Jedna z významných českých a evropských specialistek v oboru lidské neplodnosti Zdenka Ulčová-Gallová (*1954) se občas nachází v psaní beletrie – a zveřejnila nedávno svoji třetí knihu, povídkový soubor Šampuska.
Na rozdíl od titulů předchozích Čekání na Kateřinu (2001, znovu 2007) a Nedosáhneme na nebe (2012, napsáno ve spolupráci s Jaroslavou Gallovou) se nyní dají v textu výrazněji registrovat autobiografické kořeny. Podobné prvky má většina z třiceti povídek, nicméně na to nelze docela spoléhat: některé jsou fikcí. Na to může upozorňovat třeba již dávnější doba, do které je spisovatelka zasazuje, ale i jiné aspekty často nehrají. Jde o jakési regulérní klamání tělem a my se musíme mít neustále na pozoru, abychom tvůrkyni neztotožnili s vypravěčkou či hrdinkou některé z epizod.
Autorka se každopádně nespokojila se vzpomínáním a umně beletrizuje. Příběhy stahuje na co nejmenší prostor a dopřává jim pointy. A chybí-li náhodou taková pointa, byla by násilím, jak vycítíme. Zdenka Ulčová-Gallová má dobrý odhad na to, kdy sekvenci z daného prostředí ukončit a kdy a kde ji naopak začít. Ví také, co ze životaběhu vyhodit, co pominout, čím neotravovat. A disponuje smyslem pro nenásilné metafory.
Povolání lékařky chtě nechtě prosakuje do textu s jakousi samozřejmou vitalitou optimismu a klidné dobroty. Od studentských let se autorka pilně propracovává vlastní historií a od svého rodiště se dostává i k velmi četným cestám světem. Vedle Německa či Rakouska putujeme tak spolu s ní do vícera zemí v kapitolách-povídkách Vzpomínka na Alžírsko, Přivítání v Íránu, Washington, Brazilské intermezzo, Vzpomínka na Island a Grónsko, Japonec v lese, Dnešní španělština, Měsíc v Itálii, Dánská odysea a Cambridge, Cesta z Oxfordu, Setkání v Izraeli, Austrálií ve dvou.
Pisatelka si ovšem dala pozor, aby nevytvářela pouze další cestopis. Anebo jen kytici referencí z lékařských sympozií. A historek z natáčení. Ani zdaleka se nevnímá jako celebrita a úspěšně se radši popasovala s náročnou formou krátké povídky. Některé přitom sice vypráví v první osobě, nicméně v mužském rodě. Umným řetězením epizod svého života vznikl nakonec útvar blížící se až střihovému románu a i při jisté poklidnosti zahrnul přesně ve dvou třetinách i velmi šokující, děsivou sekvenci. Ta se pro změnu odehraje ve Švýcarsku, v Basileji a líčí se tu šílenství vědce – provázané s událostmi, které předcházejí rozvodu. Děj tohoto příběhu je situován do roku 1968.
Z každé kapitoly je znát především skromnost, se kterou se však autorka představuje také jako úspěšná vysokoškolská pedagožka a laureátka řady cen. I původkyně mnoha publikací odborných. Ale nehřeší na to. V literárním světě, je-li nějaký, umí tento svůj kredit až bezstarostně odložit. Ne, každý by totéž neudělal. Zdenka Ulčová-Gallová sice těží i z vlastní specializované práce (ta se nedá zcela ignorovat, protože jí uspokojivě naplnila život), avšak efekt většiny textů vzniká spíš dík zdařilému vykreslení vztahů. Často by úplně stejně fungovaly i bez ohledu na odborné aspirace jejich zaznamenavatelky, vysnívatelky.
Povídkový charakter knihy se autorka nebojí sem tam roztříštit sekvencemi přiznaně vzpomínkovými, avšak stručnost je stálý arbitr. Příběh je ctěn, čtenář s ním, a povětšinou narážíme na příběhy s přesahy. Takovým je dokonce i kapitola Zkušenosti s kočkami, zahrnující český překlad pasáže z autorčiny – anglicky psané – povídky My bicycle Mustang history (1987).
