Název knihy je pochopitelný, jen bych rád věděl, kolik lidí ví, co to takové vřeteno je a jak vypadá. Díky muzeím snad někdo odliší to vřeteno kolovratu od vřeten jiných. I jinak jsou básnické obrazy v knize rozmístěny pečlivě, a ladí s dobou knihy, vybavuju si věčně bijící srdce hluboko pod zemí, stačí přitisknout dlaň a ucítíme ho…
Co když je to naše srdce?
– Četl jsem před časem Dvořákovu knihu o Janu Nerudovi a překvapilo mě, jak se autorovi podařilo odlišit atmosféru obou knih! Vyjádřit změnu doby.
– Erben ještě zažil pozůstatky krutostí a mučení, šibenic, mučících oslů a jiných hnusných věcí… Musel s nimi být obeznámen. To všechno do jeho Kytice prosakuje a jen poezie to umí zmírnit. (Nevím, jestli Kytici ještě vezmu do ruky)
– Co všechno si lidi pouští do hlavy – když se pocit člověka slušného, který není hrdina, začne zamotávat, to musí být černota. Peklo, pojem hříchu, výčitky. A ještě zemřelý bratříček – dvojče!
Bílé ticho sněhu je Erbenovi tichem smrti. Já pamatuji a mám v sobě zimy veselé! Zimy, kde na sníh svítí slunce. Tohle je velký rozdíl mezi dobou Karla Jaromíra Erbena a dobou dnešní – my se snažíme říkat svým dětem, že jsou báječné, jedinečné, milované! Žijeme krásný život a snažíme se radost z něj předávat i druhým. Většina má co k snědku a střechu nad hlavou. Chceme být slušní a dobří sami ze sebe, zevnitř, protože je to dobré… Každá doba ovšem má svoje vlastní přechody. I dnes si mnozí myslí, že musejí padat na kolena a prosit za odpuštění „hříchů“ a přitom už v roce 1926 u nás vyšla osvícená kniha pana O. S. Mardena o síle správného myšlení…
– Slova ze strany 325: Čím jsem starší, tím víc váhám nad vinou a trestem. Ale příběhy z Kytice jsou tím vším prosáklé, od Pokladu, přes Záhořovo lože, trest je mnohdy stejně neúměrně krutý jako v pohádkách bří Grimmů. Jako by si křesťanství ještě nezvyklo na Nový zákon. A přece v sobě Erben nezapře pohana: Stovky světel (svíček) vzplanou, aby přivolaly zpátky z temnot nové slunce!
– Strana 356: Jen na díle záleží, které přetrvá – no, někdo tomu pořád věří, já už ne.
– Asi největší přínos Vřetena osudu je (alespoň pro mě) oživení těch časů, doby. Jaké bylo obecné povědomí? Znovu si to můžu zkusit představovat…Vlastenectví… Někteří mysleli, že je třeba vzkřísit češtinu – křísili bychom ji dnes? Kolik lidí tehdy bylo bilingvní? Jaký podíl měl císař na vztazích Čechů s Němci? Začínalo české divadlo, noviny. A vrací se spousta reálií… Ostatně, nebude dlouho trvat a H. G. Schauer vznese Naše dvě otázky – převyprávěno – ptá se, zda to vzkříšení češtiny – z hlediska okolního světa – vůbec stálo za to. Jistě, neměli bychom třeba Máchův Máj, ale kdo z ciziny si ho přečte a ocení?
