Víte, jaké to je, když člověk v patnácti uteče z domova, aby se vydal na dráhu spisovatele? Krátce po dvacítce si uděláte delší výlet do Argentiny, kde se setkáte s Borgesem, jenže jsou sedmdesátá léta, situace je politicky nestabilní a vaše přítelkyně skončí ve vězení? Když se vaši bratři po smrti otce rozhodnou prodat rodinný podnik, kovosběrnu, pýchu vašeho otce, imigranta z východoevropského štetlu? Chtěli byste vědět, jak vypadá každodenní život spisovatele, který se musí věnovat různým zakázkám, jako je psaní scénáře k dokumentu o golfu, hře, o které nic nevíte a kterou jste nikdy nehráli, nebo filmu, který nikdy nebude natočen? Jak velká je to frustrace, když se zdá, že váš román bude už už vydán, aby z toho nakonec na poslední chvíli sešlo?

Krátké eseje v knize Vyžebrat, vypůjčit, ukrást Michaela Greenberga na rozmanitá témata ilustrují život současného newyorského spisovatele. Většina se odehrává na pozadí tohoto velkoměsta s jeho nepřebernou šíří lidských osudů, dostane se v nich proto pohledu ze všech stran a úhlů.

 

Ukázka z knihy

Spisovatelova burza

OD VYDÁNÍ MÉ KNIHY před pár týdny se mi schéma dní trávených u překližkového stolu v rohu ložnice na Západní 108. ulici změnilo. Zaprvé je tu takzvaná spisovatelova burza, Amazon. Není jasné, jestli je to touha po povzbuzení nebo sebetrýzni, co mě nutí několikrát za den přerušit, co právě dělám, a podívat se na žebříček prodeje. Bývá aktualizován každou hodinu — představuje neustále kolísající verdikt ohromného otevřeného trhu neviditelných obchodníků, kde každý nějakou dobu rozvažuje nad personalizovanou stránkou Amazonu a pak kliká na možnost „přidat do košíku“, přičemž přeskakuje mou knihu ve prospěch jiné. I když se vaše umístění vyšplhá o pár příček výše, cítíte se jako Mravenec Z ze stejnojmenného filmu, který naříká, že je v miliontičlenné rodině prostředním potomkem.

     A ničemu nepomůže ani to, když si zákazníci, kteří si knihu zakoupili, dají tu práci napsat recenzi. „Naprosto vědomě podbízivé,“ praví ta nejnovější na účet zápasu mé dcery s duševním onemocněním. „Nevyhazujte peníze,“ varuje další. „Takový příběh můžu mimoděk vyslechnout v metru.“ Jednoho čtenáře znechutil způsob, jakým sebou „smolařský vypravěč“ nechává „slovně zametat dominujícími ženskými postavami, vykreslovanými jako bohyně v metaforách ne okatých, nýbrž určených k podprahovému vštípení“.

     Zrovna když začínám odvykat závislosti na Amazonu, nadejde čas odletět na západní pobřeží na týdenní čtecí šňůru. První zastávka je v Laguně v jižní Kalifornii. Pár minut mi trvá, než pochopím, že jsem v knihkupectví. Regály jsou napěchované látkovými nákupními taškami, kalendáři, přáníčky, plyšovými zvířaty, plastovými těžítky s imitací padajících sněhových vloček a vánočními cukrovinkami, ačkoli je ještě září. Organizátorka, poddajná mladá žena s oranžovými vlasy a silným zlatým kroužkem v nose, mě vede do patra, kde jsou knihy. „Byli jsme zvoleni nejlepším nezávislým knihkupectvím roku 2008,“ chlubí se, „kvůli všem těm doplňkům, které vedeme. Je to způsob, jak přežít.“

     Na čtení dorazí pět lidí, včetně postarší ženy, jež celou dobu popíjí z hrnečku se Santa Clausem (z výprodeje v přízemí) a čte si knihu s názvem Dewey — kocour z knihovny o kotěti, které někdo hodil do boxu na vracení knih v malé iowské knihovně a jež knihovnici — jeho nálezkyni — následně obohatilo život.

     Můj hotel je nepříjemně luxusní, všude samé prostitutky na lovu, extravagantní kytice, mramorové stolky a nejasně poznatelné celebrity, které přiváží a odváží nekonečná řada aut se šoféry. Žena s účesem à la Eva Peronová mi podává flétnu se šampaňským a poukaz na třicetiminutovou masáž obličeje v hotelových lázních. Na jednom prstu spočtu, kolik jsem v Laguně prodal knih, a lámu si hlavu, jak jen to jde dohromady s rostoucími výdaji.

