Slast – přítomná plození dětí – čeká u pramene života, není tudíž košer ji proklínat. Ale některá náboženství se přesto vůči rozkoším různě vymezují. Nepopírají ale tak mylně celý život? I nad tím lze váhat spolu se surrealistou Milanem Nápravníkem (1931–2017) v knize Prokletá slast a jiné eseje (2019).
V letech 1952–1957 Milan Nápravník vystudoval FAMU, kam ho přijali co druhého nejlepšího z pěti set. Roku 1954 se seznámil s Ludvíkem Švábem a Vratislavem Effenbergerem, stýkal se posléze s mnoha dalšími členy téhož okruhu (Stanislav Dvorský, Věra Linhartová, Bohumila Grögerová, Petr Král, Zbyněk Havlíček). I pod tím vlivem psal text Škvíra (1958) a začal s kolážemi. Stal se sochařem, malířem, básníkem, fotografem...
Od roku 1960 pracoval jako dramaturg Československé televize a stál u zrodu Večerníčku. Již počínaje rokem 1957 se také dostal do hledáčku StB. Pokusila se jej kriminalizovat skrz podstrčenou peněženku a později naléhala na Jiřího Pelikána, aby Nápravníka propustil ze zaměstnání. Jejich objekt zájmu vytvářel v letech šedesátých zvukové antologie veršů a spolupracoval s časopisem Tvář.
V roce 1966 vystupoval v Divadle Na Zábradlí a debutoval publikací Básně, návěstí a pohyby, v ten podzim se také v Paříži osobně poznal s Maxem Ernstem. Nato na vlastní žádost absolvoval několikaměsíční stáž v Moskvě, ukončenou teprve roku 1967, a na podnět romanopisce Güntera Grasse mu bylo roku 1968 uděleno jednoroční akademické stipendium ve Spolkové republice Německo. Emigroval jen několik dní po okupaci své vlasti „spřátelenými vojsky“ a od srpna 1968 žil v Západním Berlíně a Paříži. Z jeho knihy Moták (1969) je již vyřazen oddíl Vlečka horečky a širší výbor z poezie, připravený pro rok 1970, skončil ve stoupě. Téhož roku však vyšla ve Frankfurtu jeho kniha Pozorování stojícího běžce.
Nápravník psal také hry, od roku 1970 pracoval po šestnáct let v kolínském rozhlase. Z jazykových důvodů přenesl těžiště svých aktivit k výtvarné činnosti a systematicky se počal věnovat historii ideologií. Roku 1972 si vzal za ženu svou indonéskou přítelkyni, studentku kolínské univerzity, a roku 1977 objevil – za pobytu v ardenských vřesovištích – fotografickou metodu inverzáže. I na kůře stromů a kamenech objevoval tváře. A překvapovalo jej, nakolik snadno podlehla část evropského výtvarného světa komercializované americké moderně.
Roku 1980 editoval první německou antologii českého a slovenského surrealismu Z kasemat spánku, téhož roku vyšla německy jeho Vůle k noci. V osmdesátých letech jej fascinovaly malé kmeny domorodců v Indonésii, ale i Africe. Jako prvotní formy civilizace. Viděl v „divoších“ lidi, co moudře nesoutěží mezi sebou. Od roku 1986 pracoval jako umělecký fotograf, toho roku realizoval pro nakladatelství Daniela Strože i výbor z Effenbergerovy poezie Lov na černého žraloka.
Projekt jeho vybraných spisů skončil bohužel v nakladatelství Atlantis u dvou svazků (1992–1994) a roku 1993 přerušil taky spolupráci s časopisem Analogon: jako vždy mu vadil „komerční liberalismus“. Roku 1997 převzal – v souvislosti s retrospektivní výstavou svých děl – cenu Woldemara Winklera, téhož roku se navždy vrátil do Německa. Jako mnozí totiž pochopil, že do stejné řeky – po návratu z exilu – nevstoupí. Na to jej už po jeho emigraci upozornil jeden ze synů Thomase Manna.
Roku 2001 odmítl Milan Nápravník – jako odpůrce symbiózy umění a státu – převzít od našeho ministerstva kultury státní cenu Artis Bohemiae Amicis. Zemřel přede dvěma lety v Kolíně nad Rýnem ve věku 86 let.
Svazek Prokletá slast sestává z titulního a nejdelšího eseje (připsaného Ludvíku Švábovi a dokončeného v srpnu 1990) a devíti esejů dalších, jak byly sepisovány autorem až takřka do smrti. Nejstarší Úvod k výstavě Imaginace je z roku 1978, s výjimkou pouhých tří nebyly eseje dosud zveřejněny. Výbor začal připravovat ještě autor sám, ale definitivní podobu mu dal teprve editor Ladislav Fanta, autor doslovu.
Polemická Odpověď Jiřímu Pecharovi byla původně připravena pro Analogon, ale nakonec zde nevyšla. V eseji Levá stezka – první úvaha editor se souhlasem autora vynechal závěrečné pasáže, aby naopak úvahu Demokracie se zvířecí tváří doplnil o sekvence pro knižní vydání nově napsané.
V prvním z těchto textů Nápravník – i jako pilný čtenář Karla Marxe – píše: „Ať si nedělá nikdo iluze: demokracie v takzvaně demokratických zemích nebyla nikdy víc než jen reálně existující demokracií, která měla k té skutečné právě tak daleko, jako měl reálně existující socialismus daleko ke skutečnému socialismu. Skutečná demokracie ani skutečný socialismus nikdy nespatřily světlo světa, protože za daného civilizačního paradigmatu jsou zcela evidentně neuskutečnitelné.“
V titulním eseji se vymezuje vůči dějinným ideologiím. U institucí, ale hlavně u člověka se pak pozastavuje nad „pudem k moci“, který mu připadá málo pochopitelný. A méně původní, než pud ke slasti, z něhož se (podle jeho názoru) pud po moci přerodil. Autor vyjadřuje skepsi vůči „plísni“ lidstva, a zvláště vůči dějinám křesťanským, které – snad – psaly víc historii smrti než života. Slast, ale rovněž individualismus jsou přitom „léky“, byť je náboženské víry zrovna moc neužívají. Podle Nápravníka je to chyba.
Slast již před ním, pravda, vzývali mnozí (nejen surrealisté), proklínal ji ledaskdo. V jednom z nejranějších šiků i Platón, ač se mu – nejspíš – nejednalo o zatracení slasti jako takové, nýbrž spíš o odmítání styků se ženami. Třeba autoerotiku tento učenec sice přímo nedoporučuje, avšak ani nikde nepotírá, a je otázkou, zda lze tohoto starověkého filozofa skutečně vinit i z téhož, co později dal do chodu Adolf Hitler. Milan Nádvorník se o to ovšem pokusil.
„Psychologie označuje člověka bez citu a soucitu za psychopata,“ píše, „měšťácká filozofie ho naopak eufemizuje jako pragmatika.“
Jako kritik monolitických ideových systémů není Nápravník zrovna vtipálek, ale humor nahradí vždy emocí, na některých místech svých textů i patosem. Jeho knihu doplňuje víc než dvacet fotografií a na nich také několik jeho inverzáží a pozoruhodných surrealistických obrazů (Večerní návštěvník, Zákoutí ateliéru).
Milan Nápravník: Prokletá slast a jiné eseje. Doslov, editace a autorství Kalendária života a tvorby Ladislav Fanta. Jako součást Literární řady vydala Academia. Praha 2019. 232 stran.