Zdenka Ulčová-Gallová ve své NEODBORNÉ práci zdárně psychologizuje (dokonce i ve chvíli, kdy zachycuje svého kolegu, básníka Miroslava Holuba) a vždy jejím povídkám uvěříte. Nestaví logiku na hlavu. A pokud ano, pouze tak, jak to sám život občas provádí, když nás zrovna prahne semlít. Je přínosné si pročíst tento epizodický záznam nostalgií prodchnutých pohledů na život, toto líčení ne vždy lehkého světa od dětství let šedesátých až takřka do současnosti.
Ukázka z knihy
I když jsme žili velmi skromně, rodiče nám dopřávali vše, co bylo v době našeho dětství v Hořovicích dostupné. Sestra Jaroslava krásně malovala, vynikala jako tatínek nejen v matematice, ale i v šachu. Byla trochu pomalejší, měla medvídkovitou postavičku, od dětství ráda jedla a často se pohybovala v blízkosti kuchyně. Maminka usoudila, že jí kroužek vaření jedině prospěje a že její nádherné obrázky budou předlohou třeba i k výtvorům z látky, a tak ji nasměrovala do kroužku šití. Hraní na housle jí moc nešlo, protože moje sestra neměla a nemá žádný hudební sluch. Mně doma říkali třeštiprdlo, Zdendulí, neklidko; bývala jsem tak temperamentní, že ani ve škole už nevěděli, jak moji energii zkrotit. Tak jsem byla zařazena na gymnastiku, tenis, výuku cizích jazyků. Na hru na akordeon. Běhala jsem často po loukách, sestavovala herbář v českém a latinském jazyce, občas přinesla domů ještěrku, mloky a ježka, zkoumala močové krystaly těchto zvířat i našich rodičů a kamarádek ve vypůjčeném školním mikroskopu značky Meopta a pečlivě zaznamenávala rozdíly nálezů. Bylo mi čtrnáct let a moje první ucelenější vědecká práce se jmenovala Vliv délky spánku na menstruační cyklus.
Sestavila jsem velmi podrobné tabulky, do kterých jsem zapisovala délku spánku a přesné termíny měsíčního krvácení. Moje o tři roky mladší sestra Jarunka vždycky čekala, až budu pravidelně oddychovat, zapsala čas a zbytek jsme spolu dopočetly ráno po probuzení. Barevnými tečkami jsme na závěr jednotlivých dnů označovaly nálady: červená barva znamenala veselou náladu, modrá normální, černá smutek. A tak jsme měřily a zapisovaly celý rok, pak vyhodnotily a výsledky s přiloženou dokumentací přihlásily k účasti na přírodovědné olympiádě naší základní školy v Hořovicích; škoda, že z druhé části vědomostní soutěže jsme ztratily dva body. Ale stejně se pak naše duo radovalo z druhého místa a odměny, knihy Letem nad Československem.
Ve vitrínce nad psacím stolem jsem vystavila portréty z časopisu ABC: doktora Alberta Schweitzera, Marii Jolliot-Currie a bezejmenného lékaře v bílém plášti držícího v rukou kojence. Četla jsem často a opakovaně knihy o Africe od Friče, Holuba, Hanzelky a Zikmunda: dávno rozhodnuta, že jednou budu lékařkou. Afriku jsem si vysnila, drsnou romantiku reportáží z nemocnice Lambaréné jsem hltala nekriticky. Moc jsem si přála pokračovat v práci svých vzorů, ale bylo mi třináct čtrnáct let a představy se míchaly se sny, všechno bylo ještě strašně daleko a svět jsem pozorovala obrovskými růžovými brýlemi…
Zdenka Ulčová-Gallová: Šampuska. Ilustrace Barbara Bednářová. Petrklíč 2019. 160 stran.
