Jestliže Pavel Janoušek krátce po listopadu 1989 pojmenoval situaci v české literatuře jako „time-out“, tj. jako jisté mezidobí ve vývoji, které se vyznačuje jednak nutností vyrovnat se s vlastní minulostí a jednak neujasněností hodnotových kritérií, docela přesně tím prognózoval hlavní témata literární (meta)kritiky 90. let. Také jiní aktéři se hned zkraje nové éry předurčené pádem centralizované cenzury pokoušeli pojmenovat nový, bezprecedentní stav, přičemž i oni hledali ta nejpřiléhavější slova, od „rozcestí“ (Aleš Haman) přes „šok“ a „překrvení“ (Jiří Trávníček) až po proslulé „obnovení chaosu“ (Jiří Kratochvil). Jakkoli se ve svých deskripcích lišili, od počátku bylo patrné, že se zde po letech útlumu – tak jako i v dalších oblastech lidské činnosti – uvolnilo značné množství energie, které výrazně dynamizovalo dění následujících let.

Od boomu ke stabilizaci

Záhy se tak markantně zmnožily kanály, jimiž literatura, jakož i soudobé myšlení o ní, mohly proudit. Zatímco před rokem 1989 bychom oficiální časopisy věnující se slovesnému umění sečetli na prstech jedné ruky (Literární měsíčník, Tvorba, resp. Kmen), de facto jen několik měsíců poté se volně obíhajících literárních a kulturních periodik již nedopočítáme. Pomineme-li denní tisk, případně magazíny s širším tematickým záběrem, soustavnější reflexe literárního dění se v raných 90. letech odehrává na stránkách desítek nově vzniklých, obnovených, zlegalizovaných či podstatně proměněných platforem. Literární noviny, Tvar, Kritický sborník, Souvislosti, Host, Prostor, Akord a mnohé další nejenže v dané době sdružují názorově semknutější redakční okruhy, ale ve svém celku představují celé spektrum různých kritických přístupů, tradic, inspirací i stylů. 

Ovšem tak jako hlad po tvorbě dříve proskribovaných autorů krátce po Listopadu akceleroval výrobu a dočasně i prodej knih, vydavatelské nadšení a (očekávaná) poptávka čtenářů vyšroubovaly nabídku literárních časopisů na dlouhodobě sotva udržitelnou úroveň. Nebylo divu, že silná konkurence zahrnující mj. svobodnou žurnalistiku a posléze i rozšíření IT a internetu, resp. v předchozím systému eliminované tržní mechanismy (včetně absentující sofistikovanější státní podpory) měly za následek, že řada slibných projektů dříve či později vzala za své (viz např. Iniciály, Kritický sborník), popřípadě se podstatně redukovala a měnila tvář (viz případ Literárních novin, Souvislostí ad.).

Retrospektivy a anticipace

Myšlení o literatuře a literární kritice se přitom orientovalo dvěma základními směry. První, retrospektivní, odpovídal dobové potřebě bilancovat – jak se tehdy pociťovalo – navždy uzavřenou historickou etapu. Nejen v uměnovědných diskusích se proto často rozvrhovaly různé způsoby generačního členění, přičemž se spekulovalo o jejich důsledcích; přes rozdílná východiska i závěry patří ke konstantám těchto debat až překvapivě útrpný, fatalisticky lamentující tón. Ozvala se také potřeba (alespoň osobního) zadostiučinění, zejména vůči druhdy prominentním strážcům kulturního života typu Ladislava Štolla či Karla Sýse. Vedle emotivně laděných příspěvků, soudících až pomstychtivě „život a dílo“ těchto a dalších koryfejů někdejšího režimu, zaznělo i nezanedbatelné množství odlišných názorů, které smířlivěji varovaly jak před módním „kopáním do mrtvol“ (Lubor Kasal), tak před mravním horlením nepřípadně ovlivňujícím estetický soud (Milan Suchomel).

Ještě početnější byly ovšem úvahy, které směřovaly do budoucna, snažíce se vytyčit, či aspoň predikovat následující vývoj. Jejich leitmotiv se dá – opět s odkazem na stejnojmennou Janouškovu stať – vystihnout slovy „čekání na Kritika“. V prostředí vyznačujícím se značnou pluralitou až nepřehledností totiž aspoň u jisté části literátů sílila nostalgie po zřetelnější systemizaci a hierarchizaci dění, slovem po koncepčnější a autoritativnější kritice. Její tradiční vazba na silnou, vyhraněnou osobnost vyznačující se jasnou vizí a rázným autorským gestem (v minulosti např. F. X. Šalda či Václav Černý) si však dost protiřečila s liberální celospolečenskou atmosférou (ovládanou snahou napříště jen minimálně cokoli proskribovat, normovat), stejně jako s poněkud opožděným přílivem údajně antiideologických, hodnotově „indiferentních“ postmoderních myšlenek. Prosazení takové osobnosti, o níž Janoušek ironicky tvrdil, že bude „z rodu obchodníků s deštěm“, rovněž bránila i zmíněná parcelace literárněkritického pole, projevující se roztříštěním pozornosti a hlavně sníženou (ba nulovou) komunikativností mimo spřízněný okruh.

Soudce, nebo interpret?

Třebaže je koncept velkého Kritika-respektovaného arbitra v 90. letech již jen utopií a obecně sledujeme spíše smiřování se s odlivem kritiky v tradičním slova smyslu (tj. kritiky vskutku autoritativní, programové), v určitých případech zaznamenáváme i pozoruhodná vzepětí opačného ražení. Ambici vystupovat v roli takřka pansofického hodnotitele literárního, potažmo uměleckého a mnohdy i (celo)společenského života v dané době projevuje zejména M. C. Putna, mladý kritik spjatý původně s katolickým okruhem kolem revue Souvislosti. Autor vyznačující se širokým kulturním rozhledem, ale i značnou stylistickou emfází, jež často prezentoval v polemikách vůči obdobně nesmlouvavému generačnímu antipodu, surrealistickému básníku J. F. Typltovi, v dané době s oblibou provokoval nejedním kritickým textem. 

Ještě výraznějším pokusem o jasně konturovanou a maximálně přísnou posuzovatelskou práci je však zhruba desetiletí trvající aktivita přispěvatelů Kritické Přílohy Revolver Revue, rozšiřující portfolio literární kritiky od roku 1995 (zanikla v roce 2004). Platforma věnující se kromě literatury také reflexi jiných uměleckých druhů navázala na odkaz jednoho z čelných a na počátku 90. let ještě aktivních představitelů nekompromisní personalistické kritiky Jana Lopatky, vyznačující se obdivem k „autentické“, tedy – pokud možno – vlastní životní zkušeností stvrzené, nevyumělkované tvorbě. K předním autorům zde patřil bývalý redaktor Kritického sborníku Michael Špirit, podle něhož by ideální kritik měl být „nedůvěřivý a podezíravý“ s tím, že „v příhodné chvíli chytí kritizované dílo pod krkem, zmáčkne je a donutí, aby ‚zpívalo‘“. 

Odlišné pojetí v dané době představoval týdeník (posléze čtrnáctideník) Tvar, jenž v čele se zmíněným Pavlem Janouškem hájil ludický, široce otevřený koncept autonomní literatury. Autoři Tvaru se proto – oproti serióznímu esejistickému myšlení dominujícímu Kritické Příloze – nezdráhali testovat v literární reflexi doposud neobvyklé, „mýtotvorné“ žánry, včetně různých anket, bodových hodnocení, parodií, mystifikací apod. Je signifikantní, že napětí mezi oběma periodiky sice v některých kauzách pozoruhodně zarezonovalo (např. ve vztahu k tvorbě Ludvíka Vaculíka, resp. v diskuzích označovaných jako „spory o autenticitu“), úhrnem se však – pro vzájemné neporozumění až averzi – vyznačovalo spíše monologičností s jen omezenou produktivitou.

Literární kritika tak v 90. letech čím dál tím více nabývá na své asymetričnosti a rozptýlenosti. Postupně opouští tradiční platformy, zažité žánry a strategie a s uvedenou výtkou (oslabování dialogu) tenduje k pohledu spíše horizontálnímu (recenzentsky „žurnalistickému“) namísto ještě na počátku dekády hojně frekventovaných vhledů vertikálních (třebaže někdy poněkud „akademických“). Zpočátku trochu obávaná mnohost a entropie literární komunikace byla přijata jako už zřejmě trvalý stav. To potvrzují i odpovědi v anketě uspořádané časopisem Tvar v roce 1996, které shromáždily názory aktivních recenzentů a kritiků ohledně úkolů optimálního literárního kritika: respondenti většinou výslovně odmítli angažmá v roli soudce, prognostika, teoretika apod., a namísto toho upřednostnili role „jistého typu čtenáře“, resp. „prostředníka“, „interpreta“, „průvodce“, „diskutéra“ či dokonce „rozšiřovatele obzorů“. Další desetiletí tento trend, odpovídající relativní autonomizaci (a také marginalizaci) literatury, v zásadě následují.

 

Autor je literární kritik, letos v nakladatelství MUNI Press vyšla jeho monografie Kritika v pohybu.


Share on Myspace