Kniha Cizinci, kterou Stanislav Struhar navazuje na svou úspěšnou, ze strany čtenářů i kritiky přívětivě přijatou knihu Cizinky, přináší dvě další znamenitě psané prózy, vyprávějící s poetickou lehkostí a intelektuální precizností o lásce i ztrátě nejen v Rakousku a Německu, ale i v současné České republice.

Ukázka z knihy:

ÚRYVEK Z POVÍDKY DANIEL

Čím více se demonstrační průvod blížil k centru, tím hlasitěji halekaly hlasy zúčastněných, vzrušeněji zaznívaly zvuky demonstrace. Markéta z chodníku zamávala Danielovi, protlačila se k němu, popadla ho za paži a křikla, že tolik lidí nečekala. Společně se drali vpřed, avšak zničehonic spatřili policisty, kteří, se speciálním vybavením, stáli napříč ulicí. Za nimi čekala protidemonstrace vybavená bannery s xenofobními hesly, cedulemi a rakouskými vlajkami, i jejich hlasy nabraly na síle, i jejich lomoz přiostřil. Vtom Daniel postřehl rychlé pohyby, přihlížel srážce s policisty. Výkřiky, potyčky, muži i ženy na zemi. I Markéta se válela na asfaltu, všiml si, jak se jí na rtu leskne krev, vlasy má celé rozcuchané. Pomohl jí zpátky na nohy, spěšně se rozhlédl, vtom ale nečekaně spatřil Sigrun, stála na chodníku a chytila za paži Gernotova kamaráda, pevně ho držela. Prohlédl si její policejní uniformu, zadíval se jí do očí, které na něj upírala, pak se otočil a odtáhl Markétu, vedl ji k chodníku na protější straně ulice. Markéta křičela, ať ji pustí, ať ji okamžitě nechá být, že chce zpátky, že tady ještě zdaleka neskončila, pokoušela se mu vytrhnout, ale on jí zabránil, zůstal stát a hleděl na ni.

            „Padáme odsud,“ prohlásil.

            „Já tady chci zůstat!“ ječela a Daniel vzal její obličej do rukou, prosil ji, ať toho nechá, prosil ji, ať se vrátí domů. Proč? Protože se o ni bojí, protože se o ni bojí i Andrejka.

Ze spánku ho vytrhl domovní zvonek. Vylezl z postele a vyšel do předsíně, na telefonu zabzučel a odemkl dveře do domu. Pak otevřel dveře do bytu. Honem se vrátil do ložnice, padl na postel a z polohy na břiše civěl do zdi. Dveře do bytu se otevřely a zavřely, zámek zarachotil a Daniel poslouchal, jak se k němu blíží kroky, potom zavládlo ticho. Převalil se na záda, zadíval se na její policejní uniformu a ona usedla na pelest, složila mu hlavu na hruď.

            „Proč?“ zašeptal. „Proč jsi mi to neřekla?“

            „Chtěla jsem ti to říct, ale čekala jsem na vhodný okamžik.“

            „Ten zjevně nadešel včera.“

            „Vždyť jsi říkal, že se ti při pohledu na policii dělá špatně. Taky ses zmínil, že doufáš, že se s ní nikdy nezapleteš.“

            „Cos tam včera dělala? Jak to že jsi byla proti nám?“

            „Já nebyla proti vám, chtěla jsem vás chránit. Chtěla jsem chránit vás všechny, i vaše protivníky, abyste si vzájemně neublížili. Strašně moc si přeju, abyste společně dokázali řešit problémy v míru.“

ÚRYVEK Z POVÍDKY TILLMANN

Tillmann se zeptal, proč ten chlap se ženou tak zametl. Prý kvůli chybě při načítání nákupu, ale to se přece může stát komukoli, kdo by celé dny dřepěl za kasou, a ta paní se mu omluvila, okamžitě chybu napravila.

            „Místní pokladní se do Rakouska přistěhovaly, mluví s přízvukem a jednoduchou němčinou, takže jsou tu a tam zcela mylně považovány za nevzdělané nebo snad dokonce hloupé,“ podotkl Tillmann.

            „Ale chlap, který se takhle zachová k ženě, musí být strašně arogantní.“

            „Třeba by se povedlo zařídit, aby byl vnímavější.“

            „Jak jako?“

            „Tak například ho na pár dní posadit za kasu,“ vysvětlil Tillmann a pozdravil sousedku, která proti nim přicházela.

            „Teda vy jste se nějak rozšoupli,“ odtušila a přátelsky se na Dominiku usmála.

