Psaní knih je odlišný způsob tvorby, hodně se to liší od scenáristiky. Příběh v knize musíte vést jinak než ve scénáři, kde můžete relativně v dění skákat. V próze tím vytváříte jen zmatek. I když si spousta lidí myslí opak, ten knižní způsob psaní je vlastně mnohem náročnější, protože v knize za vás kamera nic neodvypráví. Kdežto ve scénáři můžete větší část hodit na ni, což práci dost usnadňuje.

 

Jaká jste čtenářka? Máte oblíbené autory nebo témata, které preferujete? 

Popravdě, nejsem moc velká čtenářka, čtu velmi pomalu a navíc, když se živíte psaním, ve volném čase si potřebujete od písmenek trochu odpočinout. Mám hodně ráda současné české autory, hodně čtu poezii, třeba nová sbírka Jonáše Zbořila je opravdu skvělá, nebo Zahrada od Marty Jirousové.

 

Máte dva syny Dominika a Vítka, kteří od dětství hráli florbal. Někde jste přiznala, že jste také velký fanda tohoto sportu, a když je možnost, tak si jej ráda zahrajete. Platí to stále?

Dávno ne, nebyla jsem zrovna silný kousek v týmu, takže jak se objevili schopnější, a hlavně mladší hráči, synové mi naznačili, že je nejvyšší čas odejít (smích). Florbalu jsem věrná zůstala jako fanda, ale taky s florbalisty spolupracujeme na pomoci onkologicky nemocným dětem prostřednictvím rodičovské organizace Haima. A musím říct, že je skvělé, jak se k takto nemocným dětem florbalisti staví! I proto mám florbal tak ráda – nekončí na hřišti, ale má přesah k dalším hodnotám.

 

Máte ráda aktivní nebo pasivní odpočinek?

Nějaké velké lenošení mi radost nepřináší. Miluji inliny, na nich si vyčistím hlavu úplně nejlíp. Z dětství mi zůstal i vztah k ručním pracím, takže občas něco upletu nebo ušiju. Nedokázala bych třeba jen tak sedět a koukat na televizi, ale když mám u toho pletací jehlice v ruce, je to docela fajn oddech.

 

Petra Dvořáková (narozena 1977) vstoupila do povědomí čtenářů knihou rozhovorů Proměněné sny (2006), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera. Pozornost si získaly i její další tituly – biograficky laděný Já jsem hlad (2009) a Sítě – příběhy (ne)sebevědomí (2016). Kniha Julie mezi slovy (2013) byla oceněna Zlatou stuhou za nejlepší beletristickou knihu pro mládež. Pro mladé čtenáře napsala také Flouk a Líla (2015) a Každý má svou lajnu (2017). Román Dědina (2018) se zařadil mezi nejprodávanější a nejoceňovanější tituly české prózy. Svou pozici autorky bestsellerů potvrdila románem Chirurg (2019) z lékařského prostředí. V roce 2020 vyšel zatím poslední román Vrány.


Share on Myspace

Literatura