Mondénní současné Antverpy ukrývají ve svém středu ostrůvek starých časů. Za rabínem vysvěceným kabelem eruv žijí v židovské čtvrti, která nemá žádné oficiální hranice, ale všichni neomylně poznají, kde se nachází, jedna z největších komunit ortodoxních Židů hned po New Yorku a Jeruzalémě. Je to svět dlouhých černých kabátů, pejzů a štrajmů ze sobolí kožešiny, kde vdané ženy nosí paruky a život se ve dne v noci řídí 613 přikázáními.

Mladá Margot Vanderstraeten si potřebuje při studiu na vysoké škole přivydělat, a tak kývne na nabídku moderně ortodoxní rodiny, aby jejich děti, které chodí do židovské školy, doučovala laické předměty. Na vysokých podpatcích, v upnutých džínách s motivy umrlčí lebky, ateistickými názory a íránským přítelem je tato mladá žena jako pěst na oko tradicím, které si tamní židovská komunita už odnepaměti pěstuje: zbožnost, poslušnost, nenápadnost.

Přesto se jí postupem let podaří navázat úzký vztah s židovskou rodinou Schneiderů, které svými postoji konfrontuje s jejich tolik upjatým a uzavřeným světem, jež se zároveň učí chápat. Tento svět totiž po staletích strádání a pronásledování o další konfrontace ani publicitu nestojí – ostatně, jak v knize praví dohazovačka židovských sňatků: „Čím méně lidí o našem způsobu života bude vědět, tím lépe.“

Margot Vanderstraeten, která se po studiích dala na novinářskou a spisovatelskou dráhu, se v autobiografickém románu Mazl tov: Má léta u ortodoxní židovské rodiny rozhodla popsat zážitky a postřehy z období stráveného v židovské čtvrti. V knize se nevyhýbá svým pocitům nevěřícnosti a rozhořčení při konfrontaci s mnoha přísnými a nesmlouvavými zákony, jež řídí život rodiny Schneiderů, u nichž pracuje, ale zároveň dává prostor i jejím členům, aby ji zasvětili do zákonitostí, protivenství, ale i zkušeností a obav vyplývajících z jejich světa.

Román získal cenu E. du Perronprijs a v Belgii a Nizozemsku figuroval mezi 10 nejvíce prodávanými tituly roku 2017. Deník De Standaard jej vyhlásil za nejlepší non-fiction roku a byl doposud přeložen do pěti jazyků. Belgická královna Mathilde Mazl tov označila za jednu z nejdůležitějších knih, které jí otevřely oči. 

Ukázka z knihy 

Jakoby se nebe roku 1991 už tak dost nezatáhlo, sdělila mi Elzira jednoho večera jen tak mezi řečí, když jsme se skláněly nad jejími učebnicemi, že měli na návštěvě šadchen.

            „Kdo je to šadchen?“

            „Dohazovač. Nebo teda v tomhle případě dohazovačka.“

            „A co dělá?“

            „Zprostředkovává sňatky.“ A potom mi vyprávěla, že šadchen požívají v ortodoxní židovské komunitě velké úcty, že znají židovské rodiny po celém světě a že mají v kartotéce ke každému všechny potřebné údaje o rodokmenu a rodinné historii a poznámky ohledně charakteru a genetiky.

            „To ti nevadí?“

            „Co?“

            „Že toho o tobě ví tolik?“

            „Je to naše tradice.“

            „A oni ti vyberou ženicha?“

            „Je tu jeden nápadník.“

            „Oni ti vyberou ženicha?“ zopakovala jsem. Srdce mi bušilo.

            „Muži, kteří o mě mají zájem, se mně a mojí rodině představí prostřednictvím dohazovačky.“

            „Takže ti vyberou ženicha.“

            „Ne, mám na výběr.“

            „Na výběr ze dvou mužů?“

            „Ano. Ne. Sama můžu navrhnout kandidáty. I moji bratři je můžou navrhnout. Každý může.“

            „A když se ti nápadník nebude líbit, můžeš ho poslat k vodě?“

            „Ano.“

            „I třeba tisíckrát po sobě, když budeš chtít?“          

            „To se nestane.“

            „A co když se zakoukáš do někoho jiného? Do někoho, s kým se seznámíš náhodou?“

            „To se nestane.“

(…)

Měli americkou lednici se dvěma dveřmi vedle sebe, uprostřed byl kohoutek na vodu a strojek, z nějž se řinuly kostičky ledu. Maso se dávalo do levé poloviny, mléčné výrobky do pravé. Teprve když jsem tu lednici viděla, jsem si dala dohromady celkový obrázek: dlouhý výběžek kuchyně ve tvaru do L byla vlastně dvojitá kuchyně: jedna strana byla zrcadlovým obrazem té druhé. Schneiderovi měli dvě trouby, dva dřezy, dvě myčky, dvě kuchyňské linky. Přesně jak mi to kdysi vyprávěla Elzira.

