Letos koncem července uplynulo dvacet let od úmrtí proslulého experimentátora slova a obrazu Ladislava Nováka (4. 8.1925 – 28. 7. 1999) - výtvarníka, básníka, překladatele a pedagoga. Obsáhlý výběr z jeho výtvarné tvorby přináší výstava uspořádaná Muzeem Vysočiny v Třebíči, umělcově působišti.

Kurátoři Lucie Pálková, Lubomír Kressa a Michal Zábrš pojali expozici v někdejší konírně renesančního zámku nad řekou Jihlavou velkoryse. Na dvě stovky výtvarných děl, většinou na papíru, také trojrozměrné objekty, k tomu předmětně Novákova literární díla, jsou širokým vhledem do originálního, ve více ohledem umělecky novátorského díla, s kterým autor již v 60. letech minulého století vstoupil ve výtvarné i slovesné oblasti do nejvyšších pater evropské kulturní scény postmoderní dimenze.

Ladislav Novák: Andělé? Ďáblové?, froasáž, 1981. Foto: Jan Dočekal Celek výstavy, shromážděný z rozmanitých adres uměleckých muzeí, galerií a privátních sběratelských kolekcí, přináší reprezentativní ukázky z různých období Novákovy tvorby od počátku 60. let do letního času 1999. Jsou to imaginativní artefakty ve vesměs netradičních výtvarných technikách, z nichž některé tvořivými průzkumy prvotně odhalil a rozvinul, jiné osobitě přizpůsobil svému myšlení a vyhraněným záměrům, vždy do celosti výtvarného jazyka a k obsahové dokonalosti.

Po celé trvání, čtyři desítky let Novákova tvůrčí aktivita vyvěrala z entuziasmu, z přesvědčení o nezbytnosti nacházení vlastních metod k projevování kreativity. Jakkoliv v retrospektivním sumárním náhledu je zřetelné, že se jednalo o metody v jednotlivostech a materiálové sestavě vzájemně odlišné, Novák je skrze sebe plně harmonizoval, učinil je vzácně sourodé pro službu svému nitru, jemuž bylo třeba podat o sobě výpověď.

Ladislav Novák: Bez názvu, dekoláž, 1975. Foto: Jan Dočekal Novák byl po všechna aktivní léta pedagogem pro dějepis a jazyk český. Umění nikdy nepěstoval jako svobodné povolání, vždy však jako zrcadlo své svobodné mysli, hloubky citu a vysoce humánního světového názoru v tradicích anticko-křesťanské civilizace. Vždy vzdoroval tendenčním požadavkům obecné přizpůsobivosti, což se statusem středoškolského učitele nemohlo být jednoduché. Ze sumy tvůrčí práce, již zanechal, dnes ovšem lze se sympatiemi vnímat v mnohočetných jednotlivostech, že svobodu projevu si dokázal uchovat i v obtížné době ideologického tlaku, kdy se coby nekonformní intelektuál ocitl až za prahem perzekuce, která jej měla rozhodně odstranit ze soudobé české kultury osmdesátých let.

Počátek Novákova výtvarného projevu přísluší na konec 50. let minulého století. V tom období jsou datovány drippingy, plošné koláže a trojrozměrné asambláže. V časovém sledu následující metodu alchymáže založil na chemickém rozrušení obrazových či textových polygrafických předloh pro odkrytí nových nadreálných sdělení. Topologické kresby, tvořené vedením „nekonečných“ nepřekrytých tušových čar, jsou osobitou rozvilinou korunní surrealistické metody automatické kresby, jež se na konci druhé dekády 20. století stala spolu s automatickým psaním (Breton, Soupault: Magnetická pole) stavebním kamenem surrealismu.

Ladislav Novák: Medúza, lité tuše, 1999. Foto: Jan Dočekal Rok před polovinou 60. let Novák nalezl svou brzy nejznámější techniku, kterou z principu počáteční mechanické manipulace papíru pojmenoval muchláž. Pak, inspirován debatou o věci s pařížským přítelem Édouardem Jaguerem, název změnil na froasáž. Jde o odvozeninu z francouzského slova froiser – pomačkat, muchlat, je rovněž i náhradou muchláže. Výchozím prvkem byl čistý list papíru, zmačkaný v autorově ruce. Po narovnání a potření ředěnou tuší zůstává v ploše papíru síť zlomů a linií, v nichž Novák perem označil a „pro svět objasnil“ obrysy náhle zrozených obrazů.

V 80. letech dospěl ke kombinaci výtvarných postupů, jež označil veronáž (podle italské Verony, kde realizoval první takováto díla). Je to tušový dekalk doplněný kresbou či koláží, jehož východiskem byly vlastní obdobné práce z 60. let. Posledním způsobem Novákova experimentálního hledačství na poli plošné obrazové soustavy na papíru se stala v roce 1998 tzv. litá tuš (v autorově označení). Jedná se o graficky výrazné sítě tušových linií na bílém nebo barevném podkladě. Zdají se být jednoduchými nahodilostmi, jsou však nesporně rezultáty cílevědomých tvůrčích postupů. Ani v hrubých rysech dnes nelze odhadnout, kam by v této metodě Novák mohl směřovat.

Ladislav Novák: Prokletí, lité tuše, 1998. Foto: Jan Dočekal Na jaře 1999 dostal od Medy Mládkové velkorysé pozvání k podzimnímu tvůrčímu pobytu v její vile na ostrově v Karibském moři. Osud však rozhodl jinak. Týden před 74. narozeninami Ladislav Novák umírá v nemocnici v Třebíči.

Nutno zdůraznit, že celé Novákovo výtvarné dílo nese specifické novákovské signum. Je sourodě složené z několika organicky propojených vrstev, jež jsou dokonalým odrazem autorových organických vrstev. Pojmenujme je: poetičnost, poutavá hravost, inteligentní humor a latentní erotika. A stojí za připomenutí, že Novákovo rozsahem mohutné výtvarné dílo tvoří převážně menší formáty. V 80. a pak i v první půlce 90. let Novák sledoval aktuální směřování malířství k monumentalizaci a teoreticky uvažoval, zmínil to při vernisáži své výstavy v Třebíči v roce 1996, v tomto smyslu o svých možnostech. Prakticky však neopustil ověřené výrazové prostředky, jimž dokázal na malé ploše vtisknout rysy monumentality.

Ladislav Novák 1925 - 1999, Muzeum Vysočiny Třebíč, Zámek 1. Výstava je přístupná do 6. října 2019, otevřena je v úterý až neděli od 9. do 12 hodiny a od 13. do 17 hodiny.

 


Share on Myspace

Kultura