            „Taky plánujeme uvařit nějakou delikatesu,“ zareagoval Tillmann, sousedka se zasmála a s přáním hezkého dne pokračovala v cestě.

            „Nevěděla jsem, že je tak milá,“ přiznala Dominika. „Jednou jsem ji na schodišti přistihla, jak nadává na cizince.“

            „To Hilde bohužel občas dělá. Přestože byla provdaná za uprchlíka z Iráku. Mají spolu syna. Ten chlap ho pravidelně navštěvuje, ale pokaždé čeká před domem.“

            „Proč nejde dovnitř?“

            „Protože by se s Hildou zase chytli. Tehdy, když ještě byli svoji, se někdy v bytě hašteřili tak nahlas, že na ně dokonce přijela policie.“

            „Kdo na ně volal policii?“

            „Domovník.“

            „Nejdřív se do sebe zamilovali a pořídili si dítě a pak se takhle hádají?“

            „Alex, teda jejich syn, jako by otci z oka vypadl. Když začal chodit na základku, hned Hilde volali s tím, aby ho posílala na doučování němčiny. Jenže Alex tehdy mluvil výhradně německy. Němčina je jeho mateřský jazyk. Hilde mi navíc nedávno prozradila, že mu byl odepřen vstup do klubu na koncert, jeho kamarádi dovnitř směli, ale on ne.“

            „To jako proč?“

            „Sekuriťáci mu tvrdili, že mají s týpky, jako je on, špatné zkušenosti, jenže on tam předtím nikdy nebyl.“

            „A ti jeho kamarádi už v tom klubu někdy dřív byli?“

            „Nebyli. Hilde mi taky říkala, že i oni pocházejí z rodin imigrantů, jenže to na nich není poznat.“

            „A oni na ten koncert šli bez něj?“

            „Jo.“

Zhasla, vyšla na balkon a přitulila se k němu. Ležela bez hnutí a mlčela. Po chvíli se zeptal, na co myslí, stočil k ní hlavu a pohlédl na ni, spatřil, jak hledí na nebe, mírně pohybuje očními víčky.

            „Mluvím německy s hodně silným přízvukem?“

            „Když někdo mluví cizí řečí, má obyčejně přízvuk,“ odpověděl. „Jsme spolu krátce, ale už jsem u tebe zaznamenal zlepšení.“

            „Dělám spoustu chyb? Prosím, upozorňuj mě na ně.“

            „To není třeba. Jsem si jistý, že budeš zanedlouho mluvit dokonale,“ usoudil. Jenže ona na to, že to on přece nemůže vědět, ovšem Tillmann namítl, že slyší v její němčině pokroky. Dominika prohlásila, že to tedy přehání a navíc neslyší, jak ona přemýšlí česky, že si v duchu překládá, a on vyzvídal, kde se vůbec učila německy. V jazykovce, odpověděla. Ráda na ty hodiny vzpomíná, protože to někdy byla strašná legrace. Jestli na Břeclav myslí často? Někdy docela jo. A jestli se jí jednou bude stýskat? To těžko říct, to přece nikdo předem neví. Tillmann podotkl, že Čechy jsou, co by kamenem dohodil.

            „Vašim se už někdy zastesklo?“ zamluvila to honem.

            „Nikdy se do Lipska vracet nehodlali, ale jednou mi přiznali, že se jim občas zasteskne.“

            „Tehdy za sebou nechali všechno?“

            „Moc toho nebylo.“

            „Určitě si uvědomovali, že se dlouho, nebo možná nikdy, nevrátí. To musí být hrozné pomyšlení.“

            „Nedokázali si představit žít v totalitě.“

            „Jeli jste do Lipska hned, jak se otevřely hranice?“

            „Ne, hned ne. Až po čase.“

            „A kdy jste tam byli naposledy?“

            „Na pohřbu babičky z tátovy strany. Ale to už je pár let.“

Stanislav Struhar (*1964) se narodil se v Gottwaldově, dnešním Zlíně, a v roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska. Debutoval v Rakousku básnickou trilogií Stará zahrada, v dalších letech publikoval prozaická díla. V České republice vyšly jeho rané romány Rukopis a Opuštěná zahrada, po nich následovaly české překlady již německy psaných děl Hledání štěstí, Cizinky, Váha světla, Důvěrně známé hvězdy domova, Barvy minulosti, Opuštění a Dar naděje. Náleží k nejvýraznějším německy píšícím spisovatelům českého původu, jeho literární tvorba je podporována stipendii a získala řadu uznání. Žije ve Vídni.

Přeložila Markéta Kliková, nakladatelství Volvox Globator, Praha, 2019, 1. vydání, 100 stran.