            „Kdo nemá dva dřezy, používá například červený a modrý lavor. A kdo nemá dvojitou lednici, může v lednici vyhradit planches nebo tiroirs na maso a mléčné výrobky. Ale nic nesmí kapat: maso na sýr, mléko na krůtu a tak. A do takové jednoduché lednice nikdy nesmíš dát nic teplého: všechno, co je teplé, dýchá, a celá lednice by kvůli tomu teplému vzduchu nebyla košer.“

            Na každé straně kuchyně bylo oddělené nádobí, příbory, kuchyňské potřeby, mixéry, utěrky a ubrusy a všechno možné, co bylo potřeba separovat. Všechno, co už samo o sobě nebylo modré nebo červené, bylo označené nálepkou dané barvy. Maso se peklo na jiných pánvích než palačinky. Steak se podával na jiném talíři a jedl se jiným příborem než chřest po vlámsku. Na stejném ubrusu nebo prostírání člověk nikdy nemohl jíst jak biftek, tak sýr.

            „A na čem teda pečete kuře?“ zeptala jsem se, protože stejně jako Nima jsem měla ve zvyku péct drůbež na másle, které masu dodávalo plnější chuť.

            „Na husím sádle, bien sûr,“ odpověděla Elzira a já jsem měla pocit, že jsem jí položila opravdu hloupou otázku.

            „A co třeba po večeři obložený sýrový talíř?“

            „Zbožní Židé si po jídle nikdy nedají sýrový talíř. Ani kávu nebo čaj s mlékem. To nejde, když člověk právě jedl maso. Nebo teda, jde to, ale musí mezi tím být šestihodinový odstup. Nebo tříhodinový. Zbožní Židé v Nizozemsku, které je bohaté na mléčné výrobky, čekají jen hodinu. Tout est relatif, to se nedá nic dělat. Ale naopak to jde. Po mléku můžeme jíst maso, aniž bychom museli čekat. Má to spojitost se žvýkáním. Je to složité, je sais.“

            Na pořadu dne, jak jsem pochopila, bylo připravit nejenom večerní menu, ale i část snídaně a oběda na sobotu. „V sobotu jíme teplé jídlo. Naprogramuje troubu, aby se v určitém okamžiku sama vypla. Ale ne každý to tak dělá. Ve spoustě tradičních rodin se trouby a sporáky zapnou před začátkem šabatu a jsou zapnuté až do sobotního večera.

(…)

Všichni znali příhody, kdy reflex Židům radil nevyčnívat. Všichni tahali z rukávu příklady, jak v takových okamžicích bleskurychle zakrývají nápadné znaky svého oblečení. Otcové, kteří z jakéhokoliv důvodu musejí udělat při řízení prudký manévr, si jedním pohybem strhávají jarmulku z hlavy ze strachu, aby je ostatní řidiči nečastovali urážkami špinavých židáků. Muži, kteří se na pozvání Vrchní rady diamantu účastní recepce, kde jsou i nežidé, se pro jistotu oblékají do gójských obleků nebo se snaží své kabáty a klobouky odložit v šatně – jen aby si někdo nestěžoval, že na opěradle židle visí dlouhý kabát až na zem. Prostě cokoliv, jen aby se vyhnuli pomyslnému či skutečnému výroku „Zase žid.“

Jak se ukázalo, zejména na nádražích si chlapci dávali pozor. Dva z nich se v zimě o rok dříve dostali na Severním nádraží v Paříži do obklíčení skupinky svých vrstevníků, možná ti násilníci byli i mladší. Zatlačili je do kouta, strhli jim z hlavy jarmulku a jednu jim před očima spálili: cvaknutí zapalovače, k tomu Allahu akbar. Chlapci si pak ve čtvrti Marais koupili novou. Od té doby si na nádraží vždycky dávali přes hlavu kapuci nebo svou pokrývku hlavy schovávali pod basebalovou kšiltovku.

            „Doufám, že takové nepříjemné incidenty hlásíte na policii?“ vložil se do toho jeden z učitelů.

            „Policie nám nepomůže,“ odpověděli, „spousta policajtů nás nemá ráda. Ne že by nám hned ukazovali dveře, ale tu antipatii člověk okamžitě vycítí.“

Belgická spisovatelka a novinářka Margot Vanderstraeten (*1967) vystudovala tlumočnictví a překladatelství francouzština-španělština. Zájem o dění kolem sebe ji přivedl k novinařině. Psala reportáže a rozhovory pro renomované belgické deníky De Standaard a De Morgen, působila v porotě literární ceny Librisprijs, vyučovala novinařinu na univerzitě v Gentu. Je autorkou šesti knih, z nichž dvě získaly ocenění. Margot Vanderstraeten je vdaná, žije v Antverpách.

Garamond, 2020, 296 stran.