Je skvělé, jak se mi s přibývajícím věkem zlepšuje paměť. Cítím to každý den. Tak třeba: S Janou Rychterovou jsme se poprvé viděli v Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově, byl to večer poezie a šansonů v sále Boženy Němcové a pořadatelem byl Vráťa Ebr. Potom jsme se viděli několikrát na večerech, které organizoval (a platil!) Josef Hudera v Mladé Boleslavi (také s Václavem Větvičkou) a pak jsem u nějakého pouličního prodejce narazil na CD – Festival autorského šansonu (Městská část Prahy 5 uvádí), na němž měla Jana tři písně…

U žánru, v kterém je Jana tak dobrá, je potřeba důvěra. Já věřím, že ona zrovna tohle chce zpívat, tady a teď. Nejsem jako ten pán v písni o baletkách, abych hodnotil části jejího těla, ale když zpívá třeba Na zastávce tramvaje, nechám si taky ujet tramvaj.

Jejím možná nejznámějším nápadem a neváhám říci přímo úderným je zřejmě Two voices, dva hlasy. Představte si hodně známou melodii z klasiky, doprovázenou na kytaru, někdy s empatickými houslemi, s textem naprosto nečekaným a taky nepřípadným, zpívanou. Zpívanou – ale jak!

Jednak způsobem, který jsme zvyklí slyšet běžně, ale vedle toho ještě jedním hlasem, hlasem po léta školeným, operním, na který někteří posluchači zvyklí nejsou. Dohromady je to opravdu překvapivá novinka, zvlášť když v Badinerii J. S. Bacha se zpívá o pitomé navigaci. Ano, čtete dobře.

Ve slavném (A. Chačaturjan) Šavlovém tanci se zase dvě holky domlouvají, že seberou kasu (čti pokladnu alias trezor). Nechybí ani Ragtime, Boccheriniho menuet, a – světe drž se – Beethovenova Pátá! (symfonie) to je Betonu káď. Je to sranda, když v muzice přes sto let klasické najednou vystupuje Jágr. Víte, kdo, přece ten Jaromír, ten, co hraje tak dobře hokej!

Je možné, že tento způsob prezentace té staré báječné hudby narazí u kulturních bdíčů na tvrdou vodu, to jistě už narazil. Mně se to líbí. Je to vtipné a zvlášť a zejména se mi zamlouvá představa hokejových fanoušků, kteří najednou přestali skákat (kdo neskáče, není Čech – sancta simplicitas!) a jali se s potěšením poslouchat Mozarta.

Víte vy, kdo to byla Mozarta? Ptal se druhdy Šlitr Suchého. A Suchý o řadu let později vyzpíval svůj sen: a skinhedi dennodenně sledujou/ poezii v televizi Nova

Od Jany s velkým J mám zatím(!) nejraději CD Po stopách soumraku. Tahle deska je výborně koncipovaná, jako by její části spojovala tenká nit, abychom se my naslouchající někam daleko nerozeběhli, možná.

Psal jsem na začátku o důvěře, víře.

A pokud se proměníte a jste to na chvíli vy, komu zpěvačka zpívá Když tě večer čekám a ty nepřicházíš (doprovázená krásným hlasem houslí), něco se změnilo, viďte!

Zařídila to ona, nebo vy?

Nejraději bych vás vzal na malou procházku tím jejím uhrančivým i obyčejným soumrakem, na procházku verbální, ale bez muziky to nejde. Ne, nejsem anděl, to vím. Jemná nostalgie o starých časech, Dáma, připomene Skoumalova Starého pána, jak sedí a poslouchá jazz či Nohavicova Vazače knih. (Kdybych se narodil před sto lety…) Co nás to mámí v časech, které jsme nemohli zažít? Nějaké zvláštní nostalgie, za oknem se záclonkami v domě se světlou omítkou a růžovou růží u branky?

Před závěrem desky je song No tak si běž!, o tom to přesně je. A přidej do kroku, dodávám já.

Potom přijde dívčí stud, ale i slib ženy: O lásce se mi špatně zpívá.

A na konci se trochu jinak (Anděl z Atlantidy) obloukem či kruhem vrátíte na začátek. Zase jste to vy, ten muž s tváří anděla a říkáte – ne, píšete Janě zpěvačce dopis (ne email, sakra!), že tu tvář anděla možná vidí jen ona… Zase vám k tomu pomůžou krásné housle.

Celé tohle CD je příběh. O čem? Inu, o nás, lidech, o tom, proč štěstí, když už je, tak málo trvá.

Ford Madox Ford to popisuje v knize Nejsmutnější příběh: Je to podivný a fantastický svět. Proč lidé nemohou mít co chtějí? Vy se v tom třeba vyznáte, mému chápání to uniká.

Existuje nějaký pozemský ráj, kde uprostřed šepotu listoví mohou lidé být s tím s kým být chtějí a pohovět si ve stínu a v chládku?

Ale zpěvačka soumraku, radosti, two voices, ona a její spoluhráči vás dlouho smutnit nenechají. Někde po kapsách mají vždycky naději. A velikou a někdy veselou či dravou chuť do života.

Víte, s tou pamětí… Já myslím, že jednu věc máme společnou všichni. Totiž – že na některé věci bychom nejraději zapomněli, viďte? Taky to tak mám.

Ale Janu Rychterovou, tu si pamatovat chci.


Share on Myspace

Kultura