V knize pochopitelně kromě jiných slavných postav najdeme například Havlíčka, je tu dostatečně zmíněna jeho cesta do Ruska. Když se z ní vrátil, zavrhl naivitu panslavismu a snažil se národ vyléčit z jakéhokoliv tulení k medvědům či dubiskům… (vzpomeňme Křest sv. Vladimíra) a ještě se mi chce jedna věta z Vřetena citovat: Čím víc byl Havlíček zahlcen hořkostí, tím byl vtipnější. (Líbila se mi kniha Jiřího Moravy C. K. disident Karel Havlíček, která u nás po sameťáku vyšla. To C a K znamená císařsko – královský, bylo mi řečeno kdysi…)
Na Boženu Němcovou se názory různily a různí. Nebudu psát, že přerostla svou dobu, ona byla prostě svoje. Každý máme tu svou BN, Erben, Dvořák i já. (Za okupace (Němci) byla našimi básníky svatořečena a postavena na piedestal, až se stala nudnou, BN a nuda!) A díky nakladatelství Lidové noviny, které vydalo její obsáhlou korespondenci, si můžete tu ženu představit i vy. Taky díky jejím knížkám… A váš názor na ni se s věkem může měnit. Jako se to stalo mně.
Hanka Václav a jeho „objevené“ rukopisy…Kolik odvahy bylo třeba, aby někdo ta díla označil za plagiát! A ustál to…
A co Sabina Karel a národní soud nad ním… Kdo si chce udělat hlubší a přesnější obrázek, lze snad ještě koupit výbornou knihu o něm z pera pana Charypara. Ano, Sabina byl odsouzen k smrti a zcela jistě nevěděl, že on i ostatní dostanou milost! Nic nechci omlouvat, ani udavače, jen si tak říkám – koho by to nezlomilo?
– My, kdo jsme se na gymnáziu učili literaturu z Balajkovy knihy, pamatujeme na stránkách o Erbenovi jeden podnadpis: Erbenův nadosobní řád. A právě tohle je pro mě silné téma a možná i původní důvod, proč jsem knihu pana Dvořáka uvítal a přečetl. Zajímalo mě, jak se s tímhle vyrovnal. Nemám rád nadosobní řády, u každého se ihned ptám, kdopak ho vymyslel, kdo jaký pořádek prosazuje, komu je dobrý a proč ho všichni tak bez odmluvy poslouchají.
Autor Vřetena osudu čtenáři nechává dost místa k vlastnímu přemýšlení, a i když jsou názory autora zřejmé, necpou se do prvního plánu. A mám chuť po přečtení otevřít znovu i jiné knihy a nerozumím tomu, že za časů mých studentských let bylo právě „obrození“ nejméně oblíbenou probíranou látkou. A ještě jedna věc se mi zdá v životopisech a literatuře o Erbenovi divná – poměrně málo zmínek o „teplu mladé roby“. Měl ten pán štěstí už na první manželku, dle svědectví hezkou a příjemnou, o sedm let mladší. A co teprve druhá, Žofie, 25 let rozdíl věku! Opravdu byla její nejdůležitější funkcí hospodyně a vychovatelka? Nedostal K. J. E krásné a lehké spočinutí už za života? Nejsou k jeho pochopení důležité fotografie jeho žen (a dětí)?
– Kytice je bezesporu věčné básnické dílo. Vyhověla by dokonce i úvaze J. L. Borgese o tom, že poezie nutně potřebuje, aby se do ní vrátil děj, drama. Ani nevím, do kolika jazyků byla přeložena – pokud vůbec. Ne, drama v ní nechybí. A žije! Kytice žije.
Vezměte si třeba stejnojmenný film režiséra Brabce!
V Suchého (a Havlíkově) Kytici, kterou dělal Semafor, se například v Polednici šťastně sešel komik intelektuál s komikem živelným a podařilo se jim předat divákům úžasný pocit srandy. A ten byl tehdy, kolem roku 1975 potřeba skoro zoufale! Záznam vydal Supraphon na deskách.
Srandu si z Kytice dokázal dělat i Rada – Žák v první půli dvacátého století.
Jaroslava Adamová z Kytice recitovala na CD poměrně nedávno. Mám doma. Jen pro silné povahy.
Báseň Vrba cituji ve své knize Tajemství dřeva.
A u dobrých knihkupců je k mání kniha Vřeteno osudu. Napsal, vyprávěl, Otomar Dvořák.
