Prožíváme chvíle pročištění. Jsme donuceni si přiznat, na kolik zbytečných věcí jsme bez rozmyslu sázeli jako na nezbytnosti. Je čas vyházet ze života haraburdí. Patří do něj i knihy? Zavřely se knihovny i knihkupectví, nemáte-li domácí knihovnu, najednou není co číst. Chybí vám knihy? To je dobře. Patříte tedy k lidem, jimž slovo kultura ještě něco říká. Martin Vopěnka k nim patří také.

Těsně před vydáním se nachází vaše kniha Přežít civilizaci. Tematizujete v ní svých třicet cest po zeměkouli. Jde o cestopis. Nepřipadá vám, že veškerý půvab sebraly tomuto vždy oblíbenému žánru dokumentární filmy a možnosti globalizovaného létání?

Máte pravdu, že pro klasický cestopis tady už místo asi není. Však také moje kniha se do této kategorie neřadí: Ze všeho nejvíce je to výpověď o měnící se době a civilizaci. Začíná ještě v osmdesátých letech minulého století, kdy jsme byli zavření za železnou oponou a svět i cestování tak vnímali jinak. Ovšem přináší i zprávu o vyprázdnění pojmu „cestování“ v éře masivní turistiky. A přináší i zprávu o vnitřním zrání. Je to tedy spíš kronika než cestopis.

Jak byste charakterizoval motivy svého cestovatelského puzení? Poradil byste si se sarkasmem, že cestování a četba odvádějí lidi od vlastních myšlenek?

To se těžko vysvětluje. Jak byste vysvětlil sexuální touhu někomu, kdy ji vůbec necítí? Nějak to souvisí s vášní pro život. Mám v sobě velkou touhu po poznání – ať už tom vědeckém a vzdělanostním, anebo prostě poznávat Zemi, na které jsem se narodil, její nejúžasnější místa. Cítím hluboký vděk za to, že jsem na některých těch místech mohl být. Je to jeden z důvodů, proč mám pocit, že žiji plnohodnotný život.

A co se týče vlastních myšlenek, tak je to právě naopak: Při horském přechodu bývám sám se svými myšlenkami. Prožívám všechny možné škály emocí. Pro spisovatele je to pak obrovský rezervoár vnitřního materiálu.

Od vaší první cesty do Rumunska v roce 1983 až po Nepál v roce 2018 se rozléhá časová plocha pětatřiceti let. To máte tak dobrou paměť nebo jste si od samého začátku vedl něco na způsob cestovatelského deníku, podle kterého jste nyní postupoval při psaní knihy?

Mám tak dobrou paměť. Tedy konkrétně na zážitky, atmosféru, události. A pak ještě na čísla. Na jména nebo na cizí jazyky vůbec.

Dodnes si pamatuji téměř každý bivak, každé tábořiště ze všech těch cest. Odvíjí se v mé hlavě jako film. Nevím, jestli z toho budou mít radost moji parťáci na cestách. A jestli se k tomu, co si na ně pamatuji, ještě vůbec budou hlásit.

Jak se díváte na stále sílící volání ekologistů, aby se omezila letecká doprava? Smířil byste se s omezením svých cest do exotických končin ve prospěch zlepšení bilance plynů v naší atmosféře? Aktuální hlášení meteorologů si s gustem pochutnávají na tom, jak celosvětové restrikce kvůli koronaviru vylepšily ovzduší. Nestojíme na začátku obratu ve způsobech cestování?

Je to součástí mého „Poselství z Nepálu“, které jsem natočil na mobil na jednom z vrcholů, a mělo pak tisíce zhlédnutí. Zavedl bych ekologické daně, protože jinak planetu zničíme. Letenky by měly mít v ceně započtenu svou ekologickou stopu. Postupoval bych progresivně: aby nějaký počet kilometrů byl zdaněn jen mírně, ale jakmile tento limit překročíte, danil by se každý kilometr víc a víc. Aby si každý uvědomil nadměrnost svého cestování. Já také nepotřebuji létat dvakrát ročně – úplně mi stačí jedna velká cesta za tři roky.

Myslím a doufám, že cestování se opět stane něčím svátečním. Alespoň trochu. Je třeba přistupovat ke své spotřebě s pokorou. Problém je, jak ustát ten přechod, kdy kvůli tomu, že přestaneme konzumovat nadměrně, zmizí pracovní místa a vzniknou ekonomické problémy. Osobně vidím jako hlavní a největší hrozbu v přelidnění a s tím související devastaci původního životního prostředí. To je horší hrozba než skleníkové plyny, protože s těmi si naše technologie nakonec poradí. Zato zničené biotopy a celkovou přírodní rovnováhu obnovit tak snadno nedokážeme.

Martin Vopěnka (*8. 9. 1963) je spisovatel, nakladatel a od roku 2013 předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT v Praze. Své profesní specializaci se však nikdy nevěnoval. Od sklonku osmdesátých let vydal jako autor desítky knih věnovaných dětem i dospělým čtenářům. Jeho vášní je cestování a zaujetí otázkami soudobé civilizace. V roce 1991 založil nakladatelství Práh. Příležitostně se v médiích prezentuje jako polemický publicista.