     Ráno dělám ve svém pokoji rozhovor do rozhlasového kontaktního pořadu jedné rokenrolové stanice vysílající ze San Fernando Valley. „Takže abych v tom měl jasno,“ praví moderátor pořadu Tommy, „jednoho dne jste se probudil a vaše dcera byla šílená? To je síla, člověče. Řekněte nám, co se stalo.“ Lopotím se s nějakým vysvětlením, když vtom Tommy vyštěkne: „Tak tady to přerušíme“ a nahradí mě v éteru přívalem reklam na pneumatiky, úvěry pro majitele nemovitosti, místo na hřbitově a pojištění auta.

     Kvečeru už jsem v sanfranciském zálivu na ostrově Alameda, správně ulítlém příjemném místě, které o sobě tvrdí, že tam se ve dvacátých letech, v době, kdy sloužilo jako přímořské letovisko pro jednodenní výletníky ze San Franciska, zrodil nanuk na tyčce a panenka Kewpie. Dnes je večer první prezidentské debaty. Jdu se na ni podívat do ústředí alamedské demokratické strany, kde se v úzké, vydýchané prostoře v přízemí s vchodem z hlavního tahu tísní halasící houf lidí. Promítá se v bledých barvách na pomačkané prostěradlo zavěšené na protilehlé stěně. Debata připomíná němý film; po každém výroku se v publiku vzedme vlna sykotu a povzbuzujících pokřiků. Skamarádím se s mužem stojícím vedle, kapitánem remorkéru, který ke shromážděné společnosti zahřímá, že po debatě budu mít v knihkupectví za rohem čtení. Dorazím tam s desítkami obamovců v závěsu — tváře jim planou vzrušením z výkonu jejich kandidáta a jsou dychtiví vyslechnout můj příběh.

     Poslední zastávka je v okrese Sonoma, osmdesát kilometrů severně od San Franciska, vinařské oblasti a epicentru americké potravinové revoluce – „místně vypěstované plodiny, umělecky připravené“. K večeři: ústřice na nestabilním lůžku z wasabi-pastinákového pyré se succotash z fazolí pinto za doprovodu reprodukované „zenové“ hudby. V 7.30 děsivá hotelová snídaně: strata z máslové dýně, kozí sýr Laura Chenel, rybízové beurre noisette a glazovaná karotka. Číšník vyjmenuje všechny chuťové přísady v pokrmu a „poručí“, ať si nechám chutnat.

     Čtení se koná v hezkém knihkupectví v Petalumě, „hlavním kuřecím městě Ameriky“, zdejší krajina je holá, barvy okru. Po skončení mě pozve jeden muž s hlasem Orsona Wellese a vzděláním z Harvardu na drink do baru přes ulici. Povídá mi, že píše do japonského dámského časopisu sloupek o „věšteckém umění“. Jeho hlavním zájmem jsou runy, starodávné severské písmo odvozené ze skalních rytin starší části střední doby bronzové používané jako „vodítko šamanů a kmenových vůdců po celé Evropě“.

     Podá mi svou knihu, sbírku „runové moudrosti“, jeden výrok na každé stránce: „kniha proměn, jako I-ťing, ale zaměřená spíše na duchovní život než na politický úspěch a moc.“

     Namátkou ji otevře. „Krmte svou víru a budete do hloubky vyživeni; krmte své pochyby a ony vás vyhladoví.“ Pak řekne, abych i já nalistoval nějakou stránku — knížku přitom drží v dlani, jako by ukazoval karetní trik. Jednu stránku vyberu a on nahlas, teatrálním hlasem, najednou s irsky modulovaným přízvukem, čte: „Čeká vás zima duchovního života. Můžete se ocitnout zapletení v situaci, k jejímž důsledkům jste ve skutečnosti slepý. Možná nebudete schopní dělat nic jiného než se podrobit, vzdát, dokonce budete muset obětovat některou dlouho chovanou touhu.“

     Můj nový přítel se odmlčí, aby mě nechal sílu proroctví vstřebat, a pak se zeptá, na jaké příčce žebříčku u Amazonu se nacházím.

 

Nakladatelství Dybbuk, 2020, 192 stran.


Share on Myspace

Literatura