Představte si, že žijete docela normální život, máte staršího bratra, kterého obdivujete, bezva kamarádku, prima rodiče. Chodíte do školy, koukáte na americké filmy, rádi zpíváte a sníte o tom, že z vás jednou bude slavná herečka. A náhle se všechno změní. Dvanáctiletá Jude musí opustit svůj domov. V její zemi se rozhořela válka, a ona i její těhotná maminka odjíždějí přes oceán za strýcem. Filmy hrdinku na život v Americe nepřipravily – všechno je tu moc rychlé a hlučné.

Jude si musí zvyknout na novou školu, na věčný strach o příbuzné doma v Sýrii i na novou identitu imigrantky ze Středního východu. Ale život jí přinese i jiná, příjemnější překvapení – nové kamarády a taky konkurz na roli v muzikálu. Možná je Amerika místo, kde Jude může být taková, jaká opravdu je…

 

Ukázka z knihy:

 

I.

 

Léto je za dveřmi a všude jsou cítit ryby,

až na pláž dole u moře,

kde stačí nastavit nos správným směrem

a ucítíte rozbujelý jasmín a slanou vodu.

 

V létě vždycky nastavím nos tak, abych

se vyhnula pachu rybiny

a turistů, kteří jsou cítit lakem na vlasy, penězi

a francouzskými parfémy.

Přijíždějí z Damašku a Aleppa.

Někdy dokonce i z Bejrútu a Ammánu.

Jednou jsem potkala muže až z Dauhá.

Zeptala jsem se ho na obří mrakodrapy, které prý

sahají až do nebe,

ale baba mě okřikl, než mi dotyčný stačil

odpovědět.

 

Baba nemá rád, když se bavím

s turisty

s cizími lidmi

s muži.

 

Nechce, abych se bavila s někým, koho

neznám,

a dokonce i v případě známých vždycky říká,

Jude, uskutí,

a tak se kousnu do jazyka, což někdy chutná

ještě hůř

než pach rybiny v létě.

 

Všichni říkají, že letos přijede z Aleppa míň lidí.

Že tam nezůstal nikdo, kdo by mohl přijet.

Že všichni, kdo mohli z Aleppa odejít, už to udělali.

Když se mámy zeptám, jestli je to pravda, odpoví:

Jude, uskutí.

 

II.

 

Naše město nevypadá jako ta syrská, která ukazují v televizi.

Vzpomínám si, když jsme s Fátimou poprvé ve zprávách viděly

reportáž z Aleppa.

Cítily jsme hrdost.

 

Vím, že je zvláštní, možná až dětinské, to říct –

bylo to zvláštní i tehdy –

ale navíc jsem měla pocit, že zbytek světa

vidí

i mě.

 

Jenže naše město nevypadá jako Aleppo, před ani po.

Nerozlézá se a není plné hluku a budov, které se

mačkají

jedna na druhou,

jako by se tísnily ve výtahu,

kde je vydýchaný vzduch.

 

Naše město leží u moře. Dřepí pod horami.

K nám jezdí zbytek Sýrie, když se potřebuje

nadechnout.

Letos nikdo nepřijede, tvrdí Fátima.

A mně vrtá hlavou, jestli je to proto, že nezůstal nikdo,

kdo se potřebuje

nadechnout.

 

III.

 

Fátima je o čtyřiadvacet dní, šest hodin a jedenáct minut

starší než já.

Spočítala si to.

Nesnáší matematiku, ale zbožňuje,

když je

nejlepší.

 

Vždycky jsme byly kamarádky.

Máma s tetou Amal se znají už

od dětství.

Bydlíme naproti sobě přes dvůr,

a když jsem byla menší,

někdy jsem v noci pevně zavřela oči

a předstírala, že se nám s Fátimou

zdá ten samý sen.

 

Když jsem byla malá, bylo snadné si to představovat.

Vždycky jsme se s Fátimou na všem shodly,

držely jsme spolu ve všem krok.

Jenže to už pár měsíců neplatí.

Připadá mi, že Fátima je o kilometry napřed.

Už neukazuje tmavé kudrnaté vlasy,

které jí padají na ramena

v neposlušných vlnách, jež mi připomínají smích.

Nosí zahalenou hlavu hedvábnými šátky

v jasných a pestrých barvách jako drahokamy.

 

Je jednou z prvních dívek v naší třídě, která se zahaluje.

Už krvácela mezi nohama.

 

Já pořád čekám,

až budu krvácet.

Až budu mít pocit, že mám

co zakrývat.

 

IV.

 

Fátima a já vždycky svačíme spolu.

Asroníju připravuje buď máma, nebo teta Amal.

Fátima má ráda olivy, zelené a černé,

tak tlusté, že si je může navléknout na prsty

a slupnout je jednu po druhé.

 

Myslím, že olivy chutnají jako moře, a ze vší té soli

se mi točí hlava.

Dostávám ke svačině džubn a chléb, který máma kupuje

v pekařství u Hibah

za rohem,

protože ví, že ho mám nejradši.

Hibah peče chléb nadýchaný jako peřinu.

 

Dokážu ho sníst tolik, že mi máma vždycky připomene,

že

asroníja není hlavní jídlo,

ale má zahnat hlad do večeře.

 

K asroníje pijeme čaj.

Nebo spíš Fátima pije čaj a já piju cukr a mátu s kapkou čaje.

 

Díváme se na staré americké filmy koupené

za peníze, které jsme dostaly k Svátku oběti a k narozeninám.

 

Díváme se, jak se Julia Robertsová zamilovává

a jak Sandra Bullocková pátrá po zločincích

a jak Reese Witherspoonová nastupuje na práva.

 

Fátima a já chceme být filmovými hvězdami.

Fátima chce být taky lékařkou, ale já se toužím stát

jedině

filmovou hvězdou.

 

Ta touha mi pulzuje v hrudi tak silně, až

to někdy bolí.

 

Můj starší bratr Issa se na filmy dřív díval

s námi.

Někdy s námi dokonce přehrával některé scény,

stál na pohovce

a napodoboval pěkně pomalu a roztomile

Reesinu americkou angličtinu.

 

Dělával to do chvíle, než se jednou baba vrátil dřív

z práce a načapal nás,

jak předvádíme scény z filmu. Neřekl ani slovo.

Dokonce ani Jude, uskutí.

Na mě se ani nepodíval.

Jen na Issu.

Zakroutil hlavou

a zmizel ve svém pokoji.

 

V.

 

Rády s Fátimou hledáme

ve tvářích filmových hvězd

kousíčky sebe.

 

Došly jsme k závěru, že Fátima má tmavé oči

jako Sandra Bullocková a tak výmluvné, že poznáte,

jestli se směje,

i když má zakrytou pusu.

 

Když už jsme u úst, moje pusa stojí za to.

Je velká

jako pusa Julie Robertsové.

Aspoň si to namlouvám.

 

Doufám,

že jednou budu filmová hvězda

a nějaká malá holčička se na mě podívá a pomyslí si,

že mám její oči

její nos

její vlasy

její smích,

a bude si připadat krásná.

 

Možná že mě

jednou

uvidí Julia Robertsová a pomyslí si,

že mám její pusu.

 

Jasmine Wargaová vyrostla v Cincinnati v Ohiu, dnes žije v Chicagu. Než se z ní stala spisovatelka na plný úvazek, působila krátce jako učitelka přírodních věd. V češtině dosud vyšel její román Moje srdce a jiné černé díry (Argo 2016).

 

Přeložila Barbora Punge Puchalská, nakladatelství Argo, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 328 stran.


Share on Myspace

Literatura