Britského prozaika Iana McEwana (*1948) není třeba českému čtenáři nijak zdlouhavě představovat, v češtině máme k dispozici celé jeho dílo. McEwan proslul jako autor temných makabrozit z různých oblastí lidského života – od rodičů zalitých v betonu ve sklepě rodinného domu v Betonové zahradě, přes rozřezané tělo špiona v tajném tunelu pod Berlínskou zdí v Nevinném až třeba po sofistikovanější hrůzu v podobě zkažených životů milenců v Pokání.
V posledních letech se ovšem McEwan stále více vyjadřuje k současnosti a veřejnému životu. Po smrti Margaret Thatcherové napsal do Guardianu vynikající nekrolog s všeříkajícím názvem Nesnášeli jsme ji a líbilo se nám to, v němž Železné lady vyjádřil obdiv za to, jak dokázala donutit intelektuály jeho generace ke konzistentní nenávisti vůči své osobě. A při příležitosti Brexitu se odhodlal vyjádřit rovnou literárně – drobnou novelkou s poněkud záhadným názvem Šváb, kterou letos vydalo v překladu Ladislava Šenkyříka nakladatelství Odeon.
Neobvyklý název automaticky evokuje cosi nechtěného, skrytého pod podlahou, nehodícího se do slušné společnosti, jež je však přesto její součástí. McEwan nadto hned první větou textu dává najevo svou literární inspiraci: protagonista Jim Sams se jednoho rána probudí z nepokojných snů a shledá, že se v posteli proměnil v jakousi nestvůrnou obludu. Správně, jde o aluzi na slavnou Proměnu Franze Kafky, tentokrát však metamorfóza na začátku probíhá v opačném gardu. Hmyz se mění v člověka – a zrovna v ministerského předsedu Spojeného království.
Jim si dobře pamatuje, jak se do Downing Street číslo 10 dostal, jaká nebezpečenství po cestě prožil a jakých lákadel se vzdal (kupříkladu čerstvé a voňavé kupky koňského trusu). Za několik minut se naučí mluvit a používat svoje nové tělo (počáteční obtíže maskuje ranní kocovinou), poté vyrazí na zasedání kabinetu, kde už na něj čekají jeho ministři, všichni až na jednoho (ministr zahraničí, který brzy skončí špatně) taktéž proměnění švábi. Jim Sams se dá do díla a nic jej už nezastaví.
Na rozdíl od skutečnosti se v McEwanově textu prosazuje vskutku absurdní myšlenka ekonomického reversalismu, v němž se tok financí zcela obrací. Do práce se tedy chodí peníze utrácet, v obchodech naopak bankovky za nákupy putují do kapes zákazníků. Držení jakékoli peněžní částky je trestné, teoreticky by tedy měli být lidé motivováni veškeré peníze obdržené v obchodech utratit v co možná nejlepší práci. Ekonomika vzkvétá, lidé si kupují drahé věci a hledají co nejlukrativnější zaměstnání, které by je zbavilo co nejvíce peněz. Hranice se uzavírají, všichni turisté tu musí všechno odevzdat. Británie je znovu velká. Jim Sams a jeho vládní švábí tým vítězí na všech frontách a mohou se vrátit do svých původních těl.
Že to nedává smysl? Nedává, ačkoliv na první pohled to může vypadat přitažlivě a logicky. A tady se společně s autorem dostáváme na poněkud tenký led. McEwan nijak nezastírá, že jde o politickou satiru, která se ani nesnaží zastřít vztah mezi literárními postavami a jejich skutečnými předlohami. V knize vystupuje mimo jiné americký prezident Archie Tupper, jehož agresivní tupost odkazuje na skutečného prezidenta, jehož příjmení taktéž začíná na T, ale také nešťastná předchůdkyně Borise Johnsona alias Jima Samse Theresa Mayová či architekt Brexitu, Johnsonův klíčový politický poradce Dominic Cummings.
Satira má v britské literatuře pevné místo a sáhodlouhou tradici. Zřejmě nejslavnějším politickým pamfletem je Skromný návrh irského Jonathana Swifta, v němž autor zcela vážně navrhuje řešit populační krizi v Irsku pojídáním dětí. Také tato myšlenka zní absurdně, ovšem McEwan jejích kousavých výšin při vší úctě nedosahuje. Jeho postavy se pohybují jako na politickém divadle, jejich promluvy i činy jsou předvídatelné – aby ne, když McEwan v zásadě popisuje realitu britské politiky – a čtenář tak vlastně směřuje k očekávanému konci. Jim Sams a celý jeho kabinet absolvují ještě jednu metamorfózu a na cestě do Westminsterského paláce, kam se hodlají uchýlit do společnosti milionů svých druhů pobývajícím za táflováním ctihodného sídla britského parlamentu, utrpí poslední zanedbatelnou ztrátu – bývalého kancléře Lancasterského vévodství rozdrtí kola popelářského vozu.
Neslavný konec jednoho švába ilustruje povahu doposud posledního McEwanova počinu. Jde o hříčku, sice zábavnou a skvěle napsanou, ale pořád jen hříčku. Rozsahem nedlouhá novelka by zřejmě jinému autorovi ani nevyšla, McEwanovo jméno je nicméně zárukou kvality. Pokud bychom měli Švábovi přisoudit alespoň jednu kvalitu, pak tu řemeslnou – pořád je to nápaditě, bohatým jazykem napsaný text, u nějž se čtenář může docela dobře na dvě hodiny pobavit. Nic víc, ale ani nic míň.
Autor je amerikanista.
