Po trilogii Po práci legraci, která probírala a nesystematicky třídila typické prvky až bizarnosti socialismu včetně politických vtipů, dobových průpovídek či přezdívek papalášů a prominentů (včetně odkouzlování televizních seriálů, staveb, zlodějen a nekvalitních výrobků) si Jan Nejedlý a Jakub Šofar uvědomili, že humoriády se sametovým převratem neodumřely. Třicet dalších let lidé generují nové variace slovesnosti starší a – snad – i nějakou relativně novou.

Rozhodně neplatí, že humoru zmizel nepřítel a nezmizela ani potřeba – ryze českým způsobem – ostřelovat kotníky. Všemu. Jen společných soků máme dnes víc; rozestavěni jsou ve všech směrech politického spektra. Více než v hospodách pučí přitom folklór na internetu a můžeme nad tím naříkat, můžeme na to vše nadávat a... lze i sestavit takovou publikaci, jakou napsali pánové Nejedlý a Šofar. Není přitom sporu, že verbální stránka humoru ustoupila do jisté míry obrazové a že ne vše umíme nadále zatavit mezi stránky.

Svět se zrychlil a formy zvláštního se dnes často jen mihnou, aby byly vzápětí ve veřejném prostoru nahrazeny dalším. Až nad touto knihou si uvědomíme, na co vše už jsme zapomněli, ač taky to patřilo do oné třicítky roků.

Podstata humoru do značné míry zůstala a jen se stalo to, že populární vrstva kultury místy nahradila neprůstřelné kapitány Klosse... dejme tomu Norrisovým rangerem Walkerem z Texasu.

Měděné plastice Spravedlnost před soudem v Brně, představující muže s kvádrem, z něhož vytéká voda, se pak zas může s klidem říkat Exekutor odnášející pračku. A klukokracii agilních svazáků nahradil kindermanagement šéfů nadnárodních firem, kteří mistrují své zaměstnance.

A jistě, fenomény jako selfie tyč, Kajínek, Klausův zájem o pero v Chile, vtipy o imigrantech, Pikachu, Justin Bieber, Avatar, Esmeralda, EU ve významu „eště uvidíme“ a „Ledoborec“ v Karlíně může mnohý vnímat jako těžko souměřitelné, ale spojeny jsou. Právě na škále humoru a tohoto společného projektu, jenž se nezaměřuje pouze na užší vrstvu jazykovou, jako to udělala – jistěže také zajímavá – publikace Hacknutá čeština.

Jak ovšem Jan Nejedlý postřehl, objektem zájmu jeho a Šofarovy knihy se takřka nestala literatura. Proč? Humor o jejím provozu sice i výjimečně vznikal i posledních třicet let, není ovšem nijak kloudný. „Česká literatura až na výjimky nikoho nezajímala, a tak ani nestála vtipálkům za zesměšnění,“ dodává spoluautor.

Oproti tomu politika jako „hračka lidu“ je dnes akcentována snad až nemístně. Pravda je, že lidový humor si přečasto bohužel střílí i jen z tělesných nedostatků politiků (a viz pánové Ransdorf, Vondra či Klaus mladší) a nepochybně bývá i krutý. Jako vždy v dějinách zasahuje „nízkou“ tělesnost a také klidně nemoci a stáří. Pohlavní orientace. Někdy přitom vychází z frustrace, ke které ovšem právě chování mnohých politiků navádí.

Plebejský žertéř nereflektuje to, jak rozhodl odvolací soud „po osmi letech“ v té či oné kauze, a tak tento humor věru nebývá korektní, vyvážený a nestranný; ale autoři jej prodávají, jak koupili, a jinak by onen humor patrně popřel sám sebe.

Jan Nejedlý, Jakub Šofar: Po práci je pořád legrace. Předmluvu Český vtipálek v hypermarketu svobody napsal Jan Nejedlý. Ilustrace Marek Rubec. Ve společnosti Albatros Media vydalo nakladatelství BizBooks. Brno 2020. 208 stran.