Začátkem října se uskuteční další ročník Be2Can, přehlídky festivalového filmu z Berlína, Benátek a Cannes. I letos slibuje výběr toho nejpozoruhodnějšího a nejpodnětnějšího, co představily soutěže tří nejvýznamnějších evropských filmových festivalů. 

Ústředním tématem letošního ročníku je hledání domova a překračování hranic. To je téma filmu Synonyma izraelského režiséra Nadava Lapida, vítěze Zlatého medvěda z letošního MFF v Berlíně. Hrdinou autobiografické satiry je mladý Yoav, který se zcela bez prostředků vydává do Paříže, aby se stal plnokrevným Francouzem. I když ale utíká před svou rodnou zemí, kterou shledává jako odpornou, páchnoucí, obscénní a sprostou“, před svojí identitou uniknout nedokáže.

Podobně utíká a hledá alternativní domov hlavní hrdina rovněž autobiografického snímku To musí být nebe Elii Suleimana. Nejslavnější palestinský režisér, který si za svou novinku odnesl zvláštní uznání poroty v Cannes, se po deseti letech vrací k celovečernímu filmu s melancholickou, epizodicky vystavěnou groteskou o tom, co je pro nás domov a co ho definuje. Film To musí být nebe je věnovaný Palestině, do které se Suleiman nebojí svým svérázným, zřetelně ironicky cíleným, ale zároveň poetickým humorem opřít stejně jako do Francie nebo USA.

Drsnější variantou hledání svého místa na světě přináší drama Bídníci. Film inspirovaný pařížskými nepokoji z roku 2005 se odehrává na půdě současného Montfermeilu – stejného místa, kde se bouřili slavní Bídníci Victora Huga. Debut režiséra Ladje Ly si z letošního Cannes odnesl Cenu poroty.

Druhým letošním tématem Be2Can jsou problémové děti. Pracují s ním bratři Dardennové ve filmu Mladý Ahmed; portrétu třináctiletého chlapce, belgického muslima, který se navzdory liberální výchově uzavírá pod vlivem bigotního imáma do ideologické ulity. Fanatická víra dovede Ahmeda až ke krajnímu činu (o filmu jsme psali ZDE). Ve svém novém filmu klasici sociálního realismu zkoumají, jak hluboko se ukrývá lidskost pod nánosem náboženské doktríny a co může zvrátit náboženský fanatismus – výchova, sociální otevřenost nebo první láska. Z Cannes si režisérské duo odneslo cenu za režii.

Po lásce doslova křičí devítiletá Benni, dívka s problémovým chováním a tváří anděla, nad kterou si německá ústavní péče umyla ruce, protože narušuje zaběhnutý systém. Narušitel systému je debut režisérky Nory Fingscheidt, která si za něj na letošním Berlinale vysloužila Stříbrného medvěda/ Cenu Alfreda Bauera pro film, který otevírá nové perspektivy. Snímek, který pohání kupředu výkon mladičké Heleny Zengel, je příběhem o neutišitelném vzteku i touze po opravdovém citu, o limitech systému péče o dítě i hranicích osobní svobody.

Dítě, respektive rodinu v hlavní roli, přináší i čínský film Sbohem, můj synu, který je důkazem, že velké city nepotřebují velká gesta. Film uznávaného režiséra Wanga Xiaoshuaie reflektuje skrze osobní lidské drama odvrácenou stránku čínské kulturní revoluce a zejména politiky jednoho dítěte. Oba představitelé hlavních rolí, herec Wang Jingchun a herečka Yong Mei, byli oceněni Stříbrnými medvědy na Berlinale za nejlepší herecké výkony.

Novinka osmdesátiletého klasika světového filmu Kena Loachese jmenuje  Pardon, nezastihli jsme vás.  Enfant terrible britského filmu si po premiéře svého filmu v Cannes vyžádal mikrofon a publiku vzkázal: „Když budeme problémy řešit, lidé nebudou naštvaní, a když nebudou naštvaní, nebude žádná extrémní pravice.“ Ve svém nejnovějším filmu Loach pokračuje v empatické linii příběhů obyčejných lidí, kteří se snaží udržet alespoň zdání důstojnosti na společenském okraji.

Zneklidňující úvahy o smrti a osudu vnáší do letošní festivalové nabídky snímek kanadského režiséra Denise Côtého Antologie města duchů, situovaný do zapadlé vesnice kdesi na kanadském venkově. Melancholický i vtipný, poetický i politický snímek využívá tradiční ikonografii duchařských filmů k metaforickému vyprávění o našem strachu z „jiného“.

 

Přední německý režisér tureckého původu Fatih Akin ve své tvorbě spojuje artové ambice a schopnost oslovit mainstreamového diváka. Odolnost obou skupin testuje ve svém posledním snímku U Zlaté rukavice, který je portrétem sériového vraha. Akin se inspiroval skutečným případem vraha Fritze Honky, který v polovině sedmdesátých let šokoval celé Německo. Jeho naturalistický snímek vzbudil na letošním Berlinale mezi kritiky mírné zděšení, přesto ho ale není možné odsoudit jako plytkou provokaci. Jde spíše o řez forenzním skalpelem do suterénu německého podvědomí.

„Už šest let přináší Be2Can inspirativní filmy z hlavních soutěží tří nejprestižnějších světových filmových festivalů – Berlína, Benátek a Cannes. Letos přidáváme Edison Filmhub, náš nový pražský festivalový ostrov, v nádherné funkcionalistické budově bývalé transformační stanice, s komorním kinem a kavárnou,“ dodává Ivan Hronec, ředitel distribuční společnosti Film Europe.

Detailní program kin bude zveřejněn ZDE


Share on Myspace

